Statečný voják

Voják si odbyl svou službu. Propustili ho do širého světa.
A tak si vykračoval po silnici, kam ho oči vedly. To se ví, netrvalo dlouho, dostal chuť na nějaké to sousto. Ale jako na zlost ..... žádná vesnice v dohledu, ba ani malá dědinka. Voják zesmutněl a pomyslel si:
Kdybych alespoň někoho potkal! Možná že by vysloužilce pohostil!
Sotva to dořekl, objevil se před ním na silnici stařeček.
Když došli k sobě, stařeček se zeptal:
„Copak, vojáčku, že tak nevesele kráčíš?“
„A jak mám být veselý, když mi kručí v břiše! Mám v kapse tři kopejky, koupil bych si kousek chleba, ale kdo mi ho prodá v takové poušti!“
„No, vojáčku, to nemáš proč být smutný. V kapse Ti cinkají tři kopejky, a já nemám ani to. Nepodělil by ses se mnou, nedaroval bys mi jednu?“
„Tu máš. Lakomý nejsem,“ odpověděl voják.
Stařeček vzal kopejku, vstrčil ji do kapsy a pravil:
„Podívejme, něco mi tady zbylo. Nehodí se Ti to náhodou?“ A vytáhl z kapsy dýmku.
„Ohó!“ zvolal voják. „To je něco! Dýmka je vojákův nejlepší kamarád. Pěkně Ti děkuju, stařečku, buď hodně zdráv!“
Voják si zapálil a kráčel dál. Jde, pokuřuje si, a hned mu je nějak veseleji na duši. Kouří a kouří, ale tabáku v dýmce neubývá.
To jsou mi divy! pomyslel si voják. Jak se zdá, nedostal jsem dýmku jen tak obyčejnou. Takhle ještě kousek chleba ..... abych z něho jedl a nikdy nedojedl!
Sotva mu to hlavou blesklo, vidí, jak proti němu kráčí druhý dědeček. Byl už celý šedivý a opíral se o hůl.
„Dobrý den, vojáčku,“ řekl stařeček. „Nad čím ses tak zamyslel?“
„Ale tak si, dědečku, říkám, že by neškodilo něco zakousnout. Dýmku mám, i dvě kopejky by se našly, ale chleba ani kůrku.“
„To není, synku, ještě žádné neštěstí. Já nemám ani to. Daruj mi alespoň tu jednu kopejku.“
„Proč ne?“ řekl voják. „Tady máš, mne pro ni hlava bolet nebude.“
Stařeček vzal kopejku, vstrčil ji do kapsy, a najednou povídá:
„Hej, vojáčku, počkej, něco jsem tu nahmátl. Možná, že se Ti to bude líbit.“ A stařeček vytáhl z kapsy lahvičku vína.
„To je mi dárek!“ zvolal voják. „No, tos mi přišel do noty, stařečku! Děkuju Ti. Buď zdráv!“
A vykročil dál.
Když kousek ušel, řekl si, že se trochu napije. Spolkl doušek, spolkl druhý, podíval se na lahvičku proti světlu ..... neubylo ani kapky.
Aha, řekl si, ani ta lahvička není obyčejná. Za celý život ji nevypiju do dna. Teď ještě k tomu vínku dobré sousto k zakousnutí ..... to by bylo něco!
Jen na to pomyslel, už vidí, jak se mu vstříc belhá třetí stařeček. Když došel blíž, otázal se:
„Co jsi takový smutný, vojáčku? Zarmoutilo Tě něco?“
„I ne,“ voják na to, „smutek se k vojákovi nehodí, radost však se mu nepřihodí. Mám dýmku, mám lahvičku vína a ještě k tomu kopejku. Jenom chleba nemám ani kousek, od rána jsem neměl v ústech.“
„To není ještě tak velké neštěstí, synku! Já nemám ani to. Neslituješ se nad staříkem, nedaruješ mi kopejku?“
„Inu, tady máš, lakomý nejsem.“
Stařík schoval kopejku do kapsy a pravil:
„Děkuju Ti, vojáčku. Měl bych Tě také něčím obdarovat, jenže nevím čím. Vezmi si aspoň tady tu mošnu.“
Sundal ze zad plátěnou torbu, dal ji vojákovi a ubíral se dál.
I voják vykročil svou cestou. Šel a přitom rozvažoval:
To byl ale divný stařík! K čemu je vojákovi dobrá prázdná torba?
Sotva se mu to hlavou mihlo, spatřil, jak po silnici jede veliký povoz.
A co všechno na něm nebylo! Hory bílých bochníků, pletence klobás, pečené husy v košatinách, pláty slaniny, kola sýra. Vedle vozu vykračoval starosta a bičem popoháněl koně. Vezl zřejmě na trh panské zboží.
Vojákovi se sliny na jazyku jen sbíhaly. Zatřepal svou mošnou a ztěžka povzdychl.
Ach ty můj smutku, řekl si v duchu. Pán má vůz plný až k prasknutí, a ubohý voják jen prázdnou torbu. Stačil by mi bochník chleba a kousek slaniny!
A co byste tomu řekli? Jen na to pomyslel, skutálel se z vozu pěkně kulatý bochník, hned za bochníkem šrůtek slaniny a obojí hup do vojákovy torby.
To si dám líbit! zaradoval se voják, zavázal pevně mošnu a šel dál, kam ho nohy nesly.
Šel a šel, až přišel k panskému zámku. Vyšel ho uvítat sám majitel.
„Kampak, vojáčku, vždyť máš noc na krku! Přespi u mne. Odpočiň si po cestě!“
Vysloužilci to bylo divné. Co se to stalo za zázrak? Knížepán tady rozpráví s obyčejným vojákem jako s vlastním bratrem.
Postavil se do pozoru a zasalutoval přesně podle předpisu.
„Tisíceré díky. Je-li to Vaše milostivá vůle, dovolte mi někde v koutku přespat.“
Pán zavolal sluhu, mrkl na něho a řekl:
„Odveď vojáka do kulaté věže, no vždyť víš; ať si pohoví na měkké posteli. Ale dej pozor, nezapomeň zamknout!“
K čemu to zamykání? Přece mě nevedou do šatlavy! pomyslel si voják, ale neřekl nic a šel za sluhou.
Přišli ke kulaté věži. Sluha vpustil vojáka dovnitř, zabouchl za ním dveře a otočil klíčem.
Voják se rozhlédl kolem dokola. Všude pořádek, čistě poklizeno, v koutě stála postel se závěsy. Sáhl na postel ..... ach ta byla měkounká!
Dobré je to, řekl si. Navečeřím se a budu spát až do rána.
Rozvázal torbu, rozložil proviant na stole a pustil se do jídla.
V tom zaslechl za dveřmi nějaké šepotání a hlasy. Div se neudávil kouskem slaniny:
Kdopak to jde ke mně o půlnoci na návštěvu?
V té chviličce se rozlétly dveře a do komnaty se vřítilo dvanáct čertů. Zadní strkají do těch vpředu a ječí:
„No tak, kohopak nám to knížepán dnes přichystal? Kýmpak vyplatil svou kůži?“
Když uviděli vysloužilce, zavrčeli:
„Nějaký nanicovatý vojáček. Bude mít jistě zrovna tak tuhé maso jako ten žebrák ze včerejška. Vojenským chlebíčkem se ještě nikdo nevykrmil!“
Vysloužilec se málem polekal. I pozdravbůh, pomyslel si, to jsem se dostal do pěkné kaše! Teď abych trpěl za cizí hříchy.
Ale voják nedřel nadarmo vojančinu celých pětadvacet let.
Ech, řekl si v duchu, kolikrát jen mi kulky lítaly kolem hlavy, kolikrát jsem smrti do tváře hleděl, a teď se budu bát nějakých čertů? Však já jim přijdu na kobylku.
Postavil se do pozoru, přiložil dlaň k čáce a povídá čertům:
„Zdravíčka přeju, vzácní hosté. Račte se prosím posadit za stůl a poslužte si.“
A čerti v tom okamžení s vyceněnými zuby smečkou kolem vysloužilce a skáčou jako diví! Ten největší, asi jejich náčelník, povídá:
„I kdepak, vojáčku, my neradi dojídáme zbytky z cizího stolu. Radši sníme Tebe i s celou výzbrojí.“
Ani teď neztratil voják hlavu. Vytáhl z kapsy dýmku a řekl:
„No, to už je Vaše věc. Nechcete si ale před jídlem trošku zakouřit? Můj dědeček nikdy nesedl za stůl, dokud si po libosti nezakouřil. A dostal potom takovou chuť k jídlu, že by byl jalovici spořádal. Jen si zapalte, dýmku mám nacpanou.“
Čerti jsou totiž náramní milovníci tabáku.
„I proč ne,“ řekl náčelník, „zakouříme si. Stejně nám neutečeš.“
V pořádku. Voják škrtl křesadlem a podal dýmku náčelníkovi.
„Dobrý tabáček,“ řekl, „ale setsakra silný, vojenský! Nejste zvyklí, celou dýmku asi nevykouříte.“
„Jak to, že ne!“ urazil se náčelník. „Tak, braši, do toho,“ zavelel čertům, „a nepustit dýmku z ruky, dokud všechen tabák nezmizí!“
I posadili se čerti do kruhu a pustili se do kouření. Jeden si bafl, předal dýmku dalšímu a tak to šlo pořád dokola. Nadělali kouře, že se ani nedalo dýchat, voják si musel přikrýt hlavu pláštěm. Kouřili a kouřili, ale tabáku v dýmce neubylo ani o jediný drobínek.
