Stařeček a vnuk

Byl jednou jeden prastarý dědeček, oči se mu už zakalily, uši ohluchly a kolena se mu třásla. Když seděl při jídle u stolu, sotva udržel lžíci, polévka mu kapala na ubrus a občas mu jí také trochu zas vyběhlo z úst, když byl bezzubý.
Synovi a jeho ženě se to ošklivilo, a proto stařeček nakonec musel od stolu ..... do kouta za kamny. Jídlo mu teď dávali do hliněné misky, a ještě ne tolik, aby měl dost. A tak se smutně díval ke stolu a často mu oči zvlhly. Jednou se stalo, že ani misku neudržel, jak se mu třásly ruce, miska mu upadla a rozbila se. Mladá žena hubovala, ale dědeček nic neříkal, jen si povzdychl. Snacha mu potom koupila dřevěnou misku za pár krejcarů, z té musel od nynějška jíst. Zanedlouho, jak tak seděli ve světnici, začal si malý čtyřletý vnouček snášet kousky prkýnek a na zemi z nich něco dával dohromady.
„Copak to děláš?“ zeptal se otec.
„Korejtko dělám,“ odpovědělo dítě. „Až já budu velký, tatínek a maminka z něho budou jíst.“
Muž a žena se na sebe podívali, chvíli na sebe mlčky hleděli, nakonec se dali do pláče, dědečka si hned přivedli ke stolu, a od nynějška už jídal pořád s nimi. A když někdy trochu rozlil, taky už neřekli ani slovo.