Štědrý večer

Přišly Vánoce. Zimní krajina byla zasypána sněhovým popraškem, mrzlo jako když praští a tak byly všechny děti zalezlé ve svých teplých domovech, kde již netrpělivě vyčkávaly na příchod Ježíška. Své dopisy pro něj měly již dávno odeslané a nyní jen s obavami vyčkávaly, zda se ta všechna jejich tajná a toužebná přáníčka vyplní.

Konečně nastal onen tolik očekávaný Štědrý den a děti se konečně dočkaly! Malý Jirka s Janičkou už byli od samého rána jako na trní.

„Co když na nás ten Ježíšek zapomene? Co když k nám netrefí? Co když k nám nedorazí včas, vždyť je letos málo sněhu a to se mu na saních s těmi všemi dárky pojede moc špatně? Co když někde uvízne? A co teprve, jestli náš dopis nedostal? Co když se cestou někde ztratil?“ kladli si oba celou spoustu otázek coby kdyby a líce jim hořely napjetím.

Mamince se vším oba poslušně pomáhali, tatínkovi v žádném případě neodmlouvali, jen aby si ještě na poslední chvíli něco nepokazili, neboť věděli, že právě Ježíšek vidí a slyší úplně všechno.

Svůj dětský pokojíček měli vzorově uklízený, stromeček nastrojený a štědrovečerní večeře už voněla po celém bytě. Poslouchali koledy, sledovali pohádky, ale přitom měli svoji hlavu plnou jen toho Ježíška.

Konečně je maminka přivolala k večeři a hned po ní nadešla jimi tolik očekávaná chvíle a čas dárků byl tu! Vánoční stromeček se rozsvítil, zvonky se rozezvonily, jen Ježíšek s dárky stále nikde! Jirka s Janičkou pobíhali z místnosti do místnosti, od stromečku k oknu, ale vše zůstávalo neměnné. Jindy už měli dávno všechny dárky naděleny, dokonce i rozbaleny, ale tentokrát na ně Ježíšek zřejmě opravdu zapomněl?

Zklamané děti už začínaly natahovat své moldánky a vše jim bylo líto. Maminka s tatínkem je museli v jednom kuse utěšovat a ubezpečovat je, aby neztrácely naději.

Venku už byla tma, jako v pytli, jen několik hvězdiček osvětlovalo večerní oblohu. Děti se dívaly dlouho z okýnka ven a slzičky jim stékaly po jejich rozpálených tvářičkách. Vtom oba uviděli padat hvězdu a v tom okamžiku si přál Jirka i Janička jen to jediné, aby přišel konečně ten Ježíšek!

Maminka jim vždycky vyprávěla, že je Ježíšek neviditelný a kdo jej vyruší při nakládání dárků, nedočká se jich, neboť zmizí hnedka pryč i s dárečky a už se pak nevrátí!

Jirka s Janičkou šli společně opět nakouknout ke stromečku, ale znovu se vrátili k okýnku s nepořízenou. Pozorovali všechna ta ostatní rozsvícená okýnka v jiných staveních a v nich záře vánočních stromečků, když vtom nemohli uvěřit svým očím!

V mžiku, jakoby zázrakem, spatřili přímo před jejich chaloupkou na vlastní oči živého Ježíška, který si pro ně předem chystal všechny ty dárky. Měl svoji velikou knihu, kde měl napsáno úplně všechno. Zajíček mu musel svítit, neboť v té tmě se Ježíškovi v knize špatně hledalo a on nechtěl nic poplést. Janička s Jirkou byli tiše jako pěny! Ani se nepohnuli, jen aby si jich Ježíšek náhodou nepovšimnul a oni ho tak nevyrušili v jeho chystání si dárků.

Po chvíli raději od okýnka odešli a vyčkávali poslušně ve svém pokojíčku, dokud neuslyší zacililinkat Ježíškův zvoneček.

„Vidíš, Jirko, že není Ježíšek neviditelný, to se asi jen tak říká!“ pošeptala Jirkovi sestřička, ale ten hned na to:

„Možná jsme ho viděli jen proto, že nám to splnila padající hvězdička, kdo ví?“ prohlásil Jirka, ale ať už to bylo, jak chtělo, hlavní je, že na ně Ježíšek nezapomněl!

To už však zazvonil Ježíškův vánoční zvonek a Jirka s Janičkou vběhli nadšeně rovnou pod stromeček.
„Jé tady je dárků!“ vykřikla potěšená Janička a tak se už konečně mohli pustit do, pro ně tolik očekávaného, vybalování!

Jirka dostal míč, koloběžku, slona a vláček, Janička panenku v pěkné kolíbce, plyšáky a nábyteček pro panenku a k tomu oba dva ještě spoustu nového oblečení.

Mamince Ježíšek nadělil novou kabelku, parfém a látku na šaty, tatínkovi nový oblek, boty a dvě knihy a tak byl spokojený úplně každý.

Přece jen všichni prožili krásný Štědrý večer a kouzlo Vánoc si tak vychutnali do poslední kapičky. Jirka s Janičkou byli plni dojmů, překvapení i nezapomenutelných zážitků a všechno to si ve svých srdcích uschovali již napořád.

Od té doby na Ježíška věřili ještě mnohem víc, neboť právě jim se jeho podařilo uvidět na vlastní oči a tak si Ježíškovu tajuplnou tvář pamatují možná ještě dnes, kdo ví?