Starý, prastarý vodník

Tak tedy o tom starém vodníkovi. Nebydlel nijak stranou. Naopak, docela blízko u nádraží, tam, co vede ta široká cesta kolem staleté vrby v zahradě sochaře Stéla, ano, tam, co je to rozlehlé zahradnictví pana Náhlovského, zrovna u toho potoka, který protéká zahradnictvím. Snad už si zvykl na lidi, i když s nimi měl kdysi prachšpatné zkušenosti. Tam jsem ho jednou večer uviděl.
Seděl pod vrbou, a aby ho netlačily větve, měl tam udělanou takovou lavičku, vypolštářovanou listím. Dal se se mnou do řeči jako starý výměnkář.
„Ano, ano,“ pokyvoval hlavou, „já jsem ten vodník, co o něm jsou ty pohádky, i ta jedna, co se hraje na tom velkém divadle. A měl jsem dceru, proč bych neměl, já jich měl celý tucet, jenže ta, kterou Vy myslíte, mi byla nejmilejší. Všechny mé dcery byly rusalky a tančily při měsíčku na lukách a tahleta se jmenovala Rusava, o tom nikdo neví, a byla z mých dcer nejkrásnější. Kde je? Ani se neptejte. Spíš se podívejte. Tamhle, vidíte?“
A ukázal do luk, která se rozbíhala do dálky i do široka a měnila se v močál u velikého jezera. Podíval jsem se tím směrem a opravdu jsem něco viděl. Ne postavu, žádnou dívčí bytost se zlatými vlasy, ale kmitavé, lehce se pohybující světélko.
„To je ona, kdysi má Rusava,“ řekl vodník, když viděl můj úžas. „Změnila se v bludičku a těžko Vám řeknu, jak už je to dlouho, co se zdržuje tady v těch močálech, kde svádí zbloudilé poutníky do jezerních hloubek. Copak jste to nevěděl?“
Řekl jsem, že jsem to četl i viděl na divadle, ale nechtělo se mi věřit, že to jednou budu mít potvrzeno skutečností. Přitom padlo jméno pana Dvořáka, který o vodníkově dceři složil krásnou operu. A tu mě vodník překvapil, když řekl:
„Také jsem to viděl v divadle.“
„Což Vás pustili dovnitř?“ divil jsem se.
„Proč ne?“ zasmál se. „Byl jsem docela slušně oblečený, ve svém nejlepším slavnostním brčálovém fráčku. A lístek jsem si koupil jako jiní.“
„Ale,“ koktal jsem v rozpacích, „a co ta voda, která ..... jak se aspoň říká, nechci se Vás dotknout, pane vodníku ..... která Vám prý neustále kape ze šosů?“
„Pravda, kapala mi i v divadle. Ale nikdo si toho nevšiml. Měl jsem lístek k stání, až na poslední galerii, skoro u samého stropu a tam celkem nikdo nebyl. A paní uvaděčce jsem daroval perlu ..... nevěděla, co radostí dělat a ta mi ochotně půjčila takový větší kyblík, jaký tam mají posluhovačky, a do toho jsem nechal kapat ze šosů. Naplnil se až teprve ke konci představení.“
Obdivoval jsem ho a starý, prastarý vodník kýval hlavou.
„Vím, že lidi nejsou vždycky tak zlí,“ říkal, „ale pořád si o nich myslím své. Vidíte, udělali třeba o mé dceři divadlo a ani trochu se na mě neohlíželi. Ale já se nezlobil, dopadl jsem v tom divadle docela dobře. Jako starý bručoun a podivín, ale konec konců takový jsem, protože takoví jsou všichni vodníci ..... “
Vyzvídal jsem na něm, jak to bylo doopravdy.
„Kdo ví, co je to doopravdy?“ pokrčil rameny. „Každý tu samou věc vidí jinak. Já ji například viděl docela jinak, než jak je to na tom divadle. Jak jinak? Jak už to tak může vodník vidět. Ale když Vás to zajímá, posaďte se tady na lavičku, abyste si neustál nohy. Jdete tady k někomu?“
„K panu Náhlovskému,“ přiznal jsem.
„Ten stejně ještě není doma,“ mávl vodník rukou. „Odjel do města na nějakou slavnost toho kroužku, kde tančí takové ty tance, jak se při nich div nesedí na patách ..... Zatím, než se vrátí, si můžeme popovídat ..... “
A já si zapisoval, co mi vyprávěl.
„Ani nemohu vypovědět,“ usmíval se při té vzpomínce, „jak dobře jsme si žili, já a moje dcery, v tichých hlubinách jezera, než dostala Rusava ten nešťastný nápad. Vlastně jsem to zavinil sám tím, že jsem dcerám jednou vypravoval o lidech, jak jsem je poznal za svůj dlouhý život. Ostatní dcery to přijímaly jedním uchem a druhým to pouštěly ven, ale Rusavu to kupodivu mimořádně zajímalo. Pořád chtěla vědět: ..... A jak to, tatínku, že lidi mají duši? Co je to?' Já jí to nedovedl vysvětlit. Říkal jsem, že mít duši znamená, že člověk může být strašně dobrý, ale také strašně zlý, podle toho, jakým myšlenkám se oddává, zdali dobrým nebo zlým. Jí to nestačilo. ..... A když je člověk krásný, je i dobrý?' ptala se například. A já jí na to nedovedl odpovědět.
Radil jsem jí, ať se někdy podívá na lidi sama, však se tu někdy objevovali u jezerního břehu, většinou rybáři, kteří nasedli do loděk a celé hodiny seděli v loďkách bez pohnutí uprostřed jezera. Žádnou rybu neulovili, ale asi je to muselo bavit, jen tak tiše sedět a dívat se na udici.
Rusava se tedy začala poohlížet po lidech.
Na rybářích moc neuviděla. Ti jen mlčí a za celý den neutrousí slovíčko. A ty babky, co tu zas někdy na kraji lesa sbíraly chrastí, ty zas namluvily řečí, že kdyby se řeči prodávaly, byly by ty babky bohatší než největší vladaři na světě. Nakonec přece jen měla Rusava štěstí, či spíše neštěstí, jak se později ukázalo. Na břehu jezera se totiž jednoho dne objevil princ.“
„Jako v divadle,“ poznamenal jsem horlivě.
„Ne tak docela,“ zavrtěl vodník hlavou. „Princ totiž nebyl takový divoch, že by pořád jen byl na lovu. Naopak ho lovit ani moc nebavilo. Ale nechtěl být doma, nerad slyšel, jak ho matka kárá, a na lovu se obyčejně ostatním ztratil a uchyloval se na břeh jezera. Díval se do vody a přitom říkal: ..... Vy temné jezerní hlubiny, jak mě to vábí k Vám! Jednou snad skončím na Vašem dně, protože tam snad najdu klid a mír, který už tak dlouho hledám. '
Rusava měla podobu jezerní vlny a zvědavě mu šplíchla k nohám. A princ pokračoval: ..... Ty, krásná vlno, ani nevíš, jak je možno trpět, když je člověk člověkem. Ty sama jsi jen vlna a jsi šťastná. Celý den se přeléváš a tiše šumíš a tak to děláš stále a stále a nikdy Tě to neunaví. Ve dne se leskneš zlatem od slunce a v noci stříbrem od měsíce. Kdybys věděla, jak jsem nešťastný! Jak rád bych byl jezerní vlnou!'
Rusava mu rozuměla, protože četla jeho myšlenky, a hrozně ji to zajímalo. Opravdu, ona nic necítila a byla šťastná. Totiž ani nevěděla, že je šťastná, protože netušila, že je možné své štěstí ztratit a být nešťastný. A tu v ní vyvstala veliká touha okusit jednou ten stav, kdy by cítila jako lidé a poznala, co je to štěstí a co je to neštěstí. Ale nemohla to princi povědět. Vždyť on ji neviděl, on viděl jen jezerní vlnu. Lidé, jak známo, nemohou vidět naši podobu, leda jen výjimečně.
V tom se objevila hlučná princova družina, bylo slyšet ržání koní, troubení rohů, hlasy, výkřiky a všichni byli rádi, že zas prince našli. A princ musel s nimi domů na zámek.
