Štěstí a smůla

Kdysi dávno, když ještě ani hodiny nebyli, bydleli v chaloupce Tatínek a Maminka, kterým se právě tehdy narodilo děvčátko. Dali mu jméno Štěstěna, protože to pro ně bylo veliké štěstí.
Štěstěnu měli rodiče velice rádi a také ona je, vždyť byla skoro jako oni, až na jednu věc. Měla pořád ve všem štěstí. Nikdy nic nerozbila a třebas by se i na podlaze z pavučin prošla, udržela by ji protože měla štěstí. A toto svoje štěstí rozdávala i svým blízkým, protože oni měli radost z toho, jak je šikovná i když to nebylo pouze jejím přičiněním.
Ale, jak už to bývá, ne všude má každý štěstí. A tak za devatero horami bydlel mladík, o kterého se Tatínek obával, co s ním bude. Odmalička se mu nic nedařilo. Už při porodu mu Maminka umřela. Tatínek dlouho přemýšlel, jaké jméno mu má dát, až mu nakonec dal jméno, které svědčilo, o jeho životní situaci. To jméno bylo Svízel.
Ať byl svízel malý nebo větší nebo ještě vetší, pořád měl ve všem smůlu. Když měl jít na trh, přepadli ho loupežníci, když sekal dříví, zlomila se mu sekera, když byl oběd, tak to co měl rád se připálilo, ale to co rád neměl, to většinou zůstávalo v pořádku.
Jednou řekl Tatínek Svízelovi:
„Přemýšlel jsem o Tobě a možná bude lepší, když půjdeš do světa, hledat si štěstí.“ Svízela už to také napadlo. Souhlasil s Tatínkem. A za týden opravdu šel.
Prošel hlubokým lesem. Na konci lesa uviděl hospodu, která předznamenávala začátek vsi. Protože už byla skoro tma, rozhodl se v hospodě ubytovat. Hostinský ho odvedl do jeho pokoje a on mu za nocleh zaplatil. Ráno, když se probudil, zjistil, že jeho postel má zlomené všechny nohy. I podivil se, že se neprobudil. V tom do pokoje přišel hostinský. Když uviděl postel, nechal si zaplatit náhradu a hosta vyhodil.
Svízel už neměl skoro žádné peníze a službu vůbec žádnou, i zašel si k potoku a začal nahlas vzdychat:
„Proč já musím mít pořád jenom smůlu, co teď budu dělat. Od narození mě potkává samé neštěstí.“
„Snad by se s tím dalo něco dělat.“ Uslyšel za sebou hlas. Byla to dívka.
„Dej Pánbůh dobrý den.“ Pozdravil ji.
„Dobrý.“ Odpověděla mu. „Slyšela jsem, jak si stěžuješ. Žes měl dosud jenom smůlu přece neznamená, že by to teď nemohlo být naráz lepší.“
„Ale já jsem se už tak narodil, že budu mít pořád jenom smůlu, vždyť i moje jméno je Svízel.“
„To je náhoda. Já jsem na tom úplně opačně. Já mám ve všem štěstí. A napovídá to i moje jméno.“
„A jak se jmenuješ?“
„Štěstěna.“ Odpověděla mu mluvíce dál. „Je jedna možnost jak by ses mohl zbavit své smůly. Stačí když se necháš od mě políbit.“ Svízel se první ošíval, ale Štěstěna ho nakonec přesvědčila a tak ji nechal ať ho políbí.
V tu chvíli, jako by se všechno neštěstí ve Svízelovi obrátilo a nějak se mu ulehčilo. Zato štěstěna nějak zbledla. Ona sama věděla, že když ho políbí a bude si to přát, tak její štěstí přejde na něho a jeho smůla na ni. Svízel, vidíce, že se Štěstěnou není něco v pořádku, zeptal se jí co se jí stalo. Ona mu popravdě řekla, co před chvílí udělala. Svízel se zhrozil, ale ona jinak nedala, než ať to tak nechá. Chvíli tam spolu seděli a pak se rozloučili.
Od té chvíle měla Štěstěna samou smůlu. Nebyla na ni zvyklá a nevěděla, jak ji zvládnout. Když vařila, jídlo připálila a ještě k tomu si prst pořezala. Vajíčka, co šla prodávat na trh se jí rozbila a tak to šlo dál a smůla ji neopouštěla. Zato Svízel měl od té doby samé štěstí. Dostal dobrou službu a práce, z které by mu předtím vyšlo víc škody, než užitku mu šla pěkně od ruky, že si ho jenom pochvalovali.
Po nějakém čase, co se Svízelovi tak dobře vedlo si vzpomněl na Štěstěnu, jak se asi má. Službu skončil, vždyť už si vydělal dost a že se vrátí k Tatínkovi s výdělkem, ale předtím ještě navštíví Štěstěnu.
Došel na místo, kde ji potkal, ale nenašel ji tam. Řekla mu tam tehdy také kde bydlí, tak se rozhodl, že půjde k ní. Když byl blízko, jejího domu, uviděl ji venku. Vypadala o hodně smutnější, moudřejší a zmoženější. Jakmile Svízela spatřila, pozdravila ho a usmála se. On jí na pozdrav odpověděl a zeptal se jí, jak se má. Pověděla mu všecko o tom, jak má ve všem smůlu, ale, že jí to tak moc nevadí, když ví, že jemu tím přinesla štěstí. Svízel si chtěl svoji smůlu vzít zpět, ale Štěstěna to nechtěla a pozvala ho dál.
U Štěstěny doma o tom rozprávěli a pověděli to i Štěstěniným rodičům. Nato zvážněl Štěstěnin Tatínek a řekl, že už na to má řešení .....
S napětím Štěstěna i Svízel očekávali, co jim řekne. Tatínek jim řekl:
„Aby neměl jeden jenom štěstí nebo jenom smůlu, musíte se vzít. Potom spolu ponesete všechno dobré i zlé.“ Štěstěna a Svízel se na sebe podívali, potom usmály a s návrhem souhlasili.
Za nějaký čas byla svatba, na kterou pozvali i Svízelova Tatínka. Ten se rozradostnil, když viděl, že jeho syn už nemá pořád jenom smůlu. Za krátký čas se novomanželům narodila dvojčátka: chlapeček a děvčička. Jména Svízel a Štěstěna jim už ale nedali.

Zdroj:www.abatar.cz