Statečná princezna

Na samém konci obce Syslova stála úhledná chaloupka zedníka Bárty. Žil tam dlouho sám se svou pracovitou ženou ..... až jednou, když zrovna nebyl nikdo doma, se jim narodil syn Honza. A jak už to za onoho času bývalo hned se u jeho kolébky sešly sudičky.
Byly dvě: jedna se tvářila vážně a moudře, jak se na sudičku patří, ale druhá byla hodně rozzlobená.
„Kde zůstala Kaliteta?“ optala se ta moudrá.
„Cožpak já vím? Asi se zdržela někde v městě u švadleny!“ odbyla ji druhá.
„Tak tedy začneme věštit samy,“ pravila ta moudrá. „Budeš, chlapče, způsobný a hodný a čeká na Tě velké štěstí ..... “
„..... a až Ti bude, kluku, dvacet let, tak Tě odnese čert!“ dodala druhá.
„Co je tohle?“ divila se moudrá.
„Už jsem řekla!“ zahučela rozzlobená a belhala se rychle z chaloupky.
Bárta i jeho žena byli velmi řádní lidé a také Honza byl hodný a poslušný syn. Zato jejich soused, bohatý Hrabal, měl velmi špatnou pověst: říkalo se o něm, že je lichvář a nejlakomější člověk v celém okolí. Bohatství však na něm vidět nebylo ..... chodil jako chudák, protože si nedopřál ani pořádné oblečení. Staří lidé o něm povídali, že pro jeho lakomost si jednou pro něj přijde čert, a také už by se to bylo málem vyplnilo.
Toho dne prohlížel sám Lucifer ve své kanceláři hlavní knihu hříšníků, a když došel ke stránce, na které byly psány Hrabalovy hříchy, zachechtal se spokojeně, neboť stránka hříchů byla už popsána k samému kraji. A hned také volal telefonem strážmistra pekelné dopravní kanceláře a poručil mu, aby okamžitě poslal starého čerta Belzebuba s pořádným pytlem pro lakomce Hrabala.
A bylo už hodně šero, když se Belzebub, svítě si očima na plán obce Syslova, snesl s pytlem nad stavení lakomcovo. V tu dobu se právě starý Hrabal hádal o pár haléřů mzdy s Bártovým Honzou, který u něho celý den pilně pracoval. Stáli na dvoře před kozím chlívkem, a tak se aspoň čert nemusel nikam dobývat a ..... hmátl rovnou po tom lépe oblečeném a šup s ním do pytle! Druhý rychle zmizel v kozím chlívku ..... nad stavením se něco mihlo a bylo ticho. Ani chundelatý Hektor nezaštěkal, protože si zrovna pilně vyklepával blechy, a jen na topolu u rybníka poplašeně zakrákala vrána. Zato v pekle byl za chvilku hrozný rámus. Jen Belzebub vyklopil obsah pytle, hned se strhl na strážnici velikánský chechtot. Všichni čerti se řehtali, až se ohýbali, a jen Belzebub tam stál nehybně jako pařez a jen boulil oči na svou kořist. Ale tu se ostatní čerti rázem přestali chechtat, když se na strážnici zjevil sám pekelný vládce, satanáš všech satanášů ..... Lucifer!
„Cos to přines, nemotoro?! Tohle že je ..... u všech starých kozlů ..... lichvář a lakomec Hrabal?! Kams dal oči, nepozoro, vždyť ses přehmát a místo Hrabala jsi přines poctivého Bártova syna Honzu!!“ zařval vztekle Lucifer.
Všichni čerti rázem zalezli. Jen Belzebub cosi zablekotal o svých starých stotisíciletých očích, ale potom i on rychle zmizel.