Rusava od té chvíle neměla pokoje. Svěřila se mi. A já nebyl potěšený, vůbec se mi to nelíbilo. ..... Takové myšlenky nech stranou, dcero,' řekl jsem jí. ,Bud ráda, že si tu takhle spokojeně žijeme. ' ..... Ale když já toužím poznat, jaké to je, když je někdo nešťastný,' toužila umíněně. Marně jsem nad ní bědoval, nedovedl jsem ji přesvědčit. ..... Chtěla bych mít duši jako člověk,' opakovala a jinak už nedala. Docela jak ta Vaše rusalka na divadle.
Co jsem měl dělat? Měl jsem všelijaké úmluvy s Hátou čarodějkou, týkalo se to různých našich práv na jezeře či na břehu, a všelijakých vzájemných službiček. A tak jsem ji tedy šel navštívit a poprosit o radu:
„Jak to děvče přivést k rozumu?“ ptal jsem se ustaraně.
Ale marně. Háta čarodějka mi řekla:
„K rozumuji nepřivedeš. Jakmile si tohle nějaký tvor jednou umíní, už se nezastaví, dokud nedosáhne svého cíle. A raději zahyne, než aby se smířil s tím, co má a nemá.“
„A je vůbec možné někdy dosáhnout cíle?“ ptal jsem se.
„Je,' řekla Háta čarodějka, ale za cenu velkého utrpení. Ani si to pro ni nepřej.“
To slovo utrpení mě překvapilo. Vždyť má dcera právě mluvila o tom, že chce poznat i utrpení. Poděkoval jsem staré vědmě a šel, vlastně ponořil se domů.
Rusavě jsem řekl jen tolik, aby zanechala hloupých myšlenek.“
„A ona šla k čarodějce sama,“ dodal jsem sebevědomě, hrdý na to, že vím, jak to bylo dál. Ale vodník mě zklamal.
„Nešla,“ řekl. „Ona to dokázala sama.“
„Co?“ byl jsem zvědav.
„To, že získala lidskou duši a že se z vodníkovy dcery stala lidskou bytostí.“
Kroutil jsem pochybovačně hlavou a vodník dodal:
„Toužila po tom tak silně, že by se s takovou touhou stala asi čímkoli, čím by si přála být, třeba i kamenem nebo hvězdou. To byste Vy lidé sami měli vědět, čím se někdo stane člověkem. Najednou se zkrátka změnila, ale toužit nepřestala. Zatoužila i po lidské lásce. Až dosud nevěděla, co to láska je. Protože u nás ve vodní říši neznáme lásku. Jen mezi otcem a dcerami je vřelejší pouto, ale jinak láska u nás není, žijeme jeden vedle druhého spokojeně, ale studeně, jako ty ryby. Zato jsme nesmrtelní a nemáme nemoci jako je lidi mají. Rusava tedy najednou zatoužila milovat někoho z plného srdce. A samozřejmě, že první, ke komu pocítila lásku, byl princ. Když zas jednou přišel princ na jezerní břeh, neviděl tam jezerní vlnu, ale spatřil v mělké vodě Rusavu. Teď už vypadala jako lidská dcera, měla krásné zlaté vlasy a oči modré jako obloha. Princ myslel, že se topí, skočil do vody a vynesl ji v náručí na břeh. A potom ..... “ odmlčel se najednou vodník a nějak mrzutě dodal:
„A víte co, přijďte zase až zítra. On už pan Náhlovský jistě bude doma a lidi by mě tu mohli uvidět. A pro vodníka není dobré, když ho vidí víc lidí než jeden.“
Chápal jsem ho. Ani člověk se někdy nedomluví s více lidmi. Opustil jsem vodníka a šel za panem Náhlovským. Už byl doma. Ptal jsem se, jaké byly tance, a on mi se zářící tváří vykládal, že byly krásné. Ze samé důvěrnosti jsem mu řekl, že jsem před chvílí mluvil s vodníkem. Nedůvěřivě se na mě podíval a usmál se:
„Žertujete? Tady přece žádný vodník není. Už proto ne, že vodníci vůbec nejsou.“
„Ale já s ním mluvil,“ namítal jsem.
