Sviňáček

Byl jednou chudý, ale náramně chytrý princ. Měl království tuze malé, ale přece dost velké, aby se na to mohl oženit. A on se oženit chtěl. Byl trochu smělý, a dokonce si troufal říci císařově dceři: „Chceš mě?“ Chcete vědět, jak ho přijala? Tak poslyšte! Na hrobě princova otce rostl krásný, překrásný růžový keř. Kvetl však jenom každý pátý rok a měl vždycky jen jediný květ. Ale to byla růže! Voněla tak sladce, že bys při té vůni zapomněl na všechny žaly a starosti. A pak měl princ slavíka, který uměl tak zpívat, jako by měl v hrdélku všechny krásné melodie světa. Tu růži a toho slavíka měla princezna dostat. Proto je vložil princ do velkých stříbrných pouzder a poslal do císařského paláce. Císař si je dal přenést do velkého sálu, v němž si princezna často hrála se svými dvorními dámami na „návštěvy“. Ani princezna, ani dvorní dámy nic jiného nedělaly. Když císařova dcera spatřila velká stříbrná pouzdra, radostí tleskala rukama. „Kdyby to tak byla malá kočička!“ pravila, když otvírala první pouzdro. Ale byla v něm krásná růže. „Ta je ale krásně zhotovena!“ říkaly všechny dvorní dámy. „Ta je víc nežli krásná,“ pravil císař, „ta je nádherná!“ Ale princezna k ní přivoněla a byla by se málem dala do pláče. „Fuj, otče!“ pravila. „Vždyť není umělá, je skutečná!“ „Fuj!“ pravili všichni dvořané. „Je skutečná!“ „Podívejme se nejprve, co je v druhém pouzdru, nežli se rozhněváme!“ mínil císař. A tu se objevil slavík. Zpíval tak krásně, že hned nemohli o něm říci nic zlého. 143 „Šarmant (krásné)!“ pravily dvorní dámy, neboť hovořily všechny francouzsky, jedna hůř než druhá. „Ten pták mi připomíná hrací skřínku nebožky císařovny,“ pravil jeden starý kavalír. „Ach ano, týž hlas, týž přednes.“ „Ano!“ pravil císař a rozplakal se jako malé dítě. „Ani bych nevěřila, že je skutečný,“ řekla princezna. „Ovšem, je to skutečný pták,“ pravili ti, kteří jej přinesli. „Tak jej nechme, ať si lítá!“ řekla princezna a nechtěla rozhodně dovolit, aby princ přišel. Ten se však nedal zmást. Pomazal si obličej hnědou a černou barvou, narazil si na hlavu čepici a zaklepal. „Dobrý den, císaři!“ pravil. „Nemohl bych v zámku dostat nějakou službu?“ „Inu, bylo tady již mnoho takových, kteří práci hledají,“ odpověděl císař. „Ale uvidíme. Potřebuji někoho, kdo umí pást vepře. My totiž máme mnoho vepřů.“ A tak byl princ přijat za císařského pasáčka vepřů – sviňáčka. Bydlel v chudobné komůrce dole u chlévů. Ale byl celý den venku u prasečího chlívku a na čemsi pracoval. Když byl večer, dohotovil hezounký malý kotlík, na kterém byly kolem dokola samé rolničky. Když se voda v kotlíku vařila, rolničky překrásně zvonily a hrály starou melodii: „Měl jsem, měl jsem, ale nemám více…“ Ale největší umění bylo v tom, že když jsi strčil prst do páry vycházející z kotlíku, mohls hned cítit, jaká jídla se připravují na všech ohništích, co jich bylo v městě. No, tohle bylo přece něco jiného nežli ta růže! Šla kolem princezna se všemi svými dvorními dámami, a když uslyšela melodii, zastavila se a vesele se dívala. Uměla totiž také hrát tu písničku. To však bylo jediné, co dovedla, ale hrála to jedním prstem. 144 „Vždyť já tuhle píseň znám,“ pravila, „to je nějaký vzdělaný sviňáček! Poslyšte, jděte k němu a zeptejte se, co ten nástroj stojí!“ Jedna dvorní dáma tam musila běžet, ale dříve si obula střevíce s vysokými podpatky. „Co žádáš za ten kotlík?“ zeptala se. „Chci deset hubiček od princezny,“ odpověděl pasáček. „Pánbůh chraň!“ pravila dvorní dáma. „Inu, já neslevím,“ prohlásil pasáček. „Tak co řekl?“ tázala se princezna. „Ani to nemohu opakovat!“ pravila dvorní dáma. „Je to strašlivé!“ „Tak mi to pošeptej!