A tu Lucifer počal řádit. V okamžiku byla ze strážnice jen hromádka třísek, ale to Luciferovi nestačilo; vyřítil se s hlukem na pekelný dvůr a tam divoce třískal pekelnými kotli o zem a napadrť drtil vše, co mu přišlo do pazourů. A jen Bártův synek Honza se na to řádění díval beze strachu, neboť si byl dobře vědom své poctivosti a věděl, že proto se mu ani v pekle nemůže nic stát. Když se vládce pekla z největšího vzteku dost vydováděl a trochu se uklidnil, počal hned zase uvažovat, jak ten přehmat napravit. Vrátil se proto zase do strážnice, a když se na jeho zapísknutí navrátili ustrašení čerti, mluvil k nim už klidně, jako by se nic hrozného nestalo:
„To, co obrčert Belzebub dnes provedl, je pro peklo tak veliká ostuda, že bych nejraději se vším praštil a šel někam sloužit k volům za kočího. Proto pro výstrahu, aby se to vícekrát nestalo, bude čert Belzebub příkladně potrestán: po tisíc let opíše každý den miliónkrát větu:,Nemám do pytle brát řádné a poctivé lidi!' Po tisíc let bude každý večer tři hodiny klečet na struhadle a potom půjde bez večeře spát! Ale tím vším se ta ostuda již nenapraví! Snad navěky tu budeme mít tu poctivou duši, neboť co jednou peklo schvátí, to už nikdy více nenavrátí ..... ledaže by se na světě našla statečná osoba, která by se odhodlala Bártova Honzu z pekla vysvobodit! Než se to však stane, musí Honza zůstat v pekle.
Rozumí se, že tu bude spíše jako host, stravu i celé zaopatření musí mít prvotřídní, podle jídelního lístku nejlepšího lázeňského hotelu. Přitom ovšem nemusí nic dělat, ale plat bude brát jako ministerský rada, neboť musíme brát v úvahu tu možnost, že by se Bártův Honza takové hodnosti mohl dopracovat. A to proto, že i v pekle platí zákony a spravedlnost!“
A tak musel Honza zůstat v pekle. Jak už víte z Luciferova nařízení, nevedlo se mu tam špatně, a když si tam po čase trochu zvykl a přešel ho velký stesk po domově, počalo se mu tam dokonce i líbit Dělal dobrovolně všecky práce. Po celý den nezahálel a jen se těšil, že se večer všichni čerti slezou do šalandy, kde si po večeři vyprávěli všechny možné čertoviny. U všech čertů ..... tam bývalo každý večer veselo a rušno!
Tak, jak se měl Honza v pekle každý den všední, tak se neměl doma ani o pouti. I peněz měl jako cucků a jen ho, duši dobrou, mrzívalo, že nemůže něco z toho poslat domů rodičům.
Ale teď už Vám musím také říci, jak to vypadalo ve vsi po zmizení Bártova syna.
Starý Hrabal by to byl rád všechno zamlčel, ale babička Podroušková dobře viděla, jak se něco rohatého mihlo včera přes Hrabalův statek. Po tom pytli a po silném sirném zápachu hned poznala, že to byl sám čert, a už se, chudák stará, radovala, že odnesl toho závistníka, lichváře a lakomce Hrabala. A druhého dne tomu ani věřit nechtěla, že se ztratil dobrák Honza.
„A tohle je mi pěkná spravedlnost!“ zlobila se spravedlivá babička. „Hodného člověka odnese čert do pekla a takového zloděje tu nechá!“
Ale i ostatní vesničané na to velmi hubovali a srdečně litovali Honzovy rodiče, že tak náhle a nekřesťansky přišli o hodného syna, a těšili je, jak uměli nejlépe. Starý Hrabal dlouho nesměl ze stavení ani hlavu vystrčit a potom chodil po vsi jako zmoklá slepice. Tušil, že ten čertův pytel byl uchystán pro něj a že se čert v tom šeru přehmátl. Vždycky se až strachy zachvěl, když si na tu hroznou chvíli vzpomněl, a stále si umiňoval, že už toho lichvaření a lakomství nechá.
Počal lidem vracet, oč je lichvařením připravil, platil dělníkům pořádnou mzdu, dával almužnu, a vůbec dělal, jak se říká, dobrotu. Ale Bártovům tím syna Honzu nenavrátil.
