Svatba paní lišky

Svatba paní lišky

Byl jednou jeden starý lišák, ten měl devět oháněk a jeho žena, paní liška, byla proto na něj velmi pyšná. Ale lišák si myslel, že mu žena není věrná, proto ji chtěl vyzkoušet. Natáhl se doma pod lavici a už se ani nehnul, dělal mrtvého. Paní liška šla do své komůrky, zavřela se tam, a její služebná, panna kočka, seděla u ohniště a vařila.
Ale když se teď rozneslo, že starý lišák umřel, začali se o vdovičku hlásit nápadníci. Najednou služka uslyšela, že u domovních dveří někdo stojí a klepá. Šla otevřít, a on to mladý lišák a povídá jí:
„Co dělá panna kočinka? Snad je vzhůru, nespinká?“
Ona odpověděla:
„Kdepak spát, jsem čilá, bdělá. Chce pán vědět, co teď dělám ? Pivo s máslem ohřívám: nechce být mým hostem pán?“
„Děkuju, panno, jako by se stalo,“ řekl lišák.
„Copak dělá paní liška?“ Služebná odpověděla:
„Zavřela se na komoře, má veliký smutek, hoře, očka si vypláče do krve, vždyť pán umřel včera teprve.“
„Jen jí řekla, panno kočinko, že je tu mladý lišák a rád by se s ní oženil.“
„Vyřídím, mladý pane.“
Klapnou dveře u chalupy,
kočka běží cupy dupy.
„Jste tam, prosím, paní liško?“
„Jsem, kočičko, je mi těžko.“
„Paní ženicha tu má.“
„Ale! Jakpak vypadá?
Má snad taky devět huňatých oháněk jako můj nebožtík pan lišák?“
„Ba ne,“ odpověděla kočka, „má jenom jednu.“
„Jednu? To já ho nechci.“
Panna kočka cupala zas dolů a poslala nápadníka pryč. Za chvilku zase někdo zaklepal, a přede dveřmi stál jiný lišák, a taky chtěl paní lišku za ženu. Oháňky měl dvě, ale nepochodil o nic líp nežli první nápadník. Po něm přišli ještě jiní, každý měl o jednu oháňku víc než ten před ním, ale všichni dostali košem. Až nakonec přišel jeden, který měl devět oháněk jako starý pan lišák. Když to vdovička uslyšela, zaradovala se a řekla kočce:
„Otevřte dveře dokořán, teď musí z domu starý pán!“
Ale když se měla v tu chvíli slavit svatba, rozhýbal se starý pan lišák pod lavicí, vyskočil, vší té chásce napráskal a vyhnal všechny i s paní liškou z domu.