Střevíčky ze vší kůže

Tak byl jeden král a královna a narodila se jim princezna. A ta princezna rostla a rostla, protože měla nejlepší opatrovnice, a ty jí sloužily na každém kroku. Jednou jí jedna služebná česala vlasy ..... dívá se, a našla v nich dvě černá zvířátka, maličká jak špendlíková hlavička. Co by to mohlo být? Donesla to královně a královi, pozvali i všecky ministry, ale všichni jen vrtěli hlavou, že taková zvířátka nikdy neviděli.
Tak se ptali po celém domě, až jim jeden pacholek řekl:
„To jsou vši!“ „A co to je?“
„No, to se rodí z nepořádku a špíny.“
To je pěkná věc! Co s tím teď mají udělat? Královští rodiče řekli, že si to nechají na památku. Kázali udělat maličkou klícku, na zem dali korýtko a vši žraly a žraly, že za rok už byly jako dvě broskve. Krmili je dál a za deset roků byly jako ježek, jenže neměly na sobě žádné bodliny. Princezna už byla veliká, měla ze všeho rozum a jednou povídala:
„Víte co? Dejte mně z nich ušít střevíčky.“
Zavolali řezníka, ten vši zabil, kůži usušili a maso rozdali. Teď ještě najít ševce! Pozvali jednoho, pozvali druhého, ale žádný si netroufal z té kůže ušít střevíčky, jak byla jemná. Tak král dal pozvat jednoho až z ciziny a pověděl mu, jak má ty botky udělat. Ale švec povídá:
„Jak je ušiju, to je moje věc! Já musím rozumět řemeslu!“ Naměřil si kůži, rozřezal ji a už šil. Když byly střevíčky hotové, princezna do nich vlezla jako do peří a ani je už nechtěla zout, jak se jí líbily. Povídala královi a královně:
„Tatíčku, maminko, už mám čas na vdávání. Ale žádného ženicha nechci, jen toho, kdo mi uhádne, z čeho jsou ty střevíčky ušité.“
Král to dal rozhlásit, že kdo uhádne, z čeho má princezna ušité střevíčky, ať je to žebrák, nebo princ, že ji dostane za manželku. Ze všech stran se hlásili princi a všelijací páni, že by to chtěli zkusit. A princezna každému řekla:
„Jestli uhodneš, z čeho jsou ty botky ušité, tak si Tě vezmu.“
A oni chodili, dívali se na střevíčky ze všech stran, sahali na ně, čichali k nim, ale princezna se každému jen vysmála.
Jednou k ní přišel princ z dalekého království, ale pochodil stejně jako ti před ním. Princezna ho vyhnala, jak že se chce ženit, když nemá rozum ani na to, aby uhádl, z čeho má ušité střevíčky.
Princ se sebral a smutně šel odtud, protože se mu princezna tuze zamlouvala. A jak šel podle oken, slyšel, že si tam dvě kuchařky vykládají:
„Ti jsou všichni tak hloupí, nepoznají, že jsou to střevíce ze vší kůže.“ Jak to princ uslyšel, šel potichu pryč, sedl na koně a vijó! A v duchu si povídal: No počkej, princezničko, zítra budeš zpívat jinak! Přijel domů do královského paláce, půjčil si od jednoho starého pastýře roztrhané kalhoty, děravé boty, klobouk, strčil si za něj péro z vrány a vydal se na námluvy. Dal se ohlásit u princezny a ptal se, jestli může hádat i obyčejný tulák.
„Jen to zkuste,“ řekli mu, „když uhádnete, dostanete za ženu krásnou a bohatou princeznu.“
No dobře. Zavedli ho k princezně a on se hned posadil do pohovky. Princezna mu povídala:
„Ani si nesedejte, protože hned zase půjdete pryč!“
„Chachacha, no, já se nejdřív podívám. Můžu se dotknout Vaší nožky, milostivá paní?“ povídal princ.
„Ne!“
Potom mu to přece jen dovolila, on si nasadil staré brejle, vzal střevíc do ruky, obracel ho a prohlížel. Ona mu ho chtěla vytrhnout z ruky ..... takový drahý střevíček! Ale on povídal:
„To ještě musíte chvilku počkat, milostivá princezno!“ Trvalo mu to dlouho, král seděl u princeznina lůžka a myslel si: Takový starý otrapa! Ještě to uhádne, dostane ji a já u něho nebudu mít žádný výměnek.