Po nějakém čase jednou ráno zastavilo před hospodou na syslovské návsi pěkné auto a z něho vystoupila krásně přistrojená mladá dáma. Pružným krokem vešla do hospody, a když se jí užaslý krčmář zeptal, co si dáma ráčí přát, řekla rázně:
„Kafe a na oběd škubánky s mákem!“
Mezi jídlem, při kterém si, mimochodem řečeno, počínala velmi graciózně, se optala hospodského, co je ve vsi nového. A když se dozvěděla, že se ztratil jediný syn chalupníka Bárty, byla velmi překvapena, že není ves na znamení smutku potažena černým suknem.
„Na to je už nyní pozdě!“ povídal jí moudře hospodský. „To se mělo udělat dříve a čert by se byl do vsi vůbec nedostal!“
„A hledal ho už někdo? Pokusil se někdo Honzu z pekla vysvobodit?“ zeptala se mladá dáma.
„O je, slečno, jakpak ne!“ odpověděl hospodský. „Bylo to už ve všech možných časopisech, v rozhlase a starosta byl s naším policajtem hledat až někde za Benešovem. Ale to se ví, že našli starou bačkoru!“
„A vypsal už pan Bárta nějakou cenu na vysvobození svého syna Honzy?“ vyptávala se dáma dále.
„I baže jo, milá slečno! Vždyť to také bylo v rozhlase, že ta, která Honzu vysvobodí, dostane půl Bártovy chalupy a syna Honzu za manžela. Chalupa je letos nově obílená, chlívky vyspravené, na stodůlce mají nové došky, do kamen si dali novou troubu a Honza je kluk jako jedle, malina a šídlo dohromady. Ta, která ho dostane, ta nebude věru naříkat ..... jestli ho některá vůbec vysvobodí!“
Dáma se po těch slovech trochu zamyslela a pak rázně promluvila:
„Buďte, pane hostinský, tak laskav a jděte ohlásit Bártovům moji návštěvu! Já jsem se teď rozhodla, že Honzu z pekla vysvobodím.“
„Hm, to je všechno hezké, vzácná slečno, ale máte, abych tak řek ..... na takovou výpravu dost síly, odvahy a duchapřítomnosti?“ vyptával se hospodský.
„Pane hostinský, já chápu Vaši obavu, ale buďte bez starosti,“ odpověděla mu dáma. „Já vyhrála cenu v závodech na Koženém vrchu, já jsem zvítězila v tenisovém zápase s tureckým šampiónem a rozluštím každou křížovku! Já jsem, pane restauratére, princezna Máňa!“
„I prokrýlepána, odpusťte, královská milostslečno! Já už k těm Bártovům sypu a Vy si zatím připravte ten antonobil. Prokrýlepána, to budou mít Bártovi radost, až jim povím, že k nim přijíždí sama královská milostdcera Máňa!“ Bártovi však nejevili tak velikou radost, jak si myslel hospodský. Uvítali sice princeznu uctivě a zdvořile, i plný košík čerstvě natrhaných třešní princezně nabídli, ale radostí moc neskákali.
„Milá vzácná princezno!“ promluvila Bártová. „Moc nás těší, že se také pokusíte vysvobodit Honzíka, ale nezlobte se, že nemáme z toho tak velikou radost, jakou byste snad čekala. Ono tu však bylo tolik baronek a hraběnek a všechny slibovaly, že Honzíka vysvobodí, ale žádná z těch rytířek se k nám více nevrátila.“
„Dobrá,“ řekla vlídně princezna. „Já se Vám, milá paní Bártová, už docela nic nedivím, protože ty dámy až moc dobře znám. Vám se nabízely jenom proto, aby byly v časopisech otisknuty jejich podobizny a také aby se to oznámilo rozhlasem. A to jim stačí. Ale já už více s Vámi o tom mluvit nebudu a raději budu hned jednat. Mějte se tu dobře, Bártovi, a nikomu o mně nic neříkejte! Na shledanou!“
A za malou chvíli už hrčelo auto k hlavnímu městu. Mezitím se dalo do prudkého deště a pršelo, jen se lilo. Princezna musela dávat dobrý pozor a v záhybu cesty jen tak tak, že nepřejela starého dědu, který se v tom blátě
sotva vlekl. Princezna však měla dobré srdce. Když viděla, jak se stařečkovi těžko nohy z bláta vytahují, zastavila a vlídně ho zvala, aby si k ní přisedl. Že ho sveze, kam až bude chtít, a nic na to nedbala, že jí do auta nanese bláto. Děda nabídku rád přijal, radostně jí poděkoval a hned se jí zeptal, cože hledala v tak zapadlém kraji. A princezna byla na rozpacích: nechtěla lhát a pravdu také říci nechtěla. A tu jí k velikému překvapení dědeček sám řekl, co v Syslově dělala a co hodlá podniknout.
