Štěňátko na ledě

Do hor přišlo jaro. Ale nemyslete si, děti, že je to jen tak, že si jaro prostě řekne a přijde. Napřed se proláme ledem na řekách, vyleze z vody, hezky oschne a začne probouzet kvítky, svolávat vlaštovky a medvědy z doupat tahat. Projde se po polích, v lese i na lukách a teprve potom, když nabere sílu, vydá se do hor. Šplhá se údolím výš a výš, otvírá studánky, plní bystřiny tajícím sněhem, hlasem vodopádu škádlí ozvěnu a hravýma lehkýma nožkama spouští laviny.
Vysoko na horách, v severní zemi, v malé vesničce, kam jaro každý rok přišlo až naposled, se psí mamince Fanynce narodila štěňátka. Nebyla to jen tak ledajaká štěňátka. Byla celá chundelatá, kulatá, velká a silná, alespoň to říkali všichni, kdo někdy viděli štěňátka z údolí. V horách jsou prostě zvířátka jiná, protože se musí vypořádat s dlouhou zimou. I koza Makabejza z vedlejší chaloupky vypadala spíš jako kamzík. Fanynka byla na svá štěňátka pyšná a když se na ně přišel někdo podívat, celá zářila. Nesměl z nich ale odhrnovat deku, protože jaro si dalo tentokrát opravdu načas a všude kolem ještě ležel sníh.
Koza Makabejza, která každým dnem stále netrpělivěji vyhlížela čápa, byla u štěňátek každodenním hostem. Fanynka byla ráda, že si může s někým popovídat o radostech i starostech s dětmi a Makabejza ji ráda poslouchala, neboť se tím víc těšila, až se bude starat o svá kůzlátka kamzičátka. Jednoho dne ale jejich hovor nabral překvapivý obrat.
Fanynka obšírně vyprávěla, jaká je to starost, štěňátka už aby pomalu začala běhat a honit motýly, a zatím je všechno pod sněhem, když tu si všimla, že Makabejza se upřeně dívá na deku, pod kterou štěňátka spokojeně spala.
„Co tam vidíš, Makabejzo?“
„Ale, sousedko, zdá se mi, jako by zpod tý deky čouhala brusle.“
„Co to povídáš, kde by se tady vzala brusle.“
„Podívej se sama, uvidíš.“
Fanynka se nedůvěřivě podívala a vyštěkla překvapením. Rychle shrnula z nejmladšího štěňátka deku a co neviděla. Na nožičkách mělo brusle! Když mělo ještě maličké třaslavé nožičky, brusle nebyly vidět, ale teď vyrostly a vesele se blýskaly.
„Proboha, jak s tím bude chodit? A vždyť by mohl těmi bruslemi pořezat bratříčky a sestřičky! Jak se něco takového mohlo stát?“
Začala za brusličky tahat, probudila nejmladší štěňátko, které začalo kňučet a probudilo i všechna ostatní, ale brusle nesundala. Koza Makabejza se kvapně rozloučila a kamsi vyrazila. Asi za týden se novina roznesla po vsi a u psí boudy se sešla všechna zvířátka. Koza, dvě krávy, sedm slepic, dvě kachny, husa a stodvaadvacet ovcí.
„Ukaž nám ho,“ bečely ovce. „Chceme ..... e tu potvoru vidě ..... e ..... et.“
„No có, někdo má brusle, a někoho zas sežere vlk,“ poznamenaly krávy suše a ovce zmlkly, protože na psa, byť na bruslích, si vlk nedovolí.
Psí bouda však zůstala zavřená.
„Tak se nestyď,“ volala Makabejza, která se den předtím vrátila ze svého tajuplného výletu. „Stejně už by se ta Tvoje štěňata měla dávno učit chodit, tak se to poslední naučí bruslit, no.“
Zvířátka ještě chvíli čekala a povykovala, až ovčák zavolal ovce, které s nadáváním odešly, a ostatním se tam nechtělo bez ovcí čekat.
Druhý den vyšla štěňata poprvé z domu. Chodit se už naučila v teple a v suchu boudy a domu, takže jim to na starém ušlapaném sněhu šlo jako po másle. Všichni se hned sběhli a hledali mezi nimi nejmladšího, s bruslemi, ale marně.
