Tajemství lesa

Jakub s Eliškou měli prázdniny. Jejich tatínek míval mnoho práce, a tak si vždy velmi vážili toho, když si pro ně udělal čas a podnikli společně něco pěkného.

Byl krásný slunečný nedělní den a tatínek navrhl, že by si mohli vyjet  na výlet do lesa. Maminka s Eliškou nachystaly svačinu a tatínek dětem ještě připomněl, že v létě dává les hodným lidem mnoho darů. Předešlé dny vydatně pršelo, a tak Jakub sám přišel na to, že jistě budou potřebovat košíky na houby. Eliška vzala kyblíčky na borůvky, co kdyby ještě nějaké rostly.

Babička, která bydlela o patro níže spolu s nimi v jednom domku, za nimi volala plná starostí: „ Děti, v lese je plno klíšťat! Hlavně choďte jenom po cestách. Ve zprávách včera říkali, jak hrozné jsou z toho nemoci!“

Děti věděly, že ty nejkrásnější hřiby kolem cest jistě nenajdou, a také borůvčí musí být pěkně husté a vysoké, aby si mohly na borůvkách řádně pochutnat. Věděly však, že babičce nemohou vysvětlovat, že žádná nemoc k člověku nepřichází náhodou. A že v lese je kromě klíšťat ještě mnoho milých obyvatel, které můžeme spatřit, když jdeme pěkně tiše. Některé z nich však můžeme jen vyciťovat svým srdíčkem.

Babička ještě volala na maminku: „Marto, natři děti opalovacím krémem, ať se na tom prudkém slunci nespálí!“

Děti na sebe opět po očku mrkly, protože věděly, že není nic hezčího, než nastavit zářícímu slunci své tváře. Babičku měly rády, ale někdy jí tajně přezdívaly „černá kronika“.

Maminka je za to napomínala. Potom jim však vysvětlovala, že člověk, který si stále dělá starosti a ve všem přirozeném vidí nějaké nebezpečí, si takovým přístupem nemoci či problémy jen přivolává. Ale ten, kdo hledí vstříc každému novému dni s radostí, kdo s čistým srdcem prožívá každý okamžik a miluje přírodu, tomu se všechny nehody a neduhy velikým obloukem vyhnou. Vysvětlovala dětem, že mnoho lidí, aniž by sami uvažovali, věří beze zbytku všemu, co se říká v televizi a zejména ve zprávách. A protože v dnešní době se říká ve zprávách málokdy něco hezkého, žijí takoví lidé v myšlenkovém světě plném úzkosti a obav.

„Bude nejlepší,“ vysvětlovala dále maminka, „ když babičce nebudete vyprávět věci, ze kterých by měla strach, třeba to, jak jsi Jakube pomáhal tatínkovi stavět komín na střeše, ale vyprávějte jí vždy to krásné, co jste prožily aby mohla mít také radost.“

Děti to věděly, ale Jakub se vždy neudržel a rád vypravoval babičce i ty nebezpečné zážitky, které prožil s tatínkem, aby babička věděla, jