Šternberk

Byl jeden rybář, ten měl mnoho dětí a byl tuze chudý. Jednou zrána vyšel si na lov. Dlouho již seděl s udicí v ruce, a ještě ani rybičky neulovil. Tu vidí najednou z blízkého rákosí velikánského ptáka letět a v povětří se vznášet. Honem zatočí loďkou k rákosí, mysle, že tam hnízdo najde. Když tak sem tam hledá, slyší nad sebou volat:
„Najdeš, ale nekaz!“ S podivením obrátí se po hlasu a vidí ptáka, který křídly třepá a dále letí. Hledá tedy dále, až najde hnízdo plné velikých vajec. Bez průtahů vezme jedno po druhém a položí do loďky. Bylo jich devět. Rád by byl také ještě několik ryb ulovil, ale vejce zaujímala skoro celou loďku, takže v ní sotva stát mohl; obrátil se tedy domů. Děti jeho stály na břehu; když loďku zahlídly, křičely na mámu, že veze tatíček večeři. Jak se však děti i s mámou podivily, když tatík ke břehu přirazil, a místo ryb vejce z loďky vyndaval.
„I propánaboha, kdepak jsi ta vejce ulovil, tatíku?“ ptala se rybářka muže. Tu jí rybář povídal o příhodě s velikánským ptákem. Z večeře nebylo nic, a vejce se uložila za kamna na pec.
Druhý den si rybář přivstal a vyjel na lov, aby vynahradil, co den předtím zameškal. Když přijde na místo, vidí toho samého ptáka z rákosí vylítnout a volat:
„Najdeš, ale nekaz!“ I zajede do rákosí a najde v témž hnízdě opět devět vajec. Naloží je na loďku a jede domů. Rybářku to již mrzelo, že muž místo lovení ptačí hnízda vybírá; ze zlosti vzala vejce a každým za kamna notně práskla,
ačkoli jí rybář nařídil, aby s nimi zvolna zacházela. Ale kupodivu, vejcím se vůbec nic nestalo.
Třetí den jel rybář zase na lov, a nevěda ani jak, octnul se opět u rákosí. Tu vylítne týž pták a volá:
„Najdeš, ale nekaz, a budeš šťastný.“ I jde k známému již místu, a najde zase devět vajec. Vezme i ta a jede domů. Po cestě si myslí, co se z nich asi vylíhne. Tu ho ale žena divně přivítala; kdyby je nebyl sám na pec zanesl, byla by je zlostí o zem roztloukla. Co měl dělat, aby ji opět udobřil? Den nato vyjel si ještě jednou, a vrátiv se za několik hodin, přivezl plnou loďku ryb. Tu se na domácím nebi vyjasnilo, jako když slunce vzejde.
První čas chodili se přes tu chvíli na vejce dívat, brzo ale na ně zapomněli, jako by jich v sednici ani nebylo.
Jednoho dne seděl rybář a opravoval sítě, rybářka chodila po domácí práci a děti si venku hrály. Tu něco za kamny praskne, jak by vystřelil, a než rybář vyskočil, aby se podíval, co se kde stalo, shoupnul se z pece roztomilý klučina. S úžasem hledí rybář na hosta, který, jak se mu aspoň zdálo, vůčihledě před ním rostl; tu to praskne podruhé, potřetí, počtvrté, a tak sedmadvacetkrát po sobě; po každém bouchnutí skočí z pece kluk jako buk. Rybář spínal ruce nad hlavou, když tu chasu okolo sebe poskakovat a jako hřiby růsti viděl.
„To je to zpropadené štěstí, co mně ten pták přislíbil?“ zabědoval ubohý tatík. „Měl jsem to vědět, co v těch vejcích vězí, oč že bych je byl všecka do vody vházel.“
„To bys nebyl moudře udělal, tatíčku!“ ozval se jeden z nejčipernějších, „my Ti přece štěstí přinesem. Jdi do města, dej se u krále ohlásit a řekni mu, že přijdeme k němu, aby nám jen poslal šat a jídla dost a potom nějakou práci uchystal.“
„A když to pěkně vyřídím, dá mě král ze dveří vyhodit?“
„O to se nestarej; jdi jenom a vyřiď to, co jsem řekl.“
Rybář se oblékl a šel. Venku stála rybářka s dětmi celá ustrašená; bouchání a praskání ve světnici nedalo jí tam vejiti. Když jí muž vypravoval o božím nadělení, začala sice trochu hubovat, ale šla se přece na ty nezvané syny podívat. Rybář se bral k městu.
