Starý Jakub

Kterak pro panskou kratochvíli svou sílu předváděl a jak nechtě zámeckého písaře víc tiskl, až on přitom duši vypustil

V Rudě na Moravě byl pěkný zámek. Ne velký, ne malý, ale při honech se tu sešlo vždycky pánů dost a dost Vrchní celý rok vymýšlel, čím by panstvo pobavil a jak by se jim nejlépe zavděčil.
Toho roku přijal do služby nového písaře. Odkud přišel, nikdo nevěděl. Ale víc jak za stolem v zámecké kanceláři bylo ho vidět mezi pacholky na humně. Tam se s nimi potýkal a každého vždy přepral. Měl ten písař takovou sílu, že když chytil statného chlapíka v pase, přehodil si ho jako pírko přes hlavu, ani se přitom nezadýchal.
Když ho jednou vrchní viděl, jak si dobře vede, napadlo ho, že by měl písaře ukázat panstvu. Dal si ho zavolat a povídal mu:
„Podívej se, písaři! Moc toho v zámecké kanceláři stejně neuděláš a člověk Tě tam sotva uhlídá. Zamhouřím nad Tvou prací obě oči, když svou sílu předvedeš pánům. Co nevidět, uspořádá náš pán veliký hon a sezve na něj mnoho hostí. Vyber z čeledě několik statných pacholků a budeš se s nimi před panstvem potýkat. Kdo zápas vyhraje, bohatě bude odměněn. Kdo prohraje, na škodě také nebude.“
„Milostpane, z těch pacholků mne žádný nepřemůže, to vím určitě!“ chlubil se písař.
„To nevadí. Jen udělej, jak jsem Ti řekl. Několik jich vyber a v kuchyni ať je každý den dobře nakrmí, aby měli dost síly.“
Od toho dne cvičil písař pacholky v zápase. Celý den spolu na humně zápasili, až se z nich pot jen lil. Ráno, v poledne a večer dostal každý dobře najíst, a tak to šlo den ze dne. Písař jim velel jako vojákům a chlapi se potýkali až do úpadu. O nějaký ten šrám a ránu nebylo nouze. Za dobré živobytí a slávu dělali, co mohli. A nejdůležitější bylo, že za celý ten čas nemuseli na robotu.
Když začali jeleni troubit, zdaleka se sjeli páni na hon. Zámecký pán viděl, jak se vrchní o všechno dobře stará, a byl v dobré míře. A hned první večer chtěl vědět, jakou jim připravil zábavu. Vrchní byl rád, že konečně může pánovi povědět o chystaném překvapení.
„Vaše jasnosti! Máme u nás písařem jednoho siláka. Když rozkážeš, rád tvým hostům ukáže svou obratnost a sílu.“
„A s kým bude zápasit?“ zeptal se pán se zájmem.
„Dal jsem vycvičit několik chlapů, kteří se mu postaví.“
Jak to zámecký pán uslyšel, se vším souhlasil a všude dal rozhlásit, že druhý den bude na zámku veliká podívaná. Kdo přijde, toho dne nemusí na robotu. Tak přišli lidé i z dědiny, všichni byli zvědaví na tu panskou kratochvíli. Na nádvoří pacholci vyhradili místo čtyřmi kůly a provazy, pro panstvo nastavěli kolem židle a lavice. Ostatní museli stát za nimi a nesměli se přibližovat, jinak je drábi honili.
Když se panstvo sešlo a usedlo na svá místa, první se objevil písař a jednou rukou zvedal těžké pytle s moukou. Všichni mu tleskali. Potom zápasili mezi sebou pacholci. Nakonec se s nimi začal písař potýkat. Když byla podívaná v nejlepším, přišli na zámek sedláci z druhé dědiny a hledali vrchního. Když se až k němu dostali, ptali se hezky hlasitě, aby v té vřavě slyšel.
„Milostpane, kam máme jet orat? Nikdo nám dnes nedal vědět a my jsme čekali marně.“
„Mlčte, chlapi!“ okřikoval je vrchní. „Copak nevidíte, že je tu Jeho Jasnost zámecký pán a má hosty?“
Sedláci se začali uklánět a zdravit, aby je všichni viděli. Potom ale zase chtěli vědět, kam mají jet orat. Vrchní nevěděl, protože se nedomluvil se šafářem. A len stál někde v houfu a díval se na siláky. Když to nemělo konce, ozval se zámecký pán a pozval sedláky k sobě.
„Když se tak hrnete do roboty, zkuste a změřte také síly se zámeckým písařem! Zadarmo to nebude, jen to zkuste!“
Sedláci se však začali vymlouvat, že oni žádnou sílu nemají. Vrchní jim domlouval, aby pána poslechli. Ale oni se bránili.