„Protože v něho věříte a kdo věří ve vodníka, ten ho může potkat, i když vodník není,“ vysvětlil mi pan Náhlovský, jak se na to dívá, a já mu neodporoval. Při nejmenším to byl hezký sen, mluvit s vodníkem. Druhý den k večeru jsem proto zase seděl vedle vodníka.
„Já vím, že mi to budete povídat jinak, než to znám z divadla,“ řekl jsem hned úvodem. „Ale přesto vím, jak to bylo dál. Princ si odvedl Rusavu na zámek, že?“
„Chyba lávky,“ zavrtěl vodník hlavou. „Neodvedl. On totiž se Rusavy tak trochu styděl. Vynesl ji z vody, postavil ji do trávy a čekal. Mluvil k ní jen očima a jeho oči říkaly, že se mu líbí. Ona k němu také mluvila jen očima, a její oči říkaly, že se zas on líbí jí. A tak se na sebe dívali, princ se pomalu vzdaloval, mával na ni z dálky a všecek šťastný pak pospíchal domů. Úplně zapomněl, kdy se zase uvidí. A tak Rusavě nezbylo než se vypravit na zámek za princem. Princ v zámku nebyl sám. Jinak by nebyl princ, ale král. Měl ještě starou královnu matku a ta zatím vládla za něho, než bude plnoletý. A právě matka mu ztrpčovala život. Usmyslela si, že svého syna ožení s kterousi dcerou sousedního krále. A pořád prince přemlouvala, aby ji uposlechl. Princ viděl obraz té cizí princezny a pranic se mu nelíbila. Radši byl myšlenkami u jezera ..... ještě předtím než poznal Rusavu a pořád se mu vracela představa, že do jezera musí skočit a utonout v něm. Bylo mu zkrátka na světě samotnému smutno. Teď se to změnilo, princ už tu cizí princeznu nechtěl za nic na světě. Nemyslel už na jezero, ale na Rusavu. Jenže matka mu schválně zakazovala vycházet ze zámku. A tak Rusava musela za ním. Přišla k zámku a dlouho chodila kolem plotu zahrady. V srdci měla takovou divnou touhu a už věděla, co to je láska. To, co pocítila k princovi. A najednou ho uviděla skrze mříže branky. Chodil po zahradě, bledý, jako náměsíčný a mluvil sám k sobě. Rusava chtěla na něho zavolat, ale z úst jí nevyšel žádný hlas. Teprve teď poznala, že je němá, jako jsou němé ryby a jako je němá studená vodní říše. S princem mohla mluvit jen očima a myšlenkami.“
„Jako Vy se mnou, pane vodníku?“ skočil jsem mu do řeči.
„Záleží na tom?“ trochu se zazlobil. „Hlavně, že mi rozumíte, ne? Ale abych to dopověděl. Princ ji konečně zahlédl. A jakmile ji zahlédl, celý se rozzářil, jako když z ranních mlh vyjde slunce. Otevřel mříž a uvedl Rusavu do zahrady a odtud do zámku. Rozuměli si docela dobře, protože mluvili nejen očima a myšlenkami, ale i srdcem. A jejich srdce přímo křičela, že se mají rádi. Jenže královna matka nerozuměla řeči srdce. Když princ přivedl Rusavu k matčinu trůnu a prohlásil, že tahle a žádná jiná je ta, kterou si vezme za ženu, matka si napřed Rusavu pozorně prohlédla. Že jet krásná a že by se vyjímala dobře na trůně, to viděla na první pohledy Ale když zjistila, že je němá, že se dívá na královnu tak, jako by; slova měla vyletět z očí, královna se zatvrdila a zamračeně pokynula, aby odešli. Potom si znovu zavolala syna a kárala ho:
„Tak takovouhle sis vybral, synu? Němou! A já Ti vybrala takovou pěknou, bohatou princeznu, dceru mocného krále! A vůbec, copak může být královna němá? Byla jsem snad já někdy němá?“
A víte, co jí princ odpověděl?:
„To je právě chyba, matko, lidi říkají, že bys mohla méně mluvit!“ A tím se rozešli ve zlém.
