Strakonický převor

Kterak pro svou kratochvíli obrovské dudy udělat nechal a jak po světě vozit je dal, aby všichni ten div viděli

Strakonický hrad patřil maltézskému řádu, který tu měl kdysi komendu. Jedním z jeho převorů se stal také pan Jan z Rožmberka. Byl to pán ještě mladý a bohatý, proto svou rytířskou řeholi nebral tak vážně. Za jeho vlády na Strakonicích bylo veselo. Převor byl víc na koni než v kostele. V jeho dvoře bylo plno všelijaké čeládky a rytířů, kteří se sem za pánem z Rožmberka jenom hrnuli, protože je táhlo dobré bydlo. Do kostela chodili jenom o velkých svátcích, jinak si žili blahobytně a vesele, s mečem po boku jezdili po kraji. Kde se strhla nějaká půtka a řež, vždycky tam páni byli a bojovali statečně. Lidé se jim nejraději vyhýbali na sto honů. Ke královskému dvoru došla jednou zvěst o všech těch prostopášnostech na Strakonicích, o velkých lovech, hostinách a panských frejích. Král se na převora velmi rozzlobil a rozhodl se, že ho příkladně pokárá. Ale na Strakonicích se brzy dověděli. že je někdo u krále pohaněl. Nejvěrnější rytíři se hned u převora sešli a radili mu: „Milosti! Musíme něco udělat, abychom si krále zase udobřili. On nám stejně závidí dobré živobytí a panstvo kolem něho také. Jistě by rádi na nás poštvali i samého papeže.“
Pře vor jim musel dát za pravdu, ale smlouvat s králem se mu nechtělo, ani ho uplácet velkými dary.
„Už jsem o tom také přemýšlel, páni bratři!“ řekl převor Jan. „A když jednou do roka vystrojíme hostinu pro chudý lid, uděláme toho pro svoji dobrou pověst víc než dost.“
„Jenom jednou do roka?“ podivil se upřímně a s lítostí jeden z rytířů. „Ano! Jednou do roka o Nanebevzetí Panny Marie vystrojíme hostinu za prodané zrno z podhradského pole. Při ní dáme každému, kdo přijde, jednu rybu, libru chleba a žejdlík piva. Na tu slávu pak pozveme všechny pány z dalekého okolí, aby se přijeli podívat k nám na Strakonice, jak milostivě jednáme.“ A bylo schváleno, co navrhl. O tom svátku sešlo se na Strakonicích mnoho chudého lidu. Dlouho museli nejdříve stát u hradní brány, než je všechny pustili dovnitř. V kostele byla slavná mše a v lavicích se usadilo panstvo. Ti chudáci však zůstali venku.
Když bylo po mši, na nádvoří u kamenného stolu už stály plné koše jídla a služebníci čekali na převora. Ten přišel v průvodu rytířů a panstva, které se tu sešlo, aby dosvědčilo převorův bohulibý skutek. Nejprve všem požehnal, pak sám začal každému z chudých dávat po rybě a chlebu, ostatní rytíři mu přisluhovali. Zatím služebníci vyvalili ze sklepa mnoho sudů piva a začali je čepovat. Každý chudák dostal po žejdlíku, kdo měl odvahu a šel dvakrát, na přídavek dostal rákoskou, že chtěl strakonickou vrchnost obelstít.
Byla to veliká podívaná, ale ještě větší byla potom panská hostina. V hradních komnatách teklo víno a pivo proudem. Stoly byly plné vybraného jídla. Páni nešetřili chválou a předbíhali se u převora v poklonách. „To bylo velkolepé, Milosti!“ šveholili jedni. „Tolik chleba, ryb a piva!“ vzdychali druzí. „Tolik škody, Milosti!“ spočítali jiní.
Ale převor Jan byl spokojen, věrné přátele a sebe těšil, jak uměl nejlépe: „Pánbůh dal, pánbůh vzal. Budiž jeho jméno pochváleno! Všechno jsme udělali jenom k jeho chvále. Každý z nás má přece povinnost dělat dobré skutky.“ Ale tem chudým pomoženo nebylo. Bídu měli dál a práci pro ně nikdo neměl. Zato pánům, rytířům a převorovi nechybělo peněz. Měli jich plné truhlice a bylo je třeba také nějak utratit. Hostina tedy stíhala hostinu, radovánkám nebylo konec.
Král se brzy doslechl o novém skutku strakonického převora a papeži na něho nežaloval. Musel ho pochválit. Na Strakonicích ale zůstalo vše při starém, jen na věži Rumpálu hlídaly stráže bděleji, protože převorovy sýpky přetékaly obilím a mezi lidem byl hlad.