“ I pošeptala jí to. „Ten nezpůsoba!“ zvolala princezna a šla dál. Ale sotva ušla několik kroků, zvonily rolničky zas krásně: „Měl jsem, měl jsem, ale nemám více…“ „Poslyš!“ řekla princezna. „Zeptej se ho, nechce-li deset hubiček od mých dvorních dam!“ „Ne, děkuji!“ odpověděl pasáček. „Deset hubiček od princezny, jinak si kotlík nechám!“ „Tohle je hloupé!“ řekla princezna. „Ale tak se aspoň postavte přede mne, aby to nikdo neviděl!“ Dvorní dámy se postavily před ní a roztáhly sukně. Tak dostal sviňáček deset hubiček a princezna dostala kotlík. No, to bylo radosti! Celý večer a celý den se musila voda v kotlíku vařit. Nebylo v celém městě ohniště, aby v zámku nevěděli, co se tam vaří, a to jak u pana ředitele, tak u ševce. Dvorní dámy tančily a tleskaly rukama. „My víme, kdo bude mít sladkou polévku se svítkem! My víme, kdo bude mít krupičnou kaši a karbanátky! To je zajímavé!“ „Náramně zajímavé!“ pravila dvorní hofmistryně. 145 „Tak jenom si to hezky nechte pro sebe! Jsem přece dcera císařova!“ „Budeme mlčet jako hrob!“ ubezpečovaly ji všechny. Sviňáček – totiž princ, ale ony to nevěděly a myslily, že je to opravdový sviňáček – vynalezl zase, sotva uplynul den, něco jiného. Byl to mlýnek. Když jím někdo otáčel, zněly z něho všechny taneční melodie, jaké byly známy od stvoření světa. „Ale tohle je šarmant!“ zvolala princezna, když tudy šla. „Ještě nikdy jsem neslyšela krásnější skladby. Poslyš! Jdi a zeptej se pasáčka, co ten mlýnek stojí! Ale líbat se nedám!“ „Chce za něj sto hubiček od princezny,“ řekla dvorní dáma, která se tam šla zeptat. „Zdá se, že blázní!“ zvolala princezna. I šla dál, ale když ušla kousek cesty, zastavila se. „Musíme podporovat umění,“ pravila. „Jsem přece dcera císařova. Řekni mu, že mu dám deset hubiček jako včera a ty ostatní ať si vezme od dvorních dam!“ „Ovšem, ale nám se do toho líbání nechce!“ namítaly dvorní dámy. „Mnoho řečí!“ odsekla princezna. „Když já jej mohu políbit, můžete vy také! Pamatujte si, že vám dávám stravu a plat!“ Dvorní dáma se musila vrátit k sviňáčkovi. „Sto hubiček od princezny,“ řekl, „nebo si necháme každý své!“ „Tak se postavte přede mne!“ nařídila princezna. Všechny dvorní dámy se postavily před ni a on se dal do líbání. „Jakýpak je to tam dole u prasečího chlívku sběh lidí?“ podivil se císař, který vyšel také na procházku. Mnul si oči a nasadil si brýle. „Vždyť to jsou dvorní dámy a hrají si! To se musím na ně podívat!“ I povytáhl si pantofle vzadu, aby je neztratil, neboť to byly vlastně sešlapané střevíce. No, ten si pospíšil! Zcela tiše se přiblížil. 146 Dvorní dámy byly docela zaměstnány počítáním hubiček, aby hra byla poctivá a on nedostal příliš mnoho, ale také ne příliš málo. Ani při tom nezpozorovaly císaře. Ten se postavil na špičky. „Copak je tohle!“ zvolal, když viděl, jak se ti dva tam líbají. A právě když sviňáček dostával osmdesátou šestou hubičku, přetáhl je pantoflem po hlavě. „Ven!“ vzkřikl císař, neboť byl tuze rozhněván. A princezna se dala do pláče, pasáček huboval a přitom pršelo, jen se lilo. „Ach, já ubohá!“ fňukala princezna. „Že jsem si nevzala toho krásného prince! Ach, jak jsem nešťastná!“ A sviňáček šel za strom, smyl si černou a hnědou barvu z obličeje, odhodil ošklivé šaty a vystoupil před císařovu dceru ve svém oděvu jako princ. Byl tak krásný, že se mu princezna musila až poklonit. „Nechtěla sis mě vzít!“ pravil. „Nerozuměla jsi růži a slavíkovi, ale se sviňáčkem ses mohla líbat pro hračku!“ Princ odešel do své říše, přirazil vrata a zastrčil závoru. Teď mohla princezna stát venku a zpívat si: „Měla jsem, měla jsem, ale nemám více…“

Zdroj:https://web2.mlp.cz/koweb/00/04/32/54/53/pohadky_andersen.pdf