„Já jsem, milá slečno, pohádkový dědeček Habaděj, a za to, že jste se mne, starého člověka, tak ochotně ujala a svezla bez prošení ..... za to se Vám odměním a poradím Vám, jak to všechno máte udělat. Na Barabášových horách má chatu moje sestra Kanimůra a k té si dojeďte. Ukažte jí tuhle pikslu od tabáku, aby Vám to uvěřila, že já Vás k ní posílám, a ona Vám už poradí, co a jak máte dál dělat„Princeznu to věru velmi potěšilo, když však chtěla dědečkovi za vše poděkovat, nebylo po něm v autu ani památky a jen ta tabatěrka zůstala ležet na sedadle. Princezna ji dobře uschovala a hned přidala plyn do motoru, aby co nejdříve byla u té baby Kanimůry.
Když princezna dorazila až k samým horám, zanechala auto v domku na úpatí hor a vydala se pěšky do těch strmých kopců. Ale vyptávat na cestu k bábě Kanimůře se nemusela. Zdálo se jí, jako by ji někdo vedl. Proto také brzy bez bloudění dorazila k chatě baby Kanimůry ..... k chatě, která byla kulatá a točila se na dřevěném sloupku. Dostat se dovnitř ..... to nebylo pro princeznu sportovkyni nic tak nesnadného; počkala jen, až se k ní otočí chata dveřmi, a pak hop a už byla uvnitř.
Zařízení měla baba Kanimůra ještě hodně zastaralé, jako všechny věštkyně a čarodějné báby: předpotopní nábytek, stará kachlová kamna a rádio ještě na krystal! Starý havran na bidýlku překvapeně zakrákal, když princeznu spatřil, a tím dal babě Kanimůře znamení, že přichází návštěva.
Baba Kanimůra seděla ve staré židli, měla brýle na zobákovém nose a četla v nějaké staré, tlusté knize. Když dal havran znamení, zvedla hlavu a mrzutě se podívala, kdo to přichází. Také starý černý kocour na stole si něco zabručel a ospalýma očkama si měřil princeznu.
„Co si, panenko, přejete?“ zaskuhrala babka.
Princezna jí pověděla, že hodlá vysvobodit z pekla Bártova syna Honzu ze Syslova, který se tam dostal zcela nevinně, a prosí uctivě o přispění a o radu.
Baba Kanimůra všechno sice vyslechla, ale tvářila se přitom tak mrzutě, že princezna už dostávala strach, že jí baba nepomůže. A tu si princezna vzpomněla, že má v kabelce tabatěrku dědy Habaděje. Honem ji vyhledala a s pěkným pozdravem od bratra Habaděje ji podala babě Kanimůře. A opravdu, to pomohlo! Sotva stará kouzelnice tabatěrku uviděla, ihned se přestala mračit a s velikým zájmem se princezny vyptávala, kde a jak se s Habadějem sešla.
„To je tedy, slečno, něco jiného, když Vás ke mně posílá bratr Habaděj!“ mluvila babice mnohem vlídněji. „To já se hned podívám, co by se dalo dělat Vašku, podej mi hned pohádkový jízdní řád a pekelná úřední pravidla!“
Na ten rozkaz seskočil kocour ze stolu a zas vyskočil na poličku s knihami, odkud vybral dvě staré ohmatané knihy, a jda po zadních nohou, podával předními prackami knihy své velitelce. Bába chvilku v knihách listovala a pak promluvila:
„Honzík Bártů se sice dostal do pekla nevinně, ale co peklo jednou schvátí, to nerado vrátí. Proto těm, kteří se odváží takové lidi z pekla vysvobodit, kladou čerti všelijaké překážky a nemožné podmínky, aby se jim to nezdařilo. Už jenom to, dostat se do pekla, je těžká práce, neboť peklo je hluboko pod zemí a nemá vůbec žádnou bránu. Jediný vchod je vysokým komínem a na tom musíte zbudovat svůj plán.“
„A nenechají si mě tam také?“ zeptala se princezna.