Ale on to zaslechl a povídal:
„To je pravda, pane králi, protože já znám pěkný kousek světa a už jsem viděl všelijaká zvířátka. Z Ameriky to není, z Asie to není, z Ruska teprve ne, protože tam jsou velké mrazy, tam by to zmrzlo. To víte, má zlatá princezko, to jsou botečky z obzvláštního chovu ..... ze vší!“
Princezna mu vytrhla střevíček z ruky, a jako by do ní hrom udeřil! A její táta, pan král, povídal:
„Vidíš, vidíš, cos tu měla pánů, mohlas mít princů, koliks chtěla, a teď si vezmeš starého vandráka!“
„Tak je to upečené, pane králi?“ ptal se hádač. „Já bych chtěl mít svatbu zítra.“
„Pro mě za mě, vezmi si ji třeba dneska.“
„No dobře, ale musím jít ještě povědět kamarádům, aby všecko nachystali.“
Běžel do města a naporučil, ať mu přichystají jednu světničku. A byla svatba! Najedli se, napili a on povídá:
„To nejde, musíš se nastrojit po našem, v tom panském nemůžeš chodit.“
Vzali ji do komnaty, služky jí navlíkly staré háby, zamazala si tváře, aby ji lidé nepoznali, a otec jí povídal:
„Cos chtěla, tady to máš, tak běž!“ A princ za ní kulhal a povídal:
„Počkej, chytnem se pod paží, ať každý vidí, že patříme k sobě.“ Tak ona se ho, chuděra, chytla pod paží a šli. Zamířili do jedné uličky, přišli k chaloupce, měla tak nízké dveře, že tam ani nemohli vlézt. „Tak, milá princezko, tady budeme bydlet, to je můj palác.“ Vešla dovnitř a naříkala, že musí spát na slámě vedle takového podivína, a ještě mu ráno vařit kávu. Jak vstali, zašla pro rohlíky a uvařila snídani. Pak se on sebral pryč, že prý musí něco vyžebrat na večeři. „Nebudeš se tu bát?“ ptal se jí. „Ne.“
Tak šel a zamkl ji tam. A zatím odběhl do zámku a byl rád, že už má ptáčka zavřeného v té své kůlně.
Přišel večer, a když se doma pěkně napapal, donesl jí trochu kávy v hrnečku a namazaný chleba. A povídal:
„Víš co, nemohl jsem víc sehnat, to mi zůstalo od večeře, tak nesu aspoň něco, ať se taky trochu posilníš. Ale to Ti povídám, to nejde, pořád sedět tady na seně, musíš něco dělat, jinak pomřeme hlady!“ Šel, nakoupil jí hrnců, pak ji vzal s sebou, posadil ji k těm hrncům a napsal jí, kolik který stojí, že je má prodávat. Ona se styděla a zachumlala se do šátku, aby ji nikdo neviděl. Ale všichni po ní pokukovali, taková šumná hvězdička, a prodává hrnčiska! A chodili za ní ze zvědavosti:
Zatím se princ přestrojil do královského šatu, sedl na koně a jezdil dokola. Jak dojel k jejímu stánku, dal koni ostruhy, kůň začal skákat a všecky hrnce jí rozdupal, nic nezůstalo, jen samé střepiny! Princezna přišla domů s pláčem. On taky přišel, donesl kousek chleba a ptal se:
„No, cos vydělala?“
Ona začala plakat, že přijel jakýsi pán a že jí hrnce rozdupal koněm, že moc neutržila, jen pár krejcarů.
„No, to je s Tebou těžké. Uvidíme, jak to bude vypadat zítra.“ Ráno přišel, donesl jí trochu jídla a povídal:
„Víš co? Zítra bude v našem zámku svatba. Ty jsi královská dcera, jistě dovedeš dobře vařit, zpívat a všecko, proto Tě dávají prosit, jestli bys tam nepřišla pomáhat vařit nebo mýt talíře.“ Jí se nechtělo do královského zámku ani zanic! Ale on ji přemlouval:
„Ale pojď, pojď, to se nedá královi odepřít!“ Tak se oblékla za kuchařku a šla do zámku. On ji zavedl jako žebrák k hlavnímu kuchařovi a řekl jí:
„Ale ať se nehneš odtud z kuchyně, tady dělej a poslouchej!“ A řekl jí, ať si vezme pod zástěru hrnek, a jak bude vařit a nosit jídla, že mu má v hrnku něco vzít domů. Milá princezna ho poslechla, chtěla mu něco vzít domů. Ale jak začala na sále vyhrávat muzika, přišel k ní jeden, ať si s ním jde chvilku zatancovat. Vymlouvala se, omlouvala se, ale on ji chytil a už se s ní točil v kole! A už se to stalo! Prásk hrnek o hrnek, všecko se rozsypalo po zemi, omáčka tekla po sále a ona hanbou omdlela. Honem ji vzali do kuchyně a odtud ji komorné odnesly do komnaty.
Když přišla k sobě, dívá se, co to? Má oblečení jako doma, na hlavě korunku, šaty jako princezna, co to se mnou dělají? Jestli se to doví její muž, vyplatí ji, až bude černá!
Tu se otevřely dveře a dovnitř vešel princ. Ona sklopila oči, princ došel k ní, zdvihl jí bradu a povídal:
„Princezko, neznáte mě?“
Ona se na něho podívala ..... poznala ho!
Tak jí princ vykládal, jak k ní přišel a hádal, z čeho jsou její střevíčky, a jak ho ona vyhnala.
„Tak jsem Tě dostal v přestrojení za žebráka, abych trochu pokořil Tvou pýchu. Ale teď už budeš mou šťastnou ženou až do smrti.“ Jeho rodiče taky přišli a všichni se spolu radovali a veselili a princezna tancovala celou noc v těch střevíčkách ze vší kůže.