„Milostpane, zavolejte na zámek starého Jakuba od nás z dědiny! Ten Vám ukáže, co dovede. Kdepak my, nikdo z nás se s ním měřit nemůže.“
Jak to pán slyšel, hned nařídil vrchnímu, aby poslal pro Jakuba, že ho chce vidět. Starý Jakub byl ovčák. V jeho rodě byli všichni ovčáky a od mládí se museli i s vlky potýkat, aby stádo uchránili. V zimě, když se nepáslo, chodili do lesa kácet stromy.
Když dráb přišel k Jakubovi se vzkazem, starý už myslel na nejhorší. S pány nikdy nic nechtěl mít, ale teď musel poslechnout. Oblékl kabát, dal beranici na hlavu a šel. Cestou se drába na nic nevyptával a on mu také nic nepověděl. Když přišli do zámku, pozval ho vrchní k sobě do kanceláře.
„Poslechni, Jakube! Sedláci povídali, že jsi veliký silák. Tak se náš pán rozhodl, že se budeš potýkat se zámeckým písařem. Ten už tu všechny chlapy přepral a není nikoho, kdo by se mu postavil.“
Starý Jakub viděl, že ho sem zavolali jen pro panskou kratochvíli, a řekl si, že když jsou páni na zámku tak chytří, musí být on ještě chytřejší. A začal se vymlouvat. „Milostpane, rád bych to zkusil, ale bude to těžké. Kdysi jsem měl síly jako dub v lese, teď už mi táhne na devátý křížek a moc toho nesvedu. Kdybych se ale dobře napil a najedl, ještě bych se pokusil s písařem zamávat.“
Vrchní byl rád, že se s ovčákem domluvil. Hned mu dal věrtel hrachu, šrůtku uzeného a soudek vína k tomu.
„Když tohle všechno najednou domů odneseš, je to Tvoje. Za týden potom přijď na zámek, aby ses postavil tomu písaři.“
Starý Jakub dal vrchnímu slovo, že přijde. Potom ani okem nemrkl a uzené strčil do pytle s hrachem. Plný pytel si hodil na plece, pod ruku si nechal dát soudek vína a šlapal si to spokojeně domů. Páni se vrchnímu při večeři smáli, jak ho ten starý doběhl. Dohadovali se a sázeli, jestli se ovčák na zámku zase objeví.
Jakub přišel domů, navařil hrachu a uzeného. Do týdne všechno snědl a vypil.
Když byl čas, sebral beranici a šel na zámek. Páni se ho už nemohli dočkat. Starý Jakub byl vysoký a sukovitý jako jedle. Trochu se už chvílemi k zemi ohýbal, ale pořád měl svaly jako ze železa. Zápasit šel dobrovolně a beze strachu.
Když se všechno na nádvoří uchystalo, páni zasedli a písař se dostavil k zápasu, pozvedl se ovčák z lavice a šel proti němu. Písař si ho ale nevšímal, zdravil na všechny strany a usmíval se, jaky by už měl vítězství v kapse.
„Tak už začněte!“ pobízel je vrchní. „Začněte, ať vidíme, kdo je z Vás nejsilnější.“
Vtom se písař rozehnal po Jakubovi a klepl ho znenadání po nose. Ten se jen ohnal, jako by mu na nos sedla moucha. Všichni se smáli a volali na písaře, ať se nebojí. Když písař viděl, že Jakub je takový dobrák, rýpl ho pěkně pod žebro. Ten se zase jen poškrábal, jako když ho koza trkne. Potom začal písař kolem něho poskakovat a tropit si ze starého šašky, na pořádný zápas už ani nepomyslel. Jakub se najednou obrátil, chytil písaře kolem pasu a jedním rázem ho složil na zem. To bylo křiku a jásotu. Jakub ho ale mlčky tiskl a čekal, až co páni řeknou. Když to chvíli trvalo a nic se nedělo, volal na něho vrchní: „Vyhrál jsi, Jakube! Už ho můžeš pustit.“
A Jakub toho písaře pustil. Ten však zůstal ležet na zemi, ani se nehnul. Když to Jakub viděl, honem začal písaře stavět na nohy. Ale nic mu to nebylo platno. Než se páni mezi sebou dohodli, písař zatím vypustil duši. Všichni se kolem shlukli a vedli všelijaké řeči. Ale zámecký pán byl milostivý. Pro panskou kratochvíli dovedl všechno omluvit, i toho zabitého písaře. Vzal si ovčáka stranou a řekl mu: „Nic si z toho nedělej! Byl jsi silnější, tak jsi vyhrál. Každý týden přijď na zámek, dostaneš pytel hrachu, kýtu uzeného a soudek vína. To je Tvoje odměna. A můžeš si pro ni chodit až do smrti.“
Starý Jakub mu poděkoval a šel do kuchyně pro odměnu. Potom žil ještě celých dvanáct let, tak to zámeckému pánu nepřišlo nejlevněji. A pořád lidem vyprávěl, že toho písaře zabít nechtěl, že ho jen tak tvrdě k zemi tiskl.