„Ne, slečinko,“ chlácholila babka princeznu. „Kdo se dobrovolně vydá do pekla, může zase dobrovolně odejít, když to ovšem dovede a já se také o to postarám, aby se to zdařilo. A teď dobře poslouchejte, co Vám budu povídat. Autem a letadlem se tam sotva dostanete, protože jsou páni čerti proti tomu dobře opatřeni. Letět musíte ..... to je při té dálce velmi nutné, ale ne luxusním letadlem ..... nýbrž, slečinko, na koštěti! Já sice na Vás vidím, jak je Vám to hrozně nemilé, ale nemohu Vám jinak pomoci. Na něm doletíte až nad pekelný komín a pak se padákem spustíte rovnou do pekla. Ten padák zanic nedávejte v pekle z ruky, neboť Vás i s Honzou musí zase vynést komínem na koště, které Vás bude stále nad peklem očekávat. To se týká cesty! A teď si promluvíme o tom, co bude v samotném pekle. To se ví, že tam nastane hrozný poplach, až se tam objevíte, a všichni čerti s Luciferem se k Vám seběhnou. Nebavte se s čerty a rovnou jděte k Luciferovi ..... má parádní uniformu, a řekněte mu, že si jdete pro nevinně zatčeného Honzu Bártů ze Syslova! To se ví, že se bude vykrucovat, nebude chtít Honzu vydat, konečně však přece svolí k propuštění Honzy. Ale uloží Vám proti všem předpisům trojí práci, o které si bude myslit, že ji nesvedete.
Já určitě nevím, co to asi bude, ale tak mi něco našeptává, abyste si s sebou vzala rýžový kartáč, husí kosinku a rýžovou kaši v kostce. A teď se už hleďte vydat, slečno, na cestu, ať to máte odbyto. A tady máte ty potřebné věci!“
Potom baba Kanimůra ještě vyhledala koště a kožený batoh, do kterého uložila padák a potřebné věci k vykonání uložených prací. K jídlu si princezna nevzala ani drobet, neboť na kouzelných cestách se hlad nikdy nepocítí.
Princezna si dala batoh na záda, usedla si na koště, a když se s babkou rozloučila, dalo se koště na cestu. Vyklouzlo z chaty ven, pak se rychle vzneslo vzhůru nad vysoké lesní cesty a zamířilo k tmavému západu.
To ono už zná samo dobře cestu a zdá se mi, že ji nekoná poprvé, řekla si princezna v duchu a dál už se o směr cesty nestarala. Seděla jak na nějakém kanapíčku, žádný strach a žádnou závrať neměla, protože pod sebou viděla jen hustou mlhu. Proto také nemohla odhadnout, jakou rychlostí se k peklu blíží.
Byla připravena na velmi dlouhou cestu, snad na mnoho dnů či týdnů, a proto se velmi podivila, že ani noc ještě nenastala, a už se koště počínalo snášet k zemi. Princezna se domnívala, že snad koště má nějakou poruchu, když se však bystře podívala k zemi a dobře si prohlédla krajinu, tu se jí srdce div leknutím nepozastavilo. Poznala, že už letí blízko nad peklem!