Uběhla hodina, druhá, třetí ..... Tu najednou pod oknem zakokrhal kohout.
Náčelník vyskočil, odhodil dýmku a zaječel:
„Běda! Svítá!“
Čerti povyskákali, jako když do nich hrom uhodí, a za mocného kašlání a vzteklého uplivování upalovali pryč. Vysloužilec si vlezl do postele a spokojeně usnul.
Ráno přišel lokaj s velikým košem, aby sebral vojákovy kostičky a někde pod lopuším je zakopal. A podívejme, náš vojáček je celý, bez jedinkého škrábnutí; natáhl se na bílém prostěradle, přikryl se pláštěm a chrápe, jako když pilou řeže.
Lokaj pustil koš z rukou a utíkal k pánovi.
„Voják je živ,“ volal, „čerti ho nevzali!“
Pán mu neuvěřil, běžel do kulaté věže sám. Opravdu ..... voják leží na posteli a chrápe jakoby nic! Jen nějak zakouřeno je v komnatě; kouře, až se u stropu válí mrak. Knížepán zakašlal, voják otevřel oči, zívl a vyskočil, jako když střelí. Postavil se před pánem do pozoru přesně podle vojenských předpisů.
„Dobrýtro, vojáčku,“ řekl pán. „Tak co, dobře ses vyspal po cestě?“
„Děkuju, jako dub,“ odvětil voják.
„A nic se Ti nezdálo?“ zeptal se znova pán.
„Jakpak ne! Zdálo se mi o nějaké nekalotě,“ odpověděl voják. „Jako kdyby rovnou z pekla přiletěl na návštěvu plný tucet čertů a jako kdybych s nimi celou noc tlachal o všem možném, i o Vás byla řeč. Ještě jsem je pohostil dýmkou, ale buď v ní byl silný tabák, anebo mají čerti slabé průdušky ..... zkrátka a dobře, kouřili, bafali, ale nedokouřili.“
„Co jen se všechno nenazdá ve spánku!“ řekl pán. „Podívej, vojáčku milý, vždyť Ty nemáš nikam naspěch. Odpočiň si u mne ještě den!“
„Proč ne, když mě nevyháníte,“ odpověděl vysloužilec. „Nevynatrefí se tak často vojákovi prachová peřina a měkká postel!“
Nato knížepán odešel a voják se znova složil do kanafasu.
Prospal celý den, ale navečer vstal, rozložil na stole jídlo a na nejnápadnější místo postavil svou lahvičku s vínem. Dal se do večeře a přitom čekal na hosty.
Úderem dvanácté se čerti přihnali, a zle rozzuření, jenjen se vrhnout na vojáčka a roztrhat ho na kousky.
Ale ten se jenom usmíval do vousů. Poklonil se čertům jako dobrým známým a povídá:
„Buďte vítáni, vzácní hosté! Vím, proč jste mě přišli navštívit. Co dělat, tak si tedy na mně pochutnejte. Ale už můj dědeček říkával, že suché sousto hrdlo rozdírá. Vypiješ-li však doušek dobrého vínka, pak třeba celého býka spořádáš. Mám tu malou lahvičku. Rád Vás pohostím. A když už se pije, tak do dna!“
Čerti se posadili za stůl a láhev šla kolem dokola. Obešla celý kruh, ale vína neubylo ani hlt. Obešla podruhé, a zase tak; zůstala plná, jako kdyby se jí nikdo ani nedotkl. Čerti pili a pili, dokud se nesvalili pod stůl. Jen ten dvanáctý, ten náčelník, se nevzdal a nahýbal si z lahvičky statně dál. V tom zakokrhal pod oknem kohout.
„Tvoje štěstí, vojáku!“ vykřikl náčelník a skočil na čerty, aby je rozehnal.
Knížepán se celou noc převracel na posteli. Sotva vyšlo sluníčko, utíkal do věže. Zastavil se až na prahu komnaty: voják spal jako nemluvně v nejsladším pochrupování!
Vida, ani čerti Tě nechtějí, pomyslel si pán. Třetí noc ale se zdravou kůží nevyvázneš!
Třetí noci ..... to už šly žerty stranou ..... přilétli čerti tak zběsile, že pouhopouhý pohled na ně naháněl peklo hrůzy. Vystrkovali drápy a skřípali zuby jako divá zvěř.
