Stepas a pán

Před dávnými časy žil na velikém statku jeden bohatý pán.
Všeho měl dostatek: v konírnách koně, ve chlévech krávy, ve stodolách nejlepší zrní. Ale pořád mu to bylo málo. Náramně lakotný a všemi mastmi mazaný byl tenhle pán!
Ve dnech, kdy se konal trh, vstával za svítání, vycházel na silnici, a jak uviděl sedláčka, že vede vola nebo koně na prodej, hned ho zastavil s otázkou:
„Hej, Jurgisi, tak co, prodáš kočku?“
Pán nazýval všechny poddané Jurgisi, jejich ženy Magdami, voly kočkami a koně krysami. Takový už byl jeho zvyk. Nebylo by na tom ještě nic špatného, ale bída byla, že za vola nebo za koně dával pán jen o málo víc než za kocoura nebo za bílou krysu. A přesto mu různí Jurgisové i Magdy svůj dobytek prodávali. Co měli dělat? Kdyby neprodali, vzal by si zadarmo.
Našel se však člověk, který byl chytřejší než ten pán. Říkali mu Stepas.
Jednou se náš Stepas vypravil, že prodá svého vola. Uvázal ho za rohy na provaz a vedl po silnici na trh. A kde se vzal tu se vzal, z křoví, které rostlo při silnici, vyskočil pán, postavil se doprostřed cesty a povídá Stepasovi:
„Hej, Jurgisi, prodej mi svého kocoura!“
„Proč ne?“ řekl Stepas. „Kup si. Ale mám jednu podmínku: kocour Tobě a ocas mně.“
„Jsi ty ale hlupák,“ zasmál se pán, „k čemu Ti bude ocas bez kocoura?“
„To už je moje věc,“ odpověděl Stepas.
Pán odpočítal Stepasovi pár měďáků, Stepas uřízl volovi oháňku a šel svou cestou.
Na podzim dolehla na Stepase nouze znova ..... pánovy grošíky se brzy rozkutálely. Stepas si usmyslel, že prodá koně.
I vedl ho po silnici, až došel na známé místo, a tu zase před ním stojí pán, jako by ze země vyrostl.
„No, Jurgisi, prodal jsi mi kocoura, prodej i krysu,“ řekl pán.
Stepas se poškrábal za uchem a ztěžka povzdychl.
„Co dělat,“ odpověděl. „Když už prodat musím, tak raději svému pánu než cizímu.“
Pán vyšťáral v kapse pár ošoupaných měďáčků, hodil je Stepasovi a už zdvíhal nohu, aby se posadil na koně.
Ale tu povídá Stepas:
„Počkej, pane, Ty jsi nějak zapomněl na mou podmínku. Dovol, abych nejdřív uřízl kryse ocas.“
„Pro mne za mne, uřízni,“ zasmál se pán. „Mně se krysa hodí i bez ocasu.“
Stepas uřízl koníkovi ohon, a když se vrátil domů, zastrčil jej za trám ve stropě, hned vedle volské oháňky.
Přišla zima a bída zkrušila Stepase ještě hůř. I narubal březových polen, naložil je do saní, zapřáhl se do nich místo koně a jel dříví prodat.
Ani tentokrát se ale do města nedostal. Pán ho zastavil na starém místě. Stanul před ním uprostřed silnice a povídá:
„Pěkně vítám, Jurgisi! Kampak táhneš tu slámu? Prodej mi ji! Aspoň budu mít čím kravám podestlat„Co měl ubožák dělat? Prodal pěkná březová polena za cenu, za kterou by nikdo ani slámu nedal.
Za nějaký čas pán onemocněl. Co se jen k němu z města najezdilo lékařů! Ale žádný mu nepomohl. Když se o tom Stepas dověděl, přilepil si na bradu černý plnovous, vypůjčil si u souseda nejlepšího koně a s uzlíkem pod paždím cválal na pánův statek.
Prohlásil se za lékaře z daleké země a vstoupil do panského domu. Pánova manželka se zaradovala nad příchodem úctyhodného doktora a odvedla ho do ložnice. Lékař prohlédl nemocnému jazyk, poklepal mu na prsa, ohmatal břicho a nařídil zatopit v lázni.