Viděla vlastně jen ohromný kopec a z toho trčet vzhůru tak veliký komín, že by jím proletěl lehce celý vlak. Komínem se valil černý hustý dým, a tak jiskrami promíšený, že princezně se do komína tuze nechtělo. Dobře však tušila, že by se s ní koště zpátky od pekla nevrátilo, kdyby uložený úkol neprovedla, a proto se hned rázně rozhodla. Vyndala z batohu padák, připevnila si jej na záda a s výkřikem:
„Pro Honzíka Bártů a pro slávu našeho rodu!“ se spustila rovnou nad komín. Brzy se octla ve tmě tmoucí, ale kouř ji ani trochu nedusil a také necítila žádné horko. Jenom sirný zápach jí čpěl trochu do nosánku a čím dále tím více jí zaléhal do uší hřmot od pekelných strojů. A nežli se nadála, už přistála na pekelném dvoře.
Hned se rozhučely sirény pekelným řevem a za okamžik byla obklopena spoustou chlupatých čertů. Rojili se kolem ní jako ohromní čmeláci a brzy už jí bylo z toho nevolno. Nevěděla, co má dělat A tu pojednou jako když do vrabců střelí ..... všichni čerti se rozletěli a místo nich tu stál samotný kníže pekel Lucifer v parádní uniformě.
„Táhněte po své práci, čumilové, nebo Vám to při výplatě stafrahnátsky spočítám!“ rozkřikl se hrozným hlasem za posledními čerty a potom přikročil k princezně.
„I pěkně vítám, to je pro peklo opravdu vzácná návštěva!“ mluvil pojednou jako máslo. „Copak byste si dobrého přála, slečinko?“
„Celkem nic, co by Vám náleželo, Vaše pekelné Veličenstvo,“ odpověděla princezna rázně. „Jdu si jenom pro to, co jste si neprávem přisvojili, a já doufám, že mi to, co chci, vydáte bez okolků. Je to Honza, syn zedníka Bárty ze Syslova, okres Staré Nohavice. Žádám, aby mi byl vydán bez průtahů, neboť spěchám ještě k švadleně!“
„Počkejte, milá slečno!“ s chechtotem promluvil satan. „Tady není žádná úschovna věcí ztracených ve vlaku či v elektrice! My Vám sice Honzu vydat musíme, ale za to, že jste nepodala řádnou žádost s miliónovým kolkem, jak by se to vlastně patřilo, za to máme právo na Vás žádat vykonání tří úkolů. Proto se rychle rozhodněte, zdali chcete ty tři práce udělat?“
Princezna moc dobře věděla, že ty práce na ní žádá neprávem a že nakonec jí Honzu vydat musí, ale to by mohlo kdovíjak dlouho trvat, a princezna se už nemohla dočkat té slávy, která jí kynula vysvobozením Honzy Bártů z černého pekla. Proto se raději uvolila vykonat práce a zeptala se rázně Lucifera, co má vlastně všechno vykonat.
Lucifer se zamyslel a pak pravil potměšile:
„Nejdřív nám tu vyčistíte všechna kamna, potom až do běla vydrhnete podlahy, nakonec nám uvaříte něco k jídlu!“ Když domluvil, dal se radostí do pustého smíchu, že vymyslel pro princeznu tolik těžkých prací. A výsměšně na ni hleděl, cože tomu říká.
Princezna však nepohnula ani brvou a klidně Luciferovi odvětila:
„Dobrá! Dám se ihned do těch prací, Vaše pekelné Veličenstvo! Ale to bych jenom prosila, aby mi při práci nikdo nepřekážel. Račte mi ta kamna a podlahy ukázat!“
A potom se dala ihned do práce. Kosinka od baby Kanimůry sama kamna vymetala, a tak se princezna mohla pustit do čištění podlah. Byly až do černá zašlapané, ale princezna si z toho docela nic nedělala.
Vzala kostku s pastou na rýžovou kaši a tou podlahy natírala. Práce jí šla rychle od ruky, ale pasta v kostce kupodivu tak malinko ubývala, že jí vystačila na podlahy v celém pekle. A byly tak krásně bílé, že byla radost se na ně podívat. Zato když princezna chtěla vykonat třetí práci, shledala s ustrnutím, že nemůže kaši vařit, když tu pastu vyplácala na podlahy. Bezradně hleděla chvilku na rýžový kartáč, kterým měla vlastně čistit podlahy, a pak usilovně přemýšlela, jak tu chybu napravit.
