Svého vlka musíte krmit…

Obyvatelé italské vesničky Gubbio byli pyšní, snad až domýšliví. Všechno u nich  zářilo čistotou, ulice byly zametené, domy čerstvě nabílené, červenohnědé tašky na střechách krásně vyčištěné, starci byli šťastní, děti ukázněné a rodiče pracovití. Ves Gubbio se vypínala na úbočí hory a její obyvatelé pohlíželi na vesnice rozkládající se v údolí. Považovali „lid zdola“ za špinavý a málo ušlechtilý.

Stalo se však, že kdosi využil noci, vkradl se do Gubbia a zabil dva vesničany. Hrůza zachvátila celou vesnici. Dva mladíci se nabídli, že nestvůru zabijí. Vyzbrojili se meči a počkali na ni před vchodem. Ale ráno nalezli  jejich těla roztrhaná na kusy.

Všechny zachvátila panika. Zjistili, že je to hrozný vlk, který po nocích prochází ulicemi. Jelikož se  ho chtěli zbavit, rozhodla se venkovská rada zavolat jednoho světce, který byl známý tím, že hovořil se zvířaty. Nebyl to nikdo jiný než samotný František z Assisi. Poslové  se tedy vydali vyhledat Františka z Assisi a požádat ho, aby navždycky vyhnal vlka z poklidné vesnice. Na zpáteční cestě, když se poslové s Františkem vraceli do vesnice, světec se od výpravy oddělil a vstoupil do lesa, aby se zlověstným vlkem promluvil. Druhého dne ráno se všichni vesničané shromáždili na náměstí a nedočkavě vyhlíželi Františka. Když ho nakonec spatřili, jak vychází z lesa, jásali radostí. Světec se  obrátil  k vesničanům s těmito slovy: „Obyvatelé Gubbia, svého vlka musíte krmit.“ A aniž by cokoliv dodal, odešel.

Lidé z Gubbia nejdříve celou věc špatně pochopili. Byli na svatého Františka rozzlobení. Strach z vlka se obrátil v pohrdání a vztek vůči tomuto  světci. Později však názor změnili a pověřili jednoho z nich, aby tu noc nechal před svými dveřmi jehněčí kýtu. A další dny postupovali obdobně. Od té doby nikoho dalšího vlk v Gubbiu nerozsápal. Život se vrátil do normálních kolejí a obyvatelé Gubbia z této zkoušky vyšli moudřejší. Přestali se chovat povýšeně a pohrdat obyvateli jiných vsí. Vlkova přítomnost ve vesnici je naučila větší pokoře.

Autor:José Carlos Bermejo

Zdroj:Vlídné příběhy