Královna, jejíž ostrý jazyk byl opravdu pověstný v celém kraji, už viděla, že s princem snadno nepořídí. Ale umínila si počkat. A vymyslela si na něho takovou nástrahu. Vzkázala té sousední princezně, aby hned přijela. Jenže ta se o tom všem nějak doslechla a poslala místo sebe jednu dvorní dámu, aby prince vyzkoušela.“
„Já vím, kněžnu,“ podotkl jsem.
„Vy ji tak na divadle nazýváte, ale já nevím, zdali to byla kněžna. Rozhodně byla krásná. Byla vysoká, černovlasá a když se usmála, jako by se rozlil med. A hlavně uměla mluvit, na rozdíl od Rusavy. A nejen mluvit, ale i krásně zpívat. A mluvila s princem tak, že přehlušila tu něžnou, tichou řeč srdcí a očí, a začala prince upoutávat. A večer se procházela v zahradě a zpívala princi pod okny tak krásně, že ji chtě nechtě musel poslouchat, zatím co stál u okna za záclonou. Princ si na to zvykl a mimoděk začal tu černou krásku srovnávat s Rusavou. Najednou zatoužil po veselém smíchu a hlučných písních, a k tomu mu nebyla Rusava nic platná. Zato černá krasavice! Jednou princ sešel za ní do zahrady a dlouho se s ní procházel až do soumraku. Druhý den zase, a třetí den už jako by na Rusavu úplně zapomněl. Pozoroval jsem to ze zámeckého jezírka, mám tam z našeho velkého jezera kousek. To jsem ještě žil v jezeře, dneska, jak vidíte, už mi stačí tenhle výměnek na potoce. A tak jsem pozoroval, co se na zámku dělo, a poznal jsem, že se má Rusava začíná trápit. Teď měla, co chtěla. Utrpení, které chtěla poznat, na ni padlo a ona pod ním klesala. Chodila po zahradě sama a marně čekala, kdy za ní princ přijde. Nejednou usedla do besídky a plakala. A já jí nemohl pomoci. Mohl jsem stáhnout prince i tu černou krásku do vodních hlubin, ale jak bych tím prospěl své dceři? Kdyby princ nežil, byla by ještě smutnější. Už bez něho nedovedla žít. Těžko je mi, když na to vzpomínám. A víte, co? Jděte a už se nevracejte. Jak tušíte, dopadlo to s mou dcerou špatně, prašpatně. Ale nechrne už vzpomínání. Snad jsem s Vámi ani neměl mluvit. Teď se mi budou třást ruce, až si budu šít botičky.“ A v tu ránu mi vodník zmizel. Rozplynul se jako mlha nad potokem.
Odešel jsem, ale nezamířil jsem k panu Náhlovskému. Sel jsem se podívat až na samý okraj nebezpečných bažin, které přecházely v jezero. Půda se mi pod nohama měkce prohýbala a nohy se mi bořily do bahna, které žbluňkalo a čvachtalo. Musil jsem si dávat pozor, abych nešlápl do bezedného močálu. Zůstal jsem stát a díval se v mlžném soumraku, zdali ji uvidím. Rusavu. A uviděl. Jenže ne v té podobě, jak ji poznal princ. Zprvu to bylo jako plamínek svíčky někde v daleku. Pak to s postupujícím soumrakem sílilo a rostlo. Podobalo se to zlatému vlasu víly, která jej zapomněla nad vodami a nechala viset v lehkém vánku. Nakonec se to podobalo světlu plynové lucerny v půlnočním setmělém městě. Byla to ona, Rusava, kterou kouzlo zklamané lásky proměnilo v smutnou bludičku. Světélko chvílemi tancovalo nad vodami, ale nebyl to veselý tanec. Chvílemi se zdálo, že se přibližuje. Snažil jsem se představit si, jak asi bylo princi, když poznal, že s Rusavou ztratil všechno a s černou kráskou získal jen prchavé, krátké a klamné štěstí. Černá krasavice se bezpochyby urazila, když viděla, že princ unikl jejím nástrahám. A vrátila se do sousedního království, kde všechno vypověděla tamní princezně. A princ? Nemohl přece zůstat doma mezi čtyřmi stěnami. Vypravil se hledat ztracenou lásku. A kam jinam mohl jít než na břeh jezera, kde ji poprvé uviděl? A tu jsem se až ulekl. Najednou jsem totiž spatřil prince. Nepřemýšlel jsem, zdali je to možné nebo nemožné, jen jsem žasl nad tím, jak vypadal. Byl bledší, než býval, oči měl nepřítomné, vlasy rozcuchané, šat potrhaný. Stanul na břehu jezera a volal: ..... Přece jen jsi mě mělo pohltit, temné jezero, hned na počátku, než jsem ji poznal!