Každá jiná dívka by v takové chvíli byla jistě zoufalá, ale princezna Máňa si s tím dlouho hlavu nelámala. Uvařila plné hrnce kaše z rýžového kartáče.
Potom Luciferovi vzkázala, že už je s pracemi hotova, aby se sám přišel přesvědčit Přál bych Vám vidět, milé děti, jak Lucifer vrtěl udiveně rohatou hlavou, když zhlédl ty bílé podlahy, když profoukl kamna, zdali mají dobrý tah, a když viděl, s jakou chutí baští čerti rýžovou kaši. Marně před princeznou skrýval zlost a zklamání, a proto hleděl, aby ho princezna ještě víc před ostatními čerty nesnížila. Proto se rozkřikl na nejbližšího čerta, aby okamžitě letěl pro Bártova Honzu a vypravil ho na zpáteční cestu.
A sotva uplynula půlminuta, už tu stanul čert s Honzíkem před princeznou. Překvapený Honza nevěděl, co honem počít; chtěl se princezny zeptat, jak se také ona v pekle octla, proč tam přišla, ale princezna jen mávla rukou a promluvila:
„Na to máme, pane Bárto, dost času až doma! Nyní se mne honem chyťte, ať se co nejdřív odtud dostáném! Už mě to tu věru přestává bavit!“
A jen se Honza princezny zachytil, hned se padák sám od sebe rozevřel a rychle se vznášel vzhůru ke komínu. Čerti se kolem nich jen jen rojili a na rozloučenou jim ztropili ještě hroznou kočičinu.
A tak princezna byla už věru ráda, když šťastně proletěli komínem a octli se zase na čerstvém vzduchu pod jasným ranním sluncem. Koště se stále vznášelo nad pekelným jícnem a jen se mírně po větru kolébalo. Sotva však princezna s Honzou na ně usedli, hned se dalo do prudkého letu a uhánělo nazpět k Barabášovým horám.
Když se princezna Máňa jak se sluší vyrovnala s babou Kanimůrou a když jí i s Honzíkem za účinnou pomoc opravdu, srdečně poděkovali, dali se radostně na cestu k domovu.
A byla to věru přeradostná cesta. Honzík se už nedočkavě díval, kdy že už se objeví jeho rodná obec, a princezna Máňa byla plna zasloužené pýchy nad svým podařeným kouskem. Byla šťastná, že se jí tak vydařila nebezpečná výprava, na kterou se žádná z rytířek netroufala vydat. Ale nejvíce měla radost z toho, že mohla zase vrátit ztraceného syna zarmouceným rodičům.
Zatím všichni Syslováci měli oči jenom na silnici, kudy princezna odjela, neboť všichni pevně věřili, že rázná princezna Máňa Bártovic Honzíka určitě vysvobodí. Nejvíce to tvrdil pan hostinský Jarabáček, který byl víc před hospodou nežli uvnitř. Mnul si nedočkavě ruce a nejraději by se byl rozběhl po silnici princezně naproti. A vykládal všem lidem, že princezna ten úkol hravě zmůže, protože se předtím u něho posilnila notnou mísou škubánků s mákem.
Proto není divu, milé děti, že nastal v obci hrozný poprask, když se auto objevilo na silnici. Kdekdo nechal práce a horempádem spěchal na dolní konec obce, kde Bártovi bydleli. A jako by si řekli ..... psi snad z celé obce se tam hnali velikými skoky a štěkotem dávali najevo, že z toho shonu mají řádnou švandu. Bártovi se domnívali, že jim přinejmenším hoří střecha nad hlavami, také vyběhli ven ze stavení a naříkali.
Ale jejich strach se ihned změnil v nevýslovnou radost, když spatřili princeznino auto, z kterého jim Honzík mával čapkou na pozdrav.
A už Honzík vyskakuje z vozu a už svírá matku do náruče. Potom objal otce a pak už se vítal a objímal s celou vesnicí. I starý Hrabal přišel; s pláčem odprošoval Honzu a nabízel mu celé své jmění, aby mu tak vynahradil utrpení, ktéré musel v pekle vytrpět.