„Těžká choroba postihla nemocného!“ pravil. „Jen horká pára a zámořská mast jej může vyléčit„Když byla lázeň do horka vytopena, odnesli do ní nemocného a nechali jej s lékařem o samotě. Lékař ho svlékl, položil na lavici, potom vytáhl cosi z uzlíku, strčil to pánovi pod nos a zeptal se:
„Víš, co to je?'
„Volská oháňka,“ odpověděl pán.
„A nevzpomínáš si náhodou na toho kocoura s volskou oháňkou, kterého jsi odkoupil od Jurgise?“ řekl Stepas. A začal tou oháňkou sázet pánovi jednu za druhou.
„Vzpomínám,“ křičel pán, „hned jsem si vzpomněl!“
„To je dobře, že sis vzpomněl. Teď už budeš jistě umět rozeznat kocoura od vola a Jurgise od Stepase,“ řekl sedláček, přetáhl ještě jednou pána na rozloučenou a vyběhl z lázně.
A pán se rozstonal ještě víc. Sténal a vzdychal, ale o tom, jak ho léčil lékař z daleké země, se nezmínil ani slovíčkem; bránil mu stud.
Za několik dní se dal Stepas na pánově statku vidět znova. Tentokrát si přilepil vousy ryšavé, nasadil si modré brýle a hlavu si ovinul strakatým šátkem na způsob tureckého turbanu.
Pánova čeleď ho přivítala s náležitou úctou. Tenhle lékař je jistě opravdový učenec, vždyť tak podivně vypadá, nerozumí po našem a jenom znameními se domlouvá!
Cizince zavedli k nemocnému. Lékař si ho celého prohlédl, proklepal ho po jedné straně, potom po druhé, podíval se do úst a potřásl hlavou. Vážná prý je to choroba a s léčením bude potíž! Vyhnal všechnu pánovu čeleď z pokoje a nakázal, aby nikdo nevstupoval, i kdyby nemocný křičel sebevíc.
Jakmile zůstali lékař a nemocný o samotě, vytáhl Stepas cosi ze šosu, ukázal to pánovi a zeptal se:
„Víš, co to je?“
„Koňský ohon,“ odpověděl pán.
není náhodou krysí?“ Stepas na to.
V ten ráz pán věděl, odkud vítr fouká. Chtěl vyskočit a volat o pomoc, ale Stepas mu koňským ohonem tak vyprášil kožich, že milý nemocný ztratil řeč. Nasolil mu zkrátka, co se do něho vešlo, a ještě to kořenil takovouhle .....
„Tumáš, abys věděl, že kůň není krysa! Tumáš, abys nekupoval koně za zlámaný pětník!“
A když mu tak dal řádně za vyučenou, nechal mu koňský ocas na památku a odešel.
Pán neřekl svým služebníkům nic ani tentokrát, nařídil jen, aby hnali všechny lékaře a doktory ke všem čertům.
Ale Stepas ho přece jen dostal znova na vějičku. Navlekl si pestrou sukni, na hlavu uvázal šátek, do uší vetkl náušnice ..... nic naplat, byla z něho opravdová cikánka.
A v takovém přestrojení přišel na panský statek. Jak by se mohl pán dovtípit? Rozkázal, aby k němu cikánku pustili; jen ať mi pošeptá do ucha nějaké to zaklínání, pomyslel si, možná že zažene chorobu.
Cikánka se podívala nemocnému do očí, foukla mu do dlaní, potom potřásla hlavou a řekla:
„Vzácný pane, já nejsem zvyklá čarovat mezi čtyřmi stěnami; pojďme raději na zahradu.“
Pán jakžtakž sebral síly, zdvihl se z postele a šel za cikánkou. Ta ho zavedla do křoví opodál domu a najednou vytáhla ze šátku poleno.
„Víš, jaké je to dřevo?“ otázala se.
„Březové,“ odvětil pán.
„A nevzpomínáš náhodou na březová polena, co se u Tebe proměnila v slámu?“ řekl Stepas a začal mu milým polenem přeměřovat záda.
„Vzpomínám si, vzpomínám,“ křičel pán.
„Tak si pamatuj, že se kravám polena nepodestýlají!“ pravil Stepas, hodil poleno do křoví a šel svou cestou.
Pán nevstal celý měsíc z postele, a když se uzdravil, nikdy už od poddaných ani voly, ani koně za měďáky nekupoval.