„Fanynko,“ domlouvala psici Makabejza, „tak se nestyď, vždyť je Tvůj,“ a tak podobně, až dosáhla svého. Fanynka vynesla poslední štěně v zubech z boudy a položila ho na zem. Ale to se jen potácelo, padalo, snažilo se vstát a zase padalo, a nožičky se pod ním třásly, jako by byly z rosolu, až mělo skoro slzy na krajíčku.
„Neumí chodit,“ řekla potichu Fanynka.
„Dej ho na led,“ poručila Makabejza a ovce se bečivě rozesmály.
Avšak jakmile se štěňátko ocitlo na ledě, stal se zázrak. Chvíli se vyrovnávalo s neznámým prostředím, ale za pár minut už jezdilo po rybníce jako krasobruslař.
„To štěně bruslí jako by se s těmi bruslemi už narodilo,“ rozplývala se jedna slepice.
„Vždyť taky že jó,“ zahalekala kráva.
„A je to radost pohledět,“ kejhaly kachny.
Ostatní štěňátka se rozeběhla na led a půl hodiny se pak snažila dostat zpátky. Jejda, to jim to klouzalo!
„Ale co bude dělat, až led roztaje?“ zeptala se husa a rozbila tak vládnoucí idylu.
„No co, co, co by dělalo?“ spustily slepice, ale na nic nepřišly.
„Může odjet do krajiny věčného ledu,“ navrhla romanticky laděná kachna.
„Bude vůdcem smečky a bude se mu říkat Bílý tesák,“ vzdychla její podobně orientovaná družka. Makabejza je sice rychle okřikla, kam by ho chudáka posílaly, ale jméno už pejskovi zůstalo.
Stejně jako otázka, co bude, až led roztaje.
„Tím se teď netrap, Fanynko, nějakou dobu ještě vydrží,“ řekla Makabejza s takovou jistotou, že všechny na čas uklidnila. Tehdy, v den, kdy zpozorovala brusle, totiž tak rázně odkvačila zařídit něco moc důležitého. Běžela do údolí, podle řeky, mezi kamením, klečí, lesy i travou, až potkala jaro. Bylo už jenom pár dnů cesty od jejich vesničky.
„Jaro, jaro,“ poprosila ho Makabejza, „zdrž se ještě nějaký ten čásek a nechoď k nám do hor.“
„Ale jakpakto,“ povídá jaro, „že mě najednou nechcete, když za mnou pokaždé chodíte, ať si co nejrychleji pospíším?“
A Makabejza mu na to povyprávěla o štěňátku s bruslemi. Jaro se usmálo, a řeklo, že to tedy vezme oklikou.
Proto si byla koza tak jistá, že štěňátko má dost času.
A když nakonec jaro přeci jen přišlo a led na rybníce roztál, štěňátko bruslilo tak krásně, že ho i s maminkou a ostatními pejsky, dokonce s kamarádem kozlíkem pozvali do města na lední revui. Bílý tesák se stal hvězdou a pan ředitel mu nabídl, že může jezdit každý rok. Všichni ho znali, všichni se na něj chodili podívat a všichni mu tleskali. A když do vesničky v horách přišly noviny, kde se psalo o Bílém tesákovi přes celou stránku, šly z ruky do kopyta a z kopyta do paznehtu a ovce mohly puknout závistí. Kachny snily o světlech velkoměsta a krávy si spokojeně přežvykovaly.
Na zimu přijel Bílý tesák domů, každý den dělal pro zvířátka představení, a když přituhlo a ovce se odstěhovaly do údolí, všem celou zimu vyprávěly, jak jsou slavné, protože znají Bílého tesáka.
Když byl Bílému tesákovi rok, jaro si pospíšilo, aby ho zastihlo ještě v horách. Po cestě každému povídalo, jak se těší na Bílého tesáka, a jak kvůli němu loni pozměnilo trasu. Ale když dorazilo na vesnici, led roztál a jaru došlo, že asi slavného bruslaře zase neuvidí.
„Neboj se, jaro,“ řekl Bílý tesák, „podívej, co jsem si přivezl z města!“ Vytáhl z brašničky kolečka, připnul si je na brusle a předvedl jaru takové představení, jako ještě nikomu.

Zdroj:www.abatar.cz