Mohl jsem ležet v Tvém vlhkém objetí v klidném a věčném spánku!' A tu jsem měl dojem, že světélko nad vodami zatančilo jakoby radostí a pomalu se mihotavě blížilo k princi. myslel jsem, že světélko vezme na sebe podobu Rusavy, ale pro mé oči to bylo pořád jen mihotavé světélko. Princ patrně viděl jinak, neboť se světélkem mluvil. Nerozuměl jsem co, jen chvílemi dolehl ke mně princův vzrušený výkřik nebo zaúpění. A pak jsem viděl srdcervoucí obraz. Princ vztáhl ruce, pokročil do vody a vrávoravě kráčel ke světélku, které se nepřestávalo třást nad místem, kde byla hlubina. Princ nedbal, že vstupuje do jezera, nořil se do vod, zprvu ke kolenům, pak po pás, po ramena a nakonec bylo vidět nad hladinou už jen jeho vztažené paže a oči, upřené k chvějivému světélku. Konečně se vody nad princem zavřely. A tu se světélko, dosud vzpřímené jako plamenný meč, naklonilo a jako by políbilo místo, kde princ utonul. Pak se znovu vzpřímilo a potácivě se vzdalovalo do tmy na druhý konec jezera.
Vzpamatoval jsem se. Snad jsem viděl jen to, nač jsem v duchu tolik myslel. Vracel jsem se zpátky a nešťastní milenci mi nešli z hlavy.
Na zahradě pana Náhlovského se také kmitalo světélko. Ale bylo to živé, veselé světlo obyčejné lucerny. Pečlivý zahradník při jejím svitu dokončoval na záhonech některé práce, na které mu nestačil den. Uviděl mě a zavolal mě k sobě. Svěřil jsem se mu s tím, co jsem viděl u jezera a nečekal jsem, že mi dá za pravdu. Také nedal. Řekl:
„Bludička? Ovšem, to jsou bahenní plyny, které světélkují. Lidi si k tomu přibájili celé příběhy o zakletých vílách. Ale musím přiznat, že to jsou příběhy krásné.“
„Takže nevěříte v bludičky, jako nevěříte ve vodníka, pane Náhlovský?“ řekl jsem a byl jsem docela rád, že jsem z nejistého pohádkového světa v bezpečném světě pevných lidí.
Ale pan Náhlovský mě překvapil.
„Ve vodníka věřím,“ řekl se smíchem, „protože jsem ho tu dnes večer viděl. Vypadal, jako že někoho hledá. Asi Vás. Jako by Vám chtěl něco dopovědět. Jenže přede mnou zmizel.“
„Opravdu?“ užasl jsem, „a čím si mám vysvětlit, že už věříte ve vodníka?“
„Nasadil jste mi s tím brouka do hlavy. Je to přece jen krásné, když si člověk představí, že na té vrbě sedí taková nějaká pohádková bytost a šije si botičky.“
Bylo to k smíchu. A já dostal nápad. „Víte co, pane Náhlovský?“ navrhl jsem .....
„Co abychom se na toho vodníka podívali příští týden do divadla? Aspoň si ho pořádně prohlédneme, jak vypadá. A řeknete mi, jestli se podobá tomu, kterého jste viděl. A já si ho zase porovnám s tím svým vodníkem.“

Zdroj:www.abatar.cz