Šťastná rodina

Největší zelený lupen má u nás na venkově rozhodně lopuch. Pověsíš-li si jej na břicho, může ti být docela dobře zástěrou, položíš- li si jej na hlavu, může sloužit za deště jako deštník, neboť je náramně veliký. Lopuch neroste nikdy sám: kde se daří jednomu, vyroste jich víc a je to pak veliká krása. A všechna ta krása je pokrmem hlemýžďů. Velcí, bílí hlemýždi, které si vznešení lidé za starých časů dávali upravovat k jídlu jakožto znamenitou zvláštnost, jedli lopuchy a říkali si: „Hm! To to chutná!“ Domnívali se totiž, že to znamenitě chutná, neboť žili odevždy na lopuchových listech. Pro ně byly také lopuchy pěstovány. Byl tu také starý panský dvorec, ale tam už hlemýždě nepojídali. Hlemýždi vyhynuli, ale lopuchy nevyhynuly, rostly a rostly, až jimi zarůstaly cestičky a záhony a ani je nebylo možno udržet v mezích. Byl to celý lopuchový les. Sem tam rostla jabloň nebo švestka, ostatně by však nikdo nebyl pomyslil, že je to zahrada. Všude samé lopuchy – a v nich bydlili oba poslední, prastaří slimáci. Nevěděli ani sami, jak jsou staří, ale pamatovali se velmi dobře, že jich bývalo mnohem víc, že pocházejí z cizokrajného rodu a že pro ně a pro jejich příbuzné byl celý ten les zasázen. Nikdy nebyli z něho venku, ale věděli, že je ještě něco na světě, čemu se říká panský dvůr, a že se tam hlemýždi vaří, až zčernají, a potom že je položí na stříbrnou mísu. Co se dále s nimi stane, to nevěděli. Co to vlastně znamená, být uvařen a ležet na stříbrné míse, nedovedli si představit, ale krásné to je zajisté, o tom byli přesvědčeni, a náramně vznešené. Ani chroustovi, ani ropuše nebo dešťovce nedovedli to vysvětlit, když se jich po tom tázali. Žádného z nich ani nevařili, ani nepoložili na stříbrnou mísu. Oba staří, bílí slimáci byli přesvědčeni, že jsou nejvznešenější na celém světě. Vždyť les byl jenom pro ně a panský dvůr k tomu, aby mohli být uvařeni a položeni na stříbrnou mísu. 148 Žili velmi osaměle a šťastně, a protože sami neměli děti, přijali za vlastního malého, obyčejného slimáčka a vychovávali jej jako svoje dítě. Leč maličký nechtěl růst, neboť to byl přece jen obyčejný slimáček. Ale starým, zvláště hlemýždí matce, se zdálo, že přece pozoruje, jako by ho přibývalo. I prosila otce, nevidí-li to, aby alespoň potěžkal jeho domeček. A otec jej potěžkal a zjistil, že matka má pravdu. Jednoho dne silně pršelo. „Poslyš, jak to bubnuje na lupenech: Buntaratatabum!“ řekl otec hlemýžď. „Tadyhle jsou také krůpěje!“ řekla hlemýždí matka. „Stékají po stoncích. Uvidíš, jak všechno zmokne. Jsem ráda, že máme svůj dobrý domek a náš maličký rovněž svůj! Opravdu je pro nás všechno lépe zařízeno nežli pro ostatní tvory; je z toho vidět, že my jsme největší páni na světě! Máme dům od narození a lopuší les je zasázen pro nás! – Ráda bych věděla, jak daleko se rozprostírá a co je za ním!“ „Nic není za ním!“ řekl otec hlemýžď. „Lépe nežli u nás nemůže být nikde a já si už nemám co přát!“ „Ovšem!“ dodala matka. „Ale já bych se ráda dostala do panského dvorce, aby mě uvařili a položili na stříbrnou mísu, jak se to stalo všem našim předkům. Věř, je v tom cosi zvláštního!“ „Panský dvorec se již možná sesul,“ řekl otec hlemýžď, „anebo jej lopuší les zarostl, takže se lidé z něho nemohou dostat. Ostatně není naspěch, ale ty stále tak strašlivě spěcháš a náš maličký to začíná také. Což právě nedávno nelezl tři dny na lodyhu? Až se mi hlava točí, když se podívám nahoru za ním!“ „Jen nehubuj!“ namítla hlemýždí matka. „On leze velmi opatrně a dočkáme se na něm ještě mnoho radosti, a my beztak nemáme, pro koho jiného bychom žili! Ale zdalipak jsi povážil, odkud opatříme pro něj ženušku? Nemyslíš, že daleko odtud v hloubi lopuchového lesa by mohl být někdo našeho druhu?“ „Černých hlemýžďů, myslím, tam bude asi dost,“ řekl otec. „Černých hlemýžďů bez domečků; leč ti jsou sprostí, třeba si mnoho 149 domýšlejí. Ale mohli bychom svěřit mravencům, aby to obstarali: běhají sem tam, jako by měli všude co dělat. Oni zajisté budou vědět o ženušce pro našeho slimáčka!“ „My víme o nejkrásnější ženušce!“ říkali mravenci. „Ale bojíme se, že k sňatku asi nedojde, protože ona je královnou!“ „To nic nedělá!“ řekl otec. „A má domek?“ „Ona má zámek!“ pravili mravenci. „Překrásný mravenčí zámek se sedmi sty chodbami.“ „Děkuji!“ odsekla matka. „Náš syn se nepřižení do mraveniště! Když nevíte nic lepšího, tož to dáme k obstarání bílým komárům. Ti poletují kolem v dešti i slunci a znají lopuchový les uvnitř i zevně.“ „Máme pro něj ženušku!“ řekli komáři. „Sto lidských kroků odtud sedí na angreštovém keři hlemýždí slečinka s domečkem; je docela osamělá a dost stará na vdávání. Je to jenom sto lidských kroků.“ „Tak ať sem přijde!“ svolila matka. „On má celý lopuchový les, ona jenom keř!“ I vyřídili to hlemýždí slečince. Trvalo osm dní, nežli tam dolezla, ale to bylo právě znamenité; bylo aspoň vidět, že je to opravdový hlemýžď. A potom měli svatbu. Šest svatojánských mušek svítilo, jak dovedlo; ostatně šlo všechno docela klidně a tiše, protože staří slimáci nemilovali hlučné a veselé společnosti. Ale matka slimáčkova měla pěknou řeč; otec nemohl pohnutím ani promluvit. Potom jim dali v dědictví celý lopuchový les a pravili, co vždy říkávali, že je nejlepší na celém světě a že budou-li žít řádně a rozumně a rozmnoží-li se, dostanou se jednou jejich potomci do panského dvorce, tam že je uvaří a položí na stříbrnou mísu. A když domluvili, stáhli se staří do svých domečků a již nikdy nevylezli. Spali. Mladí slimáci vládli v lese a měli velké potomstvo, ale to nikdy nebylo uvařeno a také se nikdy nedostalo na stříbrnou mísu. Z toho všichni soudili, že se panský dvorec sesul a že všichni lidé na světě vymřeli. A poněvadž nikdo proti tomu nic nenamítal, tož to byla pravda. 150 A déšť bušil do lopuchových lupenů a hezky slimákům bubnoval. A slunce svítilo, aby slimákům hezky ozářilo lopuchový les. A byli šťastni, oni i celá rodina. Opravdu, byli šťastni.