ŠURINA PAN KRÁL A OTOLIENKA

Žili jednou na světě dva králové. Jeden byl Šurina pan král, a byl dobrý a hodný král. — Ten druhý byl ale strygoň a byl zlý a bezbožný, a každý se ho bál. Největší zlost měl ale strygoň král na Šurinu krále, protože byl dobrý a že dostal za ženu pannu, kterou i on míti chtěl. I mstil se na něm, kde jen mohl, a co nejhoršího mohl, to mu dělal. — Šurina pan král měl synka utěšeného, kterého také Šurina jmenovali, na toho strygoň dávno pásl, jak by ho zkántril. Jednoho dne vyšel si mladý Šurina na polovačky, a jak tu všecek rozjašen za jednou srnou poloval, zaběhl do hustých, dalekých hor (lesů) a přišel lovcům s očí. Tak náhle to onen strygoň, který vždy na něho pásl, pozoroval, urobil se šarkanem, uchytil Šurinu mladého krále za pazuchy a do svého království si ho odnesl. Darmo Šurina křičel a vzpíral se, nikdo ho neslyšel, a strygoň na něho nedbal. — Nedaleko svého zámku spustil se s ním na zem a pak si ho tam dovedl. — Všecka družina i rodina sběhla se, smáli se mladému Šurinovi, i dvě strygoňovy princky jmena mu dávaly a naň pokřikovaly, hiba ta nejmladší, Otolienka, útrpně naň pozerala. Šurina to všecko dobře pozoroval. Strygoň král dal ho hned do temnice odvést a přísně zakázal, aby mu kromě vody a chleba ničeho nedávali, a to jednou za den. Otolienka mu ale vždy večer kus masa a pohár vína donesla, neboť si ho od prvního okamžení zamilovala. Ale její otec, ten zlostný strygoň král, aby ho ještě väčšmej mohl mučiti, kázal ho z temnice k sobě přivésti. Když ho přivedli, pravil mu hněvivě: „Znáš ty čo, puojděš tu poníže domu, tam najděš jednu cúděnicu, tú skopeš, stromia nasadíš, ale tak, aby do rána i zrástlo i zkvitlo i ovocia malo, a ovocinu mi doněsieš. Hybaj!“ — Otolienka při otcově rozkazu jsouc přítomna, bystře na Šurinu pohlídla, ale on pohledu jejímu nerozuměl a ztrápen odešel. — Kterak mohl dokázati takovou robotu? Viděl, že to nemožno a že 42 on život ztratí. Šel na tu čistinu, dal se také do kopání, ale čím dále kopal, tím většího přesvědčení nabýval, že z jeho práce nic nebude. — Rozmrzen odhodil motyku a sedl na mez. „Darmo já tu robím,“ pravil sám k sobě, „veď toto nikdy človek něslychal, takú robotu za taký krátky čas spravit!“ — Položil si hlavu do dlaní a seděl všecek ztrápený. Také Otolienka se po mládenci roztažobila. Králova žena navařila Šurinovi k obědu žab a do hrnka jich vsypala, potom kázala Otolience, aby mu jich zanesla. Otolienka dobře věděla, v čom je vec, — upáčila si čas, když matka z izby vyšla, a tu jí vzala proutek, který matka schovaný měla, nebot byla také stryga. Bylot jí na pomyšlenou nésti mu k obědu žáby, i nesla mu raději svůj vlastní oběd. Tak se vybrala k Šurinovi a našla ho ztrápeného na zemi sedět. „Ej, duša moja, veď sa mi nětráp“ — volala na něho zdaleka. „Poslala ti, pravda, královna žaby k obedu, ale som já ich vykydala na zem a dobrý obed ti doniesla.“ Šurina král ukázal děvčeti na udělanou práci. „Eh, za tú robotu sa něboj — hlaže, tuto mám prútik, ak ním pošibněm túto zem, všecko do rána zrastie, zkvitně a ovocie doněsie, jako to otěc prikázal.“ — Šurina nevěděl ani, jak má dobrému děvčeti děkovati. — Sedli spolu na zem, povídali sobě a jedli spolu, a než Otolienka odešla, pošibla prútikem zem, a tu hned rozličné stromoví ze země vyrůstalo, dorostouc zakvitlo a napokon (naposled) ovoce neslo. — Potom Otolienka odešla, a Šurina přemýšlel, jak je to děvče dobré a krásné. — Druhý den ráno donesl zlostnému strygoňovi ovoce, čemuž se ten náramně podivil, nebyl by myslel, že to Šurina vykoná. „Nuž a na dnes akú mi robotu dátě?“ — ptal se ho mladík. „Choď tam a tam na ten briežok, vykolčuj ho, vysaď vinným kmenom a zajtra ráno doněs mi hrozno,“ kázal mu rozsršený král strygoň. Šurina se odebral k určité práci, trochu začal kolčovat, ale si myslil: „Eh, darmo ustávam, hrozno do rána vyhotovit němuožem, ak mi to krásne diouča pomáhat něbudě.“ — Sedl si na zem a čekal ji, ale přece bál se, když dlouho nešla, jestli přijde; bylo by se mu zle vedlo. — Ale Šurina mladý král byl šuhaj pěkný a Otolienka ho 43 měla ráda; jako první den přišla i druhý a zdaleka volala na šuhaje, aby se jen netrápil. „Královna ti uvarila hady k obedu ale som ich já na zem vykydla; či by si bol hoden jest hady! Nuž, ten prútik som tiež doniesla, a tú vinicu spravíme, len sa mi nětráp, duša moja.“ — Podala Šurinovi oběd, pošíbla zem, a hned zmizely staré kmeny, vinná loza vyrůstala ze země, zelenala, kvitla, rostla, a než Otolienka odcházela, visely těžké hrozny na křech. „Ach, krásne diouča, čímže sa já těbe odslúžim, čo ty pre mňa robíš!“ — pravil jí Šurina. Ale Otolienka se usmála, sebrala hrnček a prútík a odešla domů. — Šurina myslel mezitím na Otolienku. Ráno donesl strygoňovi hrozno; ten nevěřil ani svýn očím, že by to možno bylo, aby to kdo vykonal mimo něho. — Šurina čekal na nový rozkaz. „Puojděš dolu dolinou a najděš tam hromadu skal, ty skaly zomelieš, a zajtra doněs napečeného chleba“ — rozkázal král, domnívaje se, to že jistě nevykoná. — Šurina odešel. Ale to ovoce a ty hrozny vrtaly královně v hlavě. „Mužu, to něidě po pravdě. To naše diouča je v porozumení s Šurinom, lebo by on to sám od soba něbol vykonal. Musím já to vypáčit, a potom obidvom poplatím. Puojděm já sama s obedom, mňa veru nik něoklame.“ — „Jaj!“ vykřikl zlostný král, „čože máš rozprávat, Otoliena je dobré dieta, nieto na něj pochyby. Daj ty tomu pokoj, čo máš za nimi lasovať.“ „No, no, starý blázon, veď uvidíš“ — řekla stará stryga a umlkla. — Navařila k obědu Šurinovi jaštěřic a vypravila Otolienku s obědem. Ale to opatrné děvče zpozorovalo, že se staří o něco smlouvali a že starý král dudral, proto prútík dobře ukryla a s obědem ze zámku pospíchala. Šurina král nalámal skal, — ale kdeže mouka a chléb! Čekal velmi žádostivě na Otolienku a jak ji zdaleka spatřil, v ústrety jí šel. „Mala som ti jaštěrice k obedu doniest, ale by něpadly dobre, doniesla som ti lepší obed. — Moj mať má nás v podozrení, že ti já pomáham; málo chybelo, že ti sama obed nědoniesla, ale ju preca král na lepšie myšlienky priviedol. Keby hola ona došla, boli by smo aj oba o život prišli.“ 44 „Ale by som to za celý svet nědal, že si ty tu, moje krásne sladké diouča,“ zvolal Šurina a uchytil ji za ruce. — Ale ona mu podala oběd, aby jedl; Šurina nechtěl jísti, chtěl se s ní jen shovárať. „Ej, my tu rozprávame, a treba múku mleť a chlieb piecť,“ zpomněla tu Otolienka, a hned vzala prútik, uhodila na skály, a ty se hned začaly drviti, pošibla zem, a vybudoval se mlýn a mouka sama se mlela, samo se těsto mísilo, chléb se válel, do peci sázel a z peci vyvalil. Jak to bylo uděláno, pravila Otolienka: „My němuožme v tom dome dlho bývat, lebo nás naistě královna, mať moja, dopáči a potom nám budě beda.