Po celou tu dobu stála princezna Máňa skromně opodál, aby nerušila uvítání, ale potom šla také z náruče do náruče. Bártová, Bárta, starý Hrabal, pan hospodský a kdekdo se s princeznou vítal a děkoval jí za Honzovo zachránění. Potom teprve se vesničané odebrali po své práci a Bártovi se vzácným hostem odešli do chalupy.
A to se ví, že zpráva o vysvobození Honzíka Bárty královskou dcerou se hned rozšířila do všech koutů světa. A hned druhý den byl Bártův domek nacpán novináři, reportéry, filmaři a řediteli varietních podniků. Všecko bylo zfilmováno: princezna Máňa, Honzík a Bártovi s kozou i se psem Žulíkem;
potom starý Hrabal, babička Podroušková (viděla čerta s pytlem), i hostinský Jarabáček. Všechno bylo otištěno v novinách, vyhlášeno v rádiu a předvedeno v biografech. Až z Hollywoodu obdržela Máňa skvělou nabídku, aby všechno, co musela podniknout, zahrála do celovečerního filmu, ale ona rázně odmítla.
Prohlásila, že se věnuje domácnosti, když Bártovi splní své sliby a dají jí půl chalupy. Pilně se cvičila v praní, ve vaření a obsluhování domácích zvířat Královská rodina to schvalovala a král byl rád, že se princezna už jednou věnuje rozumné práci a zanechá ztřeštěného sportování. A s radostí prohlašuji, že Bártovi vskutku splnili své sliby: bez dlouhého rozmýšlení dali Honzu princezně za manžela, půl chalupy k tomu a ještě zbrusu nové harampádí do kuchyně.
Potom byla ihned svatba. Sama královská panímáma na ni přijela a seděla při trachtaci vedle pana starosty. A jen pořád litovala, že nemohl také pan král přijet; stýskala si, že má zrovna tolik panování, že se ani řádně najíst nemůže.
A po svatbě začala princezna hospodařit. Brzy byla chalupa jako z cukru, všude byl pořádek a musím říci, že i ta trucovitá koza Bělka tancovala, jak princezna pískala. Celá ves chodila k princezně o radu, a když se konečně odstěhoval pan starosta na výměnek, zvolila si obec jednomyslně za starostu princeznu.
A udělala dobře. Za poměrně krátkou dobu byl Syslov nejhezčí vsí v celém království. Všude bylo čisto; žádné louže, žádné rozlámané ploty a žádné otlučené zdi; náves vydlážděná, cesty vyspraveny a všecky domky obíleny; zřízena obecní knihovna, pusté stráně osázeny stromovím a zřízeno koupaliště. A děti chodily jak ze škatulky: čistily si zuby, na noc bez křiku si myly nožky a byly učesány ..... jedna radost! Se zvířaty se muselo v obci vždycky lidsky zacházet a nejvíc mě těší, že myslela také na ty nejvěrnější: psi museli mít v zimě teple obložené boudy a v parném létě vždycky dosti vody k pití.
Jednou přijel do Syslova na návštěvu k dceři konečně i sám královský otec. Prohlédl si tehdy všecko důkladně ..... stavení Bártovo i celou obec a pak udělal něco, co nikdo od něho nečekal. Když totiž viděl, jak umí princezna v obci vládnout, vrátil se k Bártovům do chalupy a tam položil na stůl korunu i žezlo. A princezně řekl:
„Vidím, že to umíš mnohem lépe nežli já, a proto Tě žádám: jak panuješ tady v obci, tak si panuj ode dneška v celé zemi a já se zase věnuji všem sportům a budeme všichni spokojeni!“
A tak se také stalo. Královna Máňa I. brzy udělala v celé zemi pořádek, tak jako jej udělala v obci, a její rázná ruka v krátkém čase učinila přítrž všem škodlivým nepořádkům. Pan král odešel na výměnek, do ničeho se už nepletl a pěstoval jen sporty, které si pojednou náruživě oblíbil: mrskal káču, napaloval špačka, pouštěl draka a nejraději řídil koloběžku. A tak byli v zemi spokojeni.