Stydlivé cihly

Kamil stál opřený o plot s rukama v kapsách a pozoroval zedníky, jak zručně skládali jednu cihlu vedle druhé do postýlek z malty a jak je v další řadě šikovně kladli přes sebe. Nový dům rostl pod jejich rukama jako z vody.

Sebral kousek cihly a začal si malovat na chodník. Namaloval domeček, v něm okna a dveře a komín a vedle něj plot a za plotem květiny. Jenže co to? Ne a ne namalovat pěknou kytičku. Pořád mu pod rukou vycházely jen rovné čáry, žádná do obloučku.

Prohlížel si úlomek a zeptal se nahlas: „Proč mi to děláš? Chci namalovat kytky a obláčky a sluníčko a ty kreslíš pořád jen rovně.“

Cihla v jeho ruce se ještě víc začervenala: „Ty nevíš, že my, cihly, jsme hranaté kvádry a umíme malovat zase jen hranaté obrázky? Vím, je to nepříjemné, však se za to také stydíme. Právě proto jsme všechny tak červené. Nemysli si, že by se nám nelíbilo malovat jablíčka a jahůdky, ale nám to opravdu nejde. Kéž by se někomu podařilo nás to naučit!“

„Zkusím to“, slíbil Kamil. Strčil úlomek do kapsy a utíkal domů.
„Tati, dají se udělat kulaté cihly?“ Kamil visel na tátovi očima.
„Proč ne, určitě by to šlo, ale k ničemu by to nebylo! Zkus něco postavit z kuliček! Nejde to. Každá stavba se ti hned pod rukama rozsype.“

„Hm. A co placaté cihly, třeba jako koláče? To by šlo?“ Kamil se nevzdával.
„Jistě, ale ani to by nemělo žádný smysl. Do domu z takových cihel by táhlo, byla by v něm zima. A ani obrázek by sis na takovou zeď nepověsil!“ Tatínkovi bylo divné, proč se na to Kamil vyptává.

„Chtěl bych, aby cihly dokázaly udělat něco kulatého“, odpověděl smutně.
„Ale to ony umí! Postaví třeba válcovitou věž nebo kulatou klenbu. Říká se jí kopule. Vzpomínáš si, jak jsme byli o prázdninách na tom zámku? Tam jsi takovou viděl“, řekl tatínek.

„Máš pravdu“, zaradoval se Kamil. „Ale jak to udělají?“ zjišťoval dál.
„To umí zruční zedníci. Taková věž se staví podle výkresů, které jim nakreslí ten, kdo tomu dobře rozumí. Není to snadné, musí se pracovat pečlivě.“ Kamil vyběhl ven. Vytáhl z kapsy úlomek cihly a chtěl ji poučit. Ale cihla ho předešla:

„Všechno jsem slyšela. Takže když umíme do kulata stavět, musím umět i kulaté tvary kreslit. Pojď, zkusíme to znovu! Prosím tě, pevně mě drž a veď mě, třeba se to tentokrát povede.“

A opravdu. Kdo ví, jestli to bylo tím, že si víc věřila nebo tím, že ji Kamil dobře vedl, nakreslila slunce, mráčky, kytičky v zahrádce a vedle nich sněhuláka. Asi ze samé radosti, vždyť ten se tam vůbec nehodil!