Převorovi se však sláva zalíbila, a proto se rozhodl, že znovu své pány bratry a hosty překvapí. Jednoho dne dal k sobě zavolat několik rytířů z komendy a řekl jim:
„Páni bratři, rozhodl jsem se, že znovu povznesu slávu našeho sídla v mysli všeho lidu. Dám udělat největší dudy na světě, aby nám vyhrávaly při hostinách ke cti a chvále.“
Když to rytíři uslyšeli, velice se divili. Něco takového by nikdy nikoho z nich nenapadlo.
„To bude jistě bohulibá věc, bratře převore! Takové dudy i v kostele by pěkně zněly. Ale kdopak nám je udělá?“
„Copak v našem panství nemáme žádného dudáka?“ ptal se převor. „Vždyť pomalu v každé vsi je nějaký. Snad se mezi nimi najde někdo, kdo umí dudy udělat.“ A hned poručil, aby se jeho úředníci zeptali všech rychtářů, jestli o někom takovém nevědí. Jednoho dne se přece přihlásil na Strakonicích odvážný ovčák. Když ho předvedli, převor se hned vyptával. „Ty by ses nebál tak veliké dudy nám postavit?“
Ovčák mačkal uctivě v rukách beranici a nevěděl, co by měl pánovi odpovědět. Sám už několik dud udělal, ale když za ním panský písař dojel a přemlouval ho, moc se mu k převorovi nechtělo.
„Já jsem Matěj Vácha z hubenovského dvora, Milosti! Jsem ovčák a pasu tam Jeho Milosti stádo ovcí. Dudy dělám jenom v zimě po večerech, kdy není co jiného dělat.“
„Ale já Ti dovolím, abys na nich mohl pracovat celé dny. Stádo může zatím pást někdo jiný “ milostivě usoudil převor.
„Já nevím, Milosti!“ vymlouval se opatrně ovčák. „Takové dudy jsem ještě nedělal a musel bych mít k tomu mnoho pomocníků, jinak bych se do takového velikého díla pustit nemohl.“
„Pomocníky si vybereš sám! Já chci slyšet rozumné slovo, kdy ty dudy uvidím na Strakonicích,“ naléhal na něho převor. „Měly by být alespoň tak veliké, jako je panská stodola.“
Ovčák se zamyslel a v duchu počítal co a jak, potom kývl.
„Dobrá, Milosti! Já to zkusím, ale musí mi náš správce k tomu dát všechno, co budu potřebovat. Za dva roky je budete mít tady.“
„To je dlouhá doba, ovčáku! Ale nechť, dostaneš, co budeš chtít. Když se Ti ty dudy povedou, na penězích šetřit nebudu. Jestli se Ti nepovedou, nebo bys mne chtěl oklamat, budeš bit. To si pamatuj!“
Ovčák se ale hrozby nezalekl. Převor byl rád, že si dal říci a hned poručil, aby ho v kuchyni dobře pohostili. Hubenovskému správci pak poslal list, aby dal ovčáku Matějovi všechno, co si poručí. Nezapomněl ani na několik beček piva na posilněnou.
Když se ovčák vrátil na Hubenov, v panském dvoře bylo z toho pěkné pozdvižení. Správce si přečetl převorův list a zamračil se jako čert.
„Tohle jsou panské nápady. Kdo to kdy slyšel, aby ovčák mohl poroučet správci.“
„Jestli mi nedáte, pane správce, co budu chtít, musím dojít zpátky na Strakonice to povědět,“ řekl mu ovčák furiantsky, ale správce ho hned zarazil. „To tak, nikam nepůjdeš! Řekni, co potřebuješ, a já to dám sehnat, kde se dá. Když Ti převor dal slovo, já z toho škodu mít nebudu.“
Ovčák šel do panské stodoly a dlouho se tam točil kolem dokola. Potom začal měřit stodolu na kroky, lokty a palce, až se lidé divili a mysleli, že se jim ovčák pomátl na rozumu. Ale kvečeru přišel za správcem a povídá:
„Nebude to lehké. Musím k tomu mít dobré pomocníky. Jednoho sedláře, tesaře a taky kováře. Možná, že nám budou muset pomoci i pacholci. Jeho Milost chce mít dudy tak velké, jako je naše stodola.“
Na správce z toho šly mrákoty, ale ovčákovi pomocníky dal. Sehnal mu padesát kozlích kůží na veliký měch, železo na okutí, panty a závaží, hřebíky i cvočky a střívka na šití.