“ „I já už na to myslel,“ řekl Šurina, „ažda by dobre bolo, keby smo nočnou hodinou zutěkali. Cože ty myslíš?“ „Naistě, lepšie němuožme urobit,“ odpověděla Otolienka; „len buď trpezlivý, eště si to rozvážim.“ — S tím se rozloučili. — Ráno donesl Šurina králi napečeného chleba ze skal. Král se od jedu rozpálil, ale neřekl nic. — „No, vidím, že si všecko urobil, čo som ti rozkázal; dněs si odpočiň, zajtra ti zase robotu dám“ — řekl mu a Šurina odešel. Král ale byl všecek rozvzteklen a umluvil se s ženou, že Šurinu krále mladého uvaří v kotli. Otolienka to všecko slyšela a Šurinovi pověděla, co se v domě děje, i umluvili se, že v noci utekou. „Keď buděm umývat riad a tri razy tanierom cingněm, hotov sa.“ — Takové mu určila znamení. I tak se stalo. Půlnoc sa blížila, voda zavierala, a Otolienka měla otce zbudit, ale ona zobudila Šurinu. „No, len ticho,“ šeptala mu, „a eště mi slúb, že ma nikdy nězapomenieš!“ — Šurina jí to s radostí slíbil, neboť ji velmi miloval. Potom vzala Otolienka prútík, šla k ohnisku, kde voda vřela, udělala na jedné hlaněnce kolečko prútíkem a do toho kolečka plivla. — Pak spravila sebe holubičkou, Šurinu holubem a ven oknem uletěli. — Zanedlouho potom probudil se i strygoň král. „Otolieno,“ volá, „či ta voda vre?“ — „Vre, vre,“ odpovídá slina na hlaněnce. — Po chvíli zase volá otec: „Otolieno, či stávaš?“ „Stávam, stávam,“ odpověděla zase slinka. — V tom prebrala se i královna. „Otolieno, podaj mi 45 kintěš a rub“ — volala na dceru, a slinka z hlany zase „hněď, hněď“ – odpovídala. „Jaj, čože je to, že sa tak dlho obliekaš, a my tolko musíme čakať,“ po chvíli se zase ozvala královna, a netrpěliva jsouc, vstala s lože, dívá se, a u ohniska nikdo; lůžko Otolienky prázdné a komora prázdná. — „Veď tých dvoch na moju vieru tu niet. Vidíš, starý blázon, ti zutěkali!“ — volala stará. „Aby ich Paromova strela,“ zkřikne starý strygoň a s lůžka se vzchopil. „To tá tvoja diouka — len jej ver druhý raz, ty starý trulo!“ — Starý se upokořil, vida, že chybil. „No, a teraz hybaj, sprav sa na biely oblak, a čo muožeš, ich doháňaj!“ — Strygoň se rychle přeměnil a odletěl. V tu dobu právě povídá Otolienka Šurinovi: „Ej, či mňa lavé líčko páli, obozri že sa, obozri, či dakoho něvidíš?“ „Něvidím, něvidím, hiba jedon biely obláčok“ — odpoví Šurina. „No, veď je to dajedon z nich. Postoj!“ I udeřila prútkem o zem, a hned byla ta role zorána, ona se udělala pšenicí, a on ji hlídal, přeměněn v sprostáčka. Obláček se dolů spustil, starý strygoň k němu přistoupil a ptal se ho: „Človeče, či stě něviděli tu dvoch pocestných ísť, jednoho šuhaja s jednou dioukou?“ — “Ba veru som viděl,“ pravil mu Šurina, „ale len vtedy, keď som hen túto pšenicu sial; vtedy práve tadialto takých pár ludí šlo, jakých hladátě!“ — Starý král zlostně sebou škubl, obrátil se v oblak a zpět odletěl. „Čože si vykonal, ty hlava mužská, že si sa tak skoro vrátil?“ divila se stryga. „Kto vie, kdě sa tí, — já som živej duše něviděl, hiba jednoho varovčíka pri pšenici“ — odpověděl starý. — „Nuž čože myslíš, veď to boli oni! Eh, takto sa dať oklamať! Či si něveděl vziať jedon klas z tej pšenice, ty starý trúp, ty!“ — zlobila se královna, a starý hned se musel přeměniti v černý oblak a zase uprchlíky honiti. Otolienka napomenula právě v tu dobu Šurinu, aby se obrátil, nevidí-li někoho za nimi jíti, že ji pravé líčko pálí. — „Vidím tamhla čierny oblak letět,“ odpověděl Šurina. 46 Otolienka věděla hned, že to je jeden z nich. „Postoj.“ kázala, „seba urobím kostolčekom a těba pustovnikom.“ — I udeřila prútkem o zem a stala se kostelíčkem a Šurina byl poustevníkem. Král spustil se dolů a ptá se poustevníka: „Povedzže mi, bračok, či si něviděl dvúch pocestných, jednoho šuhaja s jednou dioukou?“ — „Já tu odo dávnych čias bývam, ale som nikdy človeka něviděl, iba keď sa ten kostolček budoval, viděl som dvúch ludí tadialto ísť.“ — Starý král se hrozně mrzel. „Bodaj ich porantalo, keď som já daromně ustával,“ s tím vrátil se nazpět. Stará královna ho již čekala a když viděla, že jde sám, kypěla. „Nuž, ty starý blázon, zase nikoho něvedie čože sa tak nadarmo táraš? čo si vykonal, čo viděl?“ — Král povídal jí, co viděl, a tu ona mu za, řekla, že ten kostelík a ten poustevník byli oni. Ta iděm já len sama, však jich já priženiem,“ řekla a rozprchlená běžela do kouta, obula si velíké čižmy, takové čižmy, že kdo jich obul, jedním krokem míli cesty ušel. — Tak běžela, až se jí hlava natrásala. „Ej,“ povídá v tu dobu Otolienka, „či ma obe líčka páĺa, obozriže sa.“ „No, veru už idě, hlala, jak si vystupuje, pozri len, pozri!“ — Sotva spatřila Otolienka starou královnu, kázala Šurinovi, aby odběhl kousek cesty napřed. Sama pak hned udeřila proutkem o zem a hned se udělalo jezírko a ona sama se udělala kačicou. „Tu stě,“ zvolala matka. „Paromova strela, už mi něujdětě!“ — I vyzula boty a za kačicou do vody. Ta plavala ustavičně k prostředku, a když až tam stará královna za ní šla, rychle jako střela odploula k břehu, kde stály boty, přeměnila se v pannu, boty obula a rychle za Šurinou spěchala, a stará zůstala oklamaná státi v bahně. Ze zlosti zaklela Šurinu, aby hned na Otolienku zapomněl, jak by ho jiná, ženská políbila, a Otolienku zaklela, aby s Šurinou sedm let nebývala. — I musela královna dvěstě mil domů pěšky, na cestě všechny kunšty utratila (zapomněla), a starý strygoř se jí ještě k tomu ke všemu vysmál, že se dala oklamati. Ti dva plní radosti, že jsou již vysvobozeni, šli dále a cestou se radili, kam se nejdřív obrátit. „Najlepšiv sa staně,“ mínil Šurina, 47 keď'puojděm prosto k mojim rodičom, tam si budeme dla vuole žit.“ - Já puojděm s tebou, keď chceš, lebo zostaněm, kdě ma naháš“ — řeklo děvče. Ale ještě měli dalekou cestu a přešli mnoho dolin i hor i cest, než přišli k městu, kde sídlil starý Šurina pan král. Když ale přišli až tam, tu pravil před branou Šurina své milé: „Vieš ty čo, já puojděm do zámku, zjavím sa mojim poddaným, a keď ma prijmú, sem sa k tebe vrátim. Ty len tu pri tejto studničke zostaň, alebo vyjdi na tento hrubý strom a čakaj, kým sa vrátim.“ „Ale ty na mňa zapomenieš,“ naříkala si Otolienka, zpomenouc na matčinu kletbu. „Nikdy, moja drahá duša!“ jistil Šurina a líbal ji v líce, a když mu věřiti nechtěla, zapřisahal se jí, že jí nezapomene. Prosila ho ještě, aby se nedal nikomu líbat, a pak ho propustila. Přijda do města, ptal se Šurina jednoho souseda, co mají nového. „Ach, málo velmi,“ odpoví soused, „starý král Šurina umrel, a dědiča nemáme, sú to samé pletky teraz.“ I litoval Šurina otce a smuten nad tou zprávou šel do zámku k matce. Matka ho hned poznala i objímala ho a chtěla i bozkat, ale to se jí nedal. — Poznali ho i ostatní, hned se to po krajině rozhlásilo a Šurina mladý princ byl vyhlášen za skutečného krále. Šurina chtěl hned pro svoji ochranitelku si zajet, ale náramné umdlen sedl, by odpočinul, a vtom zadřímal. Tu matka k němu přistoupila a políbila ho; probudil se, ale na Otolienku již nezpomněl, ani o tom nevěděl, co se s ním dělo. — Když Šurina dlouho nepřicházel, věděla Otolienka již, že na ni zapomněl. Hořce si naříkala a plakala, ale kletba matčina stála. — Odešla od studánky, blíže zámku postavila se k jednomu dvorci a přeměnila se v krásný, vysoký topol. — Zdaleka bylo ten topol viděti, ať se podíval s kterékoli strany, a zrovna se díval na okna v zámku, kde bydlel Šurina mladý král. Každému se ten topol líbil, každý se mu divil, jen mladý král se naň mrzel, že mu zastiňuje výhled na krajinu, a jednou tak se dopálil, že rozkázal topol zkáceti. Prosili lidé, aby ten krásný strom podtíti nedával, ale on zůstal při svém, a tedy topol porazili. 48 Nedlouho potom vyrostla pod samým zámkem krásná jabloň, a každý se divil, kde se tam vzala. — Ale jabloň rostla, kvetla a jablka nesla jako zlato, že jim v chuti rovných nebylo. — Ta jabloň byla i Šurinovi králi velmi milá, nedal žádnému s ní jablka obírati. — Sám je obíral a vůně i chuti si nemohl dosti vychváliti. Ale zase mrzela ta jabloň starou královnu, že jí stíní do jizby, a tak dlouho dudrala a pokoj nedala králi, až se jednou král domrzel a jabloň podtíti kázal. Zanedlouho, když jabloň porazili, ukázala se na jezírku, zrovna pod okny Šuriny krále, zlatá kačice ustavičně sem tam plavala a gágala. I bylo to divno všemu lidu, kde se ta krásná zlatá kačice vzala; Šurinovi to bylo také divné, po dlouhé chvíle stával u jezera a díval se na zlatou kačicu. Aby se lépe na ni podívati mohl, kázal, by ji chytili; ale cože — chytali ji, lapali, ale ulapiti nemohli. Poslal král po rybáře, po ptáčníky, ale žádný ji dostati nemohl; plavala pěkně po jezírku, jak navzdor všemu namahání se jí ale kdo tknul, jako střela odfrkla na druhý konec aneb se schovala pod vodu. — Král, když viděl, že ji žádný nemůže chytiti, dopálil se hněvem na kačicu, sedl na lodičku a že ji sám chytne. — Ale kačice prohnala i krále hezky po jezeře, hned se mu chytiti nedala — ale když myslil již, že ani on jí nedostane, tu se k němu sama přiblížila až k samé lodičce, a když rukou po ní sáhl, dala se mu chytiti. „Ej, kačica ty zlá, čože si také figle robila? Teraz ta já viac něpustím, teraz buděš moja,“ — řekl Šurina král, poláskal kačicu po hrdelci a po hlávce ji pobozkal — a hle, v tu chvíli se přeměnila kačice v Otolienku, a Šurina král se ihned rozpomenul, co se s ním bylo dělo. Sedm roků bylo tomu, co je matka zaklela. — I objímal ji pln radosti, dovedl k matce a potom slavili hlučné veselí. Dlouho a šťastně panoval Šurina pan král s krásnou Otolienkou.