Když přišel do zámku, dal se u krále ohlásit a byl hned předpuštěn.
„Co žádáš?“ ptal se král.
„Milostivý králi! Mám sedmadvacet synů, ti mě k Vám posílají, abyste jim dal šaty a stravu a práci pro ně uchystal, že přijdou k Vám do díla.“
„A proč Ty se o ně nestaráš?“
„Já mám svých vlastních pět, a nemám jim dát co jíst, těch sedmadvacet jsem teprve dnes dostal.“ Tu začal králi celou příhodu vypravovat, kterýžto se tomu náramně podivil, a hned poručil, aby sedmadvacatero šatů a hojnost jídla na vůz se naložilo a do rybářovy chalupy dovezlo. Rybářovi však přikázal, aby k němu syny hned poslal, což onen milerád přislíbil.
Když se hoši oblékli a jídla z královské tabule na stole viděli, zavolali rodinu rybářovu, aby s nimi pojedla. U stolu ptal se rybář:
„Kterýpak z Vás je nejmladší?“
„Já,“ ozval se ten nejhezčí a největší ze všech.
„Tys tedy mě poslal ke králi?“
„Ano, to jsem učinil.“
„Za to budete všichni nejmladšího poslouchat,“ doložil rybář, „a vždy podle slov jeho se řídit; neboť vidím, že on z Vás všech má nejbystřejší rozum.“
Ten příkaz se bratrům tuze nelíbil, než přece z poslušnosti synovské tatíkovi přislíbili, že vždy nejmladšího poslouchat budou. Nato se rozloučili a do královského zámku odešli.
Druhý den vykázal jim král velkou louku, aby ji pokosili, seno usušili a do kup urovnali. Hoši vzali kosy a šli. Když sedmadvacet tak hbitých sekáčů seče, jde to rychle od ruky, a proto byla také do večera louka posečena. Aby jim však nějaký škůdce na seno nepřišel, zůstali na louce přes noc a nejmladší poručil, aby jeden z nich hlídal. Ten ale místo hlídání spal, a do rána bylo seno po celé louce rozházeno a rozdupáno, že měli celý den co dělat, než ho opět do kup urovnali. Večer poručil nejmladší, aby čtyři hlídali, ale aby se spaním přemoci nedali, nýbrž dobrý pozor na to měli, kdo jim seno rozhazuje. Než když se blížilo k půlnoci, přišla na ně dřímota, a v malém okamžení chrápali jako druzí. Do rána bylo seno opět po celé louce rozcucháno a rozdupáno. Tu se všichni mrzeli na škůdce, který jim tak zbytečnou práci činí, nejmladší ale ještě více mrzel se na hlídače, a proto když přišel večer, poslal je všechny spát, řka, že bude sám hlídat, a také šťastně až do půlnoci od spaní se zdržel. Tu se přihnalo celé stádo vraných koňů a začalo po seně dupat a na kopytech po louce ho roznášet. Než ale k bratrům doběhl, aby je vzbudil, přitočil se k němu hubený malý běloušek a lidským hlasem k němu promluvil:
„Vítám Tě, Šternberku, dlouho jsem již na Tebe čekal.“
„Jaké jméno mně to dáváš? Jak mě znáš a kdo jsi?“
„Já Tvoje jméno dobře znám, a kdo já jsem, to Ti povědět nesmím. Chceš-li však mé rady uposlechnout, budu Tvým ochráncem.“
„Budeš-li mi dobře radit, proč bych neposlechl.“
„Hleď, tam běhá šestadvacet bujných vraných koňů; já sedmadvacátý mezi nimi jsem bělouš, malý a vyzáblý. Vzbuď bratry své a řekni, ať si každý jednoho koně vezme, Ty si ale ponech mě, a neboj se, že budeš ošizen.“ Když to běloušek domluvil, vběhl mezi stádo.
Šternberk ..... tak ho budeme nyní jmenovat ..... šel k bratrům, vzbudil je a poručil, aby si každý jednoho koně vybral. Vyzáblého bělouše nechtěl žádný, a on zůstal tedy Šternberkovi. Ráno srovnali seno, a protože usušeno bylo, vrátili se ke králi, koně však před městem uschovali. Král jim dal hojně peněz a prozatím je domů poslal, čemuž oni tuze rádi nebyli.