„Dnes se od Tebe napálit nedáme!“ křičeli. „Roztrháme Tě na kousky.“
„Jak je libo,“ řekl voják. „Co má přijít, to mě nemine. Dovolte mi jen, abych se postavil uprostřed komnaty. Když už tedy chcete se mnou skoncovat, tak ať je to naráz!“
Čerti se rozestoupili, voják se postavil doprostřed, zatřásl torbou a křikl:
„Až na jednoho všichni do torby!“
Komnatou jako by vichr zalomcoval. Čerti se zatočili v kole ..... a byli titam. Jen jediný z nich, náčelník, stál před vojákem, jako by ho k podlaze přilepil.
Voják znova poplácal po torbě a povídá:
„Všichni Tvoji přítelíčkové sedí tady a pro Tebe tu taky ještě zbylo místo. Přineseš-li tři pytle zlata, nechám Tě na pokoji a tu Tvou verbež pustím na svobodu.“
Čert se poškrábal za uchem a povídá:
„Tři pytle zlata za tucet čertů, to není tak drahé. Ale je to smůla, všechno zlato vymámil z našeho hospodáře knížepán. Slíbil, že za sedm let zaplatí svou kůží, jenomže už je třikrát sedm let pryč a on pořád uhýbá. Podstrkuje místo sebe jednou žebráka, jednou zas tuláka nějakého ..... No a teď ses nachomýtl ty, vojáku ..... “
„Tak je to tedy!“ pronesl pomalu voják.
V tom vrzly tichounce dveře a hned se zase zavřely.
Voják však stačil uhlídat, kdo to v tak pozdní hodinu nemůže usnout! To pán se přišel podívat, jak se čerti vypořádali s vojákem.
Vysloužilec bouchl na torbu a křikl:
„I knížepána sem!“
Dveře se samy od sebe rozlétly dokořán; pán vletěl střemhlav do komnaty, zakroutil se, zatočil a zmizel.
V tom okamžení sebou začala torba házet sem a tam. To se čerti radovali, že jim konečně sám pán padl do drápů.
A voják pravil náčelníkovi:
„No tak, svůj dluh jste dostali, přines teď pánovo zlato! Vykoupíš svým kumpánům svobodu.“
A opravdu: než kohouti na hřadách křídly zatřepotali, ležely před vojákem tři vrchovaté pytle zlata.
„Vymetl jsem pánovy sklepy železným koštětem,“ řekl čert a odfoukl si. „Ani halířek tam nezůstal. Propusť na svobodu mé bratříčky.“
„Počkej, počkej ještě,“ voják na to, „nejdřív se zapřísáhni, že ani Ty, ani to Tvoje plemeno mi už víc nepřijdete na oči. Ať budu kde budu, kamkoli na zemi ať moje noha vstoupí, aby po Vás ani dechu, ani slechu nebylo!“
„Jak Tě mohlo něco takového napadnout?“ řekl čert „Nepáchneme k Tobě, i kdybys nás prosil.“
A tak voják čerty propustil; ti jenom zavrtěli ocasy a jako by se do země propadli. Pána odnesli s sebou.
Od těch dob začal voják žít v dostatku. Jedl a pil, co hrdlo ráčilo, a ještě k tomu hostil ostatní.
Ale kdopak ví, jak se to stalo, snad že nebyl zvyklý ..... zkrátka, milý vojáček se začal brzy nudit.
I usmyslel si, že se trochu potoulá po světě, aby se rozhlédl a taky aby se lidem ukázal.
Vystavěl si koráb a plavil se po moři. Když odplul trochu dál od břehu, tu moře najednou začalo varem klokotat a bouřit.
Čím to je? přemýšlel voják. Bezvětří, a vlny se vzdouvají jako o závod!
Podíval se na moře a spatřil, jak se ve vodě cosi černá.
„A, neloví to mí staří známí v kalné voděnce rybky na udici? No počkejte, já Vám ukážu!“
Vytáhl svou čarovnou torbu, naklonil se přes zábradlí a křikl:
„Hej, Vy plemeno jedno čertovské, copak je to, zapomněli jste na naši dohodu? Zase jste mi přišli na oči?“
Čertovský náčelník se vysunul z vody, zahlédl ve vojákových rukou kouzelnou torbu a strachy se roztřásl.
„My nic, to my jen tak ..... ,“ zabrebtal. „Bylo přece řečeno, abychom se před Tebou neukazovali na zemi, a tady kolem je voda.“
„Tak tedy poslouchejte,“ pravil voják. „Aby po Vás od dnešního dne na zemi ani na vodě jediného prášku nezbylo!“
Čerti poslechli a zmizeli, jako by se propadli. Nikde je teď už nenajdeš, ani na zemi, ani na vodě, ani pod zemí, ani pod vodou. Jenom v pohádkách se o nich vypravuje.