Strakonický převor byl zvědavý, jak si ovčák povede, a proto poslal písaře do hubenovského dvora na zvědy. Sotva se tam písař objevil, běžel mu správce naproti a lamentoval, jaké má velké výdaje a starosti. Ale ten ho odbyl:
„Jeho Milost chce vědět, jak je ovčák s prací daleko. Zavolej mi ovčáka!“
Musel tedy poslat pro ovčáka a sám počkat, až si písař pro něho najde čas. Matěj přišel bez váhání, ale na slovo byl skoupý „Jak bych to řekl? Když si pan převor zamanul tak veliké dudy, potřebovali jsme mnoho kůží a málem vybili všechny kozly. A než jsme je vydělali a sešili, všechno pivo jsme přitom už dávno vypili. Kdyby nám Jeho Milost poslala nové, práce by nám šla jistě lépe od ruky.“
Správce se pak zlobil na ovčáka, že si řekl o pivo, ale písař hned odjel na Strakonice, aby jeho žádost vyřídil. A druhého dne byl v hubenovském dvoře vůz s pivem. Když Matěj hledal dřevo na měch a píšťaly, obešel se svými pomocníky kus panského lesa, než vybrali to pravé. Potom udělali měch, tři píšťaly a k tomu ještě dvě plechové trouby. Sedlář sešil kůži, kovář okul měch a zhotovil panty, tesaři postavili podstavec a dřevěné části měchu. Ovčák sám vyřezal ohromnou kozlí hlavu, která byla tak škaredá, že se podobala samému čertu. Když to všechno za dva roky dali dohromady, zdaleka se sem chodili lidé podívat na ten div světa. Osm lidí šlapalo veliký měch, aby to utáhlo. Osm dudáků hrálo na píšťaly, aby dudy zněly. Byla to ohromná muzika. Správce musel dát hlídat hubenovský dvůr ze všech stran, protože se kolem potloukalo tolik cizího lidu, až šel z toho strach. „Čert mi to byl dlužen. Panští písaři sem jezdí za ovčákem jako na zámek a já ani nevím, kde mi hlava stojí,“ huboval správce, ale málokdo ho poslouchal, všichni chtěli vidět jenom dudy.
Ovčák Matěj byl spokojen. Dudy stály uprostřed dvora, ale na žádný vůz se nevešly. Dlouho tedy uvažoval, jak by je odvezl na Strakonice.
„Když byl náš převor bez nich tak dlouho, do zimy to ještě vydrží a my uděláme pod ty dudy veliké sáně, pak je odvezeme na sněhu.“
A tak se čekalo až do Martina. Sotva napadl první sníh, z hubenovskčho dvora vyjely ohromné sáně a na nich ležely ty největší dudy na světě. Dva páry panských volů je musely táhnout, aby je uvezli.
Ovčák se svými pomocníky jel s nimi do Strakonic, aby tam pánům na nové dudy zahráli. A byla to sláva veliká. Po celém kraji se mluvilo jenom o převorovi, jaké si dal udělat dudy. Každý je chtěl vidět, a když je vezli, kolem cesty nebylo ani k hnutí. Staré babky se hrůzou křižovaly nad tím čertovým vynálezem. „Jistě je v nich zakletý sám čert, jinak by přece takové dudy nemohly ani hrát,“ povídaly přitom.
„I dejte pokoj s čertem, baby!“ křičel na ně ovčák. „Copak si myslíte, že my neumíme něco takového udělat? To je naše poctivé dílo.“
A opřel se do měchu. Zakvičelo to z něho a zavzdychalo a babky ze strachu vzaly nohy na ramena, aby je ten čert neodnesl do pekla.
Když vjely sáně do nádvoří, sám převor se přišel na ně podívat a obhlédnout celé dílo. S dílem byl spokojen. Potom ovčáka přede všemi pochválil a poručil vyplatit slíbenou odměnu.
„Dal sis, ovčáku, opravdu záležet. Pobuď tady se svými pomocníky nějaký čas na Strakonicích. Pozvu pány na hostinu a Vy budete na ty dudy vyhrávat.“ Ovčák se nebránil. Vždyť dostali dobře najíst a napít a peněz měli také dost. Když jim převor poručil, vždycky nějaký ten kousek zahráli, pak měli zase volnou chvíli. Byla to hlučná muzika a dlouho se poslouchat při nejlepší vůli nedala. Jednoho dne jim převor přikázal, aby dudy odvezli do Prahy, že sám král se na ně chce podívat. A tak s velikou slávou vezli dudy ze Strakonic. Kam přijeli, všude se lidé sbíhali a divili se. Kus světa prý ten hubenovský ovčák s dudami objel, ale všeho bývá jenom do času. Sáně se jednou pod nimi rozsypaly a nebylo nikoho, kdo by je spravil.
Tak se ty vzácné dudy i s dudákem kdesi ve světě ztratily a nikdo neví kde. Strakonický hrad však přečkal svou slávu a stojí dosud, i ten kamenný stůl na jeho nádvoří. Věž Rumpál trčí nad střechami hradu jako prst. Když vítr zafouká a prohání se pak kolem řeky Otavy, vždycky zaskočí do hradních komínů a hraje tam. Někteří lidé říkají, že v tu dobu je slyšet znít ty vzácné strakonické dudy.