Za městem sedli zase na koně a jeli k rybáři. Ten se jich zpočátku lekl, když mu ale každý hrst zlatých peněz do klína vsypal, byl spokojen. V noci když viděli bratři, že Šternberk tvrdě spí, vykradli se všichni ven a tam se umluvili, že mu ujedou, neboť se jim nelíbilo rozkazy nejmladšího bratra déle poslouchat. Jak řekli, tak udělali; sedli na koně, a než slunce vyšlo, byli daleko od chalupy vzdáleni. Když se Šternberk probudil, myslel, že jsou bratři již vzhůru a koně si chystají, i vyběhl ven, ale běloušek tam stál sám a sám, a bratrů tu nebylo.
;;;„Kde jsou moji bratři?“ ptal se bělouše.
„Ujeli Ti, milý pane, a budou už hezky daleko.“
„O ti falešníci!“ zvolal Šternberk hněvivě.
„Nic si z toho nedělej, najez se a pak sedni na mě, však my je dohoníme.“
Po snídani rozloučil se Šternberk navždy s dobrým rybářem, a sednuv na koně, pustil se s ním do světa.
V jednom velkém lese seděli bratři na trávě a obědvali, povídajíce s plným smíchem, co asi bratr řekl, když vstal a herku samotnou tam státi viděl. Najednou zařehtají pasoucí se koně a běží všichni na jedno místo. A koho viděli bratři z té strany přijíždět? Vyzáblého bělouška a na něm bratra Šternberka. Plní strachu vyšli proti němu a za odpuštění ho prosili, čehož když dosáhli, jeli svorně dále. Již urazili hodný kus cesty, tu spatřili u stromu přivázaného a hladem zmořeného chrta.
„Jdi někdo z Vás a odvaž toho psa,“ řekl Šternberk bratrům.
„I kdopak by psa odvazoval, nech ho být, kdož ví, proč je uvázán?“
Skočil tedy Šternberk sám z koně a chrta z pout vysvobodil.
„Až Ti bude nejhůř, vzpomeň si na mě,“ řekl chrt a v houští zmizel. V duchu podivil se Šternberk neobyčejnému zvířeti, bratrům ale o tom ani necekl.
Zase ujeli hodný kus cesty, tu spatřili za nohu uvázaného orla s hlavou svislou a s křídly schlípenými.
„Jdi někdo z Vás a odvaž toho orla, aby hladem nepošel.“
„I copak je nám do toho dravce, jsi-li tak dobrý blázen, odvaž ho sám.“
A Šternberk skočil dolů a orla odvázal.
„Až Ti bude nejhůře, vzpomeň si na mě,“ řekl orel a zmizel v houští. Podivil se Šternberk nadobyčejnému ptáku, bratrům ale nic neřekl. Když se z lesa dostali, přijeli k rybníku; tu viděli velikánského kapra, jak sebou v blátě sem tam hází. I skočil Šternberk z koně, vzal kapra a pustil ho do vody.
„Až Ti bude nejhůře, vzpomeň si na mě,“ zašeptal kapr a hbitě odplul.
To jsou divná zvířátka, pomyslel si Šternberk. Zase jeli dále, až přijeli k velikému městu, kde slyšeli, že král proti nepříteli potáhne.
„Tomu bude sedmadvacet tak statných vojáků vítaná pomoc,“ řekl Šternberk k bratrům, „a proto bych myslel, abychom se dali u něho ohlásit.“ Bratrům se rada líbila, a uposlechnuvše, jeli za bratrem do zámku a u krále se ohlásit dali. Jakmile král tu řadu mladých, jako jedle urostlých hochů přehlídl, s radostí je do služby přijal. Šternberk se mu ale nejvíce zalíbil, a proto ho ihned důstojníkem jmenoval. Bratry to tuze mrzelo, ale co měli Šternberkovi říci, když viděli, že on se k té důstojnosti nijak nenabízel; i umluvili se tedy, že se králi pomstí.
Druhý den táhli do pole; když přišlo k bitvě, vyhrávala nejvíce strana, kde Šternberk na svém běloušku bojoval; kde bratři stáli, tam se prohrávalo. Král, zpozorovav jejich nedbalost, přihnal se k Šternberkovi a vedl stížnost. Předobře znal ten bratry své, aby si příčinu vysvětlil, a proto králi odpověděl:
„Milostivý pane, kdyby oni byli důstojníky jako já, jistě by s lepší chutí bojovali.“
„Myslíš opravdu, jak pravíš?“
„Jen to učiňte, a seznáte, že jsem pravdu mluvil.“
Král odejel k bratrům Šternberkovým a řekl jim, že je udělá všecky důstojníky, jestli budou udatně bojovat. Ta slova jim dodala chuti, a oni vyhrávali tak, že se jejich přičiněním válka šťastně skončila. I děkoval král Šternberkovi, a chtěje ho u dvora zadržet, udělal ho nejvyšším dvořenínem a také bratry na prosbu Šternberkovu k důstojnostem povýšil. Ale to přece mnoho platno nebylo, oni mu štěstí jeho záviděli a jenom na příležitost čekali, jak by se ho zprostit mohli. Ta se jim záhy vyskytla. Král měl překrásnou obrazárnu, kterou bratři posud neviděli; poprosil tedy Šternberk krále, aby jim ji ukázal, což ten milerád učinil. Mezi obrazy byl také jeden, představující pannu co anděl krásnou. I ptal se Šternberk krále, čí to obraz je.
„To je dcera jednoho mocného krále; já si ji chtěl vzít za manželku, avšak před svatbou se ztratila a žádný neví, kam se poděla, ačkoliv jsem hory doly sliboval tomu, kdo by ji našel, ale každý s nepořízenou se navrátil.“
„Kdyby se o to Šternberk pokusil, jistě by ji našel,“ řekl jeden z bratrů a druzí mu přisvědčili.
„Půl živobytí dal bych za to, kdybych se o nevěstě dověděl, ale proto bych Šternberka přece nerad ztratil.“
„Milostivý králi, ať je Tvá nevěsta třeba kraj světa, zde máš mou ruku, že Ti ji přivedu nazpět, a byť by to můj život stálo.“ Tak řekl Šternberk králi, nechtě se nechat před bratry zahanbit, ač věděl, jak při tom návrhu srdce jejich cítilo. Král vzdoroval, ale naděje, že krásnou pannu opět spatří, přemohla náklonnost i přátelství, a on svolil k odjezdu Šternberkovu.
Dříve však, než se Šternberk na cestu přichystal, šel se poradit se svým nejlepším přítelem a rádcem, s vyzáblým bělouškem, který, ač stál v krásné stáji a jídla od stolu pána svého dostával, přece nebyl o nic tlustší než dříve.
„Milý pane,“ řekl bělouš, když mu Šternberk důvěrně se svěřil, „mnoho jsi naložil na svá ramena, než neboj se ničeho, pomocí mou všecko vykonáš, a ti bezbožní bratři trestu neujdou. Dříve však dej udělat zlatý pantoflíček, a ten vezmi s sebou. Na cestě Ti povím, kde princezna bydlí.“
Když si Šternberk zlatý pantoflíček zaopatřil, dostal od krále peníze a vydal se s běloušem na cestu. Věda, že ten nejlépe uhodne, kam se obrátit má, nechal ho jít podle libosti. Kolik dní jezdili křížem krážem, přes hory a doly, až přijeli k jednomu velkému neprůhlednému jezeru. Tam se běloušek zastavil.
„Nyní slez,“ řekl k Šternberkovi, „a čekej, princezna se bude po jezeru projíždět, a když tu člověka uvidí, popluje až sem. Bude-li se Tě ptát, co zde hledáš, řekni, že jsi kupec z cizích zemí a že vezeš všelijaké drahé klenoty, mezi jiným že máš také zlatý pantoflíček. Ona ho bude chtít vidět, Ty jí ho ukaž, a když si ho bude oblibovat, uchop ji v náruč, sedni na mě a já Vás unesu.“
Šternberk posadil se na břeh a bělouš v povzdálí pásl. Za malou chvíli viděl loďku po jezeru plout. V několika minutách přirazila k samému břehu a na pokraj vyskočila krásná panna, v níž Šternberk v prvním okamžení tu krásnou andělskou tvář poznal, již byl v královské obrazárně spatřil. Vstal hned a přistoupil k ní.
„Co tu v té pustině hledáš, člověče?“ ptala se ho libým hlasem.
„Jsem kupec z cizích zemí a cestuji už dlouhý čas po světě. Dnes jsem se svým bělouškem zbloudil z cesty, a když jsem přijel až sem, chtěl jsem trochu odpočinout.“
„A co to máš v tom uzlíku?“
„Drahé klenoty, krásná panno, mezi jiným ale nadevšecko krásně pracovaný zlatý pantoflíček.“
„Nemohl bys mi ho ukázat?“
„Milerád; mám však jen jeden.“
„Já potřebuji jen jeden, protože jsem jeden ztratila, jen jestli ho obuji.“
„Můžeš si ho přiměřit, krásná paní,“ řekl Šternberk, a vyndav skříň s pantoflíčkem, podal ji princezně. Co si ho obouvala, přišoural se běloušek blíže, a Šternberk vzav náhle princeznu kolem těla, posadil ji na něj; bez pobodnutí ujížděl s nimi běloušek, jak by prášil. Princezna se nezlobila, že ji hezký kupec unáší; ale čarodějnice, u které zavřena byla a která to viděla, ta zuřila a všecky hrůzy za nimi posílala. Uleknutá princezna objala pevně Šternberka a tvář na jeho prsou schovala, když najednou před nimi modré blesky křížem šlehat začaly, hromem roztříštěné stromy padaly a ukrutní netvoři ze všech stran hlavy vystrkovali a je pronásledovali. Ale Šternberk se nebál; těsně přivinul k srdci drahou svou kořist a důvěřoval ve svého přítele. A běloušek ho neošidil! Skrze všecky hrůzy je šťastně přenesl a teprve daleko za čarodějným lesem si odpočinul.
Na cestě k domovu povídal Šternberk princezně Velence, od koho byl pro ni poslán a kam ji veze. Velenka neřekla nic; v srdci ji to ale hnětlo, neboť bývalého ženicha v přílišné lásce neměla, tím více ale Šternberka si zamilovala. Když přijeli do královského města, byli od krále s velkou slávou a radostí přijati. Od té chvíle byl Šternberk jeho nejlepší přítel a spoluvládce. To bylo bratrům tuze proti mysli; ti ve dne v noci vymýšleli, jak by se mu pomstili, avšak to nijak nešlo. Jednou vejde král se Šternberkem do Velenčiných pokojů, v kterých co nastávající královna bydlela. Smutně seděla ta u okna a zpívala. Král, usednuv k ní, ptal se po chvilce, kdy se bude jejich svatba slavit. Šternberka u levého boku bodlo, s úzkostí čekal na odpověď.
„Já nemohu dříve svatbu slavit, dokud zde truhlu se svatebním šatem míti nebudu, a ta je tři sta mil dále, než já jsem byla, u jedné čarodějnice schována!“
Bolestně hleděl král na Šternberka, jako by jej o pomoc prosil, a ten pohledu rozuměl.
„Já půjdu pro truhlu, paní moje!“ řekl, k Velence přistoupiv.
„Ne, ne, králi, neposílej Šternberka, on zahyne!“ prosila princezna.
Ale co záleželo králi na tom, že příteli nebezpečenství života hrozí, vždyť mu to všecko zlatem a slávou chtěl odplatit!
Vesel, že Velence něčím posloužit může, běžel Šternberk k bělouškovi a ptal se o radu.
„Budeš-li moudrý a opatrný,“ řekl bělouš, „šťastně všecko vykonáš. Jen se brzo chystej na cestu a pojedem.“ Šternberk si nabral peněz, a rozloučiv se s králem a s krásnou Velenkou, opustil město ještě toho dne. Dlouho jeli, než tři sta mil ujeli; konečně zůstal bělouš nedaleko jednoho černého zámku stát a řekl Šternberkovi:
„Zde je ten zámek, kde ta čarodějnice zůstává, která truhlu princezninu chová. Jdi tam a požádej ji, ať Ti ji vydá. Ona to nebude chtít učinit, dokud na třech koních nepojezdíš. Ti tři koně budou její dcery. Nic se neboj, a buď opatrný. Až toho třetího k ní přivedeš, uvidíš, že má v ruce proutek, kterým Tě bude chtít švihnout, to ale nedopusť. Hbitě se uhni, proutek jí odejmi a rychle ji švihni, pak uchop truhlu a pospěš ke mně.“
Potěšen slovy zkušeného rádce, šel Šternberk do zámku. Když na vrata zaklepal, otevřela stará baba vrata a ptala se, co tam chce.
„Princezna Velenka, nevěsta mého krále, má zde truhlu se svatebním rouchem a posílá mě pro ni,“ odpověděl Šternberk.
„To je pravda, že tu má truhlu, já Ti ji však dříve nevydám, dokud na třech koních nepojedeš.“
„Jen přines dříve truhlu a pak přiveď ty koně.“ Za malou chvíli přinesla čarodějnice na dvůr ozdobnou truhlici a pak se štrachala do stáje. První kůň byl ryzák. Když na něj Šternberk sedl, začal až hrůza vyhazovat a kopat. Šternberk ho ale dobře sebral a nedal se shodit, ani když s ním ze zámku vyletěl a po poli jak zběsilý se vztekal. Náhle však pod ním ryzák zmizí a v podobě zajíce přes hony utíká.
„Kéž tu mám chrta!“ zavzdychne uleknutý jezdec, a sotva to slovo z úst vypustí, žene se za běhounem chrt rychlý jako vítr, lapne ho za hřbet, a zpátky s ním utíkaje, položí ho Šternberkovi k nohám, řka:
„To máš za to, že jsi mě v lese odvázal.“ Nato zmizí. Šternberk popadl potměšilého ryzáka za slechy a donesl ho škaredé babě nazpět. Ta celá rozzlobená šla do stáje a vyvedla hnědého. Dělal-li první zle, dělal druhý ještě hůř. Šternberk byl ale již chytřejší; když se kůň s ním po poli prohnal a najednou pod ním zmizel a v podobě krkavce do povětří se vznesl, pomyslel rychle na orla. V tom okamžení žene se hejno orlů jako mračno za krkavcem; největší z nich popadne ho do drápů a donese ho k Šternberkovi, řka:
„To máš za to, že jsi mě v lese odvázal.“ Nato zmizel. Baba mohla vztekem puknout, když jí Šternberk krkavce pod nohy hodil; i běží a přivede vraného. To byl ten nejhorší; jako zlá saň vyletěl se Šternberkem ze zámku, soptil a zuřil, hrabal a kopal, až hroudy na tři sáhy lítaly, a konečně u blízkého rybníka do vody skočil. Šternberk vzpomněl si na rybu, a v malé chvíli vyplul kapr a vyhodil v rybu proměněného vraníka, řka:
„To máš za to, že jsi mě nenechal zahynout.“ Šternberk vzal rybu a vrátil se k babě.
S jiskřícíma očima vyběhla mu vstříc a pravila:
„Pusť rybu a vezmi si truhlu!“
Šternberk zahlídl ale proutek, který čarodějnice zastrkovala. Jak se shýbá, aby truhlici zdvihl, chce baba přiskočit a proutkem ho šlehnout. On se ale rychle uhne, a proutek jí vytrhnuv, notně ji šlehne. Baba zkameněla; Šternberk ale proutek schoval a popadnuv truhlu běžel k bělouškovi, který již u vrat čekal a pána radostně přivítal. Oba se šťastně beze vší nehody domů dostali.
„Milý Šternberku,“ řekla Velenka, když jí truhlici dával, „co mi je truhlice platná, když k ní nemám klíč?“
„A kde je ten klíč?“ ptal se král, novou překážkou celý rozmrzen.
„Ten klíč je ještě tři sta mil dále v jednom zámku.“
Král se bál Šternberkovi to říci, ten se ale sám nabídl, že pro klíček pojede, z čehož se král a ještě více bratři nemálo radovali. Zase šel Šternberk k bělouši na poradu.
„Milý pane, jen se uchystej, já Tě tam donesu, proutek ale doma nezapomeň.“
Druhý den, když si Šternberk trochu odpočinul, sedl na milého bělouše a jel pro klíč. Zase přišli, když tři sta mil ujeli, k jednomu hradu.
„U vrat spatříš čtyři spící lvy, postav se hezky šikovně, abys je všecky čtyři jedním rázem přes oči proutkem šlehnul, oni zkamení, a Ty můžeš směle dovnitř vejít. Vprostřed dvora spatříš jen jediného lva, ale ten je silnější než ti první čtyři vespolek, ten má klíč od té truhlice v tlamě. On bude také spát, přitoč se zvolna a proutkem přes oči ho šlehni; když zkamení, vezmi klíč z tlamy a přijď ke mně. Dej ale pozor, ať se žádný neprobudí, sice je po Tobě veta.“
Šternberk vzal proutek a šel. Když přišel k vratům, spatřil tam čtyři ukrutné spící lvy, kteří jednou ranou zkameněli. Potom šel Šternberk do dvora. Vprostředku ležel veliký lev, jemuž z tlamy zlatý klíček čouhal. On si ho zlehoučka obešel a náhle přes oči ho mrštil. Lev zkameněl a klíč mu z tlamy vypadl. Šternberk ho zdvihl a pospíšil k běloušovi. Měl ale také čas, neboť se strhla ukrutná bouře a blesky mu okolo očí šlehaly jako ohnivé šipky. Bělouš uháněl a brzo byli za čarodějnou hranicí, kde se ničeho více obávat nemuseli. Za několik dní přijeli domů. Když Šternberk Velence klíč odevzdával, vzala ho a poručila mu, aby s králem za ní kráčel. Když vešla do pokoje, kde truhlice stála, otevřela ji zlatým klíčkem, ale namísto šatu vytáhla z ní široký meč. „Nyní klekněte,“ pravila k užaslým mužům, „já Vám oběma hlavy setnu; který je krve šlechetné, ten zas obživne a toho si vezmu.“
Šternberk neměl co ztratit, a proto také bez rozmýšlení před Velenkou klekl; král ale s velkou nechutí na kolena klesal, a jen smělá důvěra v šlechetnou krev jeho byla s to, aby ho k tomu pohnula. Avšak, co se stalo! Šternberk obživl a král zůstal mrtev.
Za chvíli vedla Velenka Šternberka z pokoje ven, a tam ho lidu co svého manžela a nastávajícího krále prohlásila. V celé zemi bylo jen šestadvacet srdcí, která se neradovala, a to byli bratři Šternberkovi. Nesmírná zášť proti šťastnému bratru se v nich uhnízdila, i přísahali mezi sebou, že pokoje nedají, dokud bratra nezničí. Aby ho zabili, k tomu neměli dost srdce. Brzy se ale našlo, co si žádali; slyšeli totiž, že několik hodin cesty čarodějná baba zůstává. K té došli a o pomoc ji žádali, mnoho peněz jí nabízejíce. Ta se nenechala dlouho prosit a pomoc svou jim přislíbila.
Nedlouho nato vylákali bratři Šternberka na lov. Škoda, že tenkráte bělouška doma nechal, neboť jej nerad zbytečně unavoval, ano pro samé spěchání ani se s ním nerozloučil, což vždy jindy dělával. Chybil velice!
Večer přišli lovci, jak se zdálo, těžce zarmouceni nazpátek. Šternberk mezi nimi nebyl. Ztratil prý se, tak bohaprázdní bratři královně vypravovali, a ač ho skoro celičký den hledali, přece prý po něm stopy nalézt nemohli. Tu bylo nářku a pláče ode všech dvořenínů. Největší ale hoře měla Velenka. Ta rozeslala posly na všecky strany, aby se po miláčkovi poptávali a jej hledali, ale všichni se vrátili s nepořízenou. Bratři mysleli, když Šternberka odstraní, že budou moci dělat, co se jim uráčí, ale v tom se zmýlili. Velenka, nenávidíc je, pražádné moci jim nenechala.
Jednoho dne vyjde na dvůr celá zarmoucená, a tu vidí bělouška a jednoho z bratrů, který poroučí, aby tu herku ze zámku vyhnali, že plodí v stáji jenom ostudu. AČ Velenka nevěděla, jak mnoho dobrého bělouš Šternberkovi prokázal, měla ho již proto ráda, že miláčka z tolika nebezpečenství šťastně odnesl. Rozhněvaná pokárala bratra za ten nevlídný rozkaz a sluhovi poručila, aby bělouše zpátky do stáje odvedl. Potom se vrátivši do zámku, nabrala sladkých pamlsků, šla do konírny a položila je bělouši do čistého žlabu. Ale koník nežral; smutně se na Velenku ohlídl a pravil:
„Děkuji Ti, paní moje, že jsi mě nedala ze zámku vyhnat. Dlouho jsem na Tebe čekal, ale Tys nepřišla a v zármutku na mě jsi zapomněla. Mám Ti mnoho co říci.“
Velenka se trochu podivila, když k ní bělouš promluvil, v okamžení se ale vzpamatovala a řekla:
„Ovšem, milý běloušku, že jsem dlouho již u Tebe nebyla, ale vždyť víš, že od té nešťastné chvíle, co se Šternberk ztratil, zármutkem ani nevím, co dělám.“
„Věřím Ti, milá paní, věřím, mě se také stýská, a proto jsem po Tobě toužil, abychom pro něho jeti mohli.“
„Co pravíš? ..... Pro něho jeti! ..... Ty víš, kde je? Ó pojď rychle a dones mě k němu!“
„Upokoj se a sečkej až do noci. Ve dne by nás bratři jeho viděli, a stíhajíce nás, mohli by všecko pokazit. Až se setmí, přikaž služkám, aby žádnému nezjevili, že doma nejsi, pak přijď sem a pojedem.“ Potěšena vyšla Velenka ze stáje, aby se k večerní jízdě přichystala. Jakmile noc černé roucho rozestřela, poručila věrným služkám, aby ji každému zapřely, a pospíšila k bělouškovi. Tiše ho vyvedla ze zámku, sedla na něj, a již v jednom letu tmavou nocí uháněli. Když svítalo, byli u jednoho lesa, kde se bělouš zastavil a Velence pravil:
„Co Tě v tom lese nejdříve potěší, to si vezmi. Do noci Tě donesu k jedné studánce, tam slezeš, půjdeš k ní a to, co si z lesa vezmeš, třikráte vodou postříkneš. Nechť vidíš cokoliv, na nic se neohlížej a předtím i potom ani jediného slova z úst nevypouštěj. Potom přijď ke mně a ujedem.“
Když Velenka do lesa vešla a pod stromem odpočívala, zaslechla nad sebou smutný, ale velmi lahodný zpěv. Hluboko do srdce loudily se touhyplné zvuky, a bylo jí, jako by slyšela sladký hlas Šternberkův. Potěšena ohlíží se po pěvci a spatří nad sebou slavíka, který byl tak krotký, že se dal lehce chytit, a přítulně ruku Velenčinu zobaje, takřka za to děkoval. Pamětliva slov běloušových vzala ho Velenka s sebou. Jeli až do pozdní noci, než k studánce přijeli. Najednou zůstal bělouš stát, Velenka slezla, šla asi sto kroků a přišla k malé studánce. Bylo jasno jako ve dne; jak ale do vody sáhne a slavíka poprvé postříkne, začne blýskat a hřmít a vichr divoce burácet; ona si však z toho nic nedělá a směle podruhé do vody sáhne; tu se na ni ze studánky šklebí ukrutná dračí tlama a oheň plivá. Bez bázně Velenka ale vodu potřetí nabere a slavíka jí postříkne. Náhle se vyjasní, slavík zmizí a před ní stojí Šternberk. Málem byla by radostí vykřikla, ale vzpomenuvši na slova bělouškova, položí prst na ústa, vezme Šternberka za ruku a mlčky bez ohlídnutí pospíchá s ním k něžnému koníku. Vpravo vlevo pronásledovali je oškliví netvoři, ale blažení manželé toho nedbajíce sedli na bělouše, který se s nimi druhého dne šťastně do království vrátil.
Bezbožní bratři se zatím o všem dověděli; že však snadno soudit mohli, jak se jim povede, měli za to, že bude nejlépe, když se s Vaňkem poradí. Dříve ještě, než se král Šternberk do svého zámku vrátil, byli všichni za horami. I tázal se bělouše, zdali by je dohonil, a když ten přisvědčil, vzal svůj čarodějný proutek, sedl opět na koně a za uprchlými se pustil. Zastihl je na jedné louce, kde umdleni kolem velkého ohně seděli. Když je třikrát objel, vzal proutek a každého jím švihnul, a v okamžení sedělo tu šestadvacet kamenných soch. čarodějný proutek hodil pak do praskajícího ohně, a tu chvíli vyrostla z něho vysoká skála a přikryla nevděčné bratry.
Když se nazpátek vracel a ke královské rezidenci přibližoval, pravil k němu bělouš:
„Nyní slez, milý Šternberku, a učiň, oč Tě žádat budu.“
„Tys můj dobrodinec, a proto milerád žádost Tvou vyplním.“
„Od té chvíle nebudeš mě více potřebovat, vezmi tedy meč svůj a za všecka dobrodiní, co jsem Ti prokázal, utni mi hlavu.“
„Jak můžeš něco tak ukrutného ode mě žádat?“
„Jestli mi to neuděláš, musím se opět sto let trápit, nežli nového vysvoboditele najdu.“
I vzal tedy Šternberk svůj meč a s pláčem bělouškovi hlavu stal. Z mrtvého těla vyletěla bílá holubička, třikráte nad hlavou Šternberkovou křídly zatřepetala a do modré oblohy se vznesla.
Smuten kráčel domů. Radostné jásání lidu a laskavé objetí drahé milenky vyjasnilo ale brzy smutnou jeho tvář. On panoval dlouhá léta moudře a spravedlivě, ode všech jsa milován. A když co starý dědeček vnoučátka na kolenou houpal, tu jim nejraději povídával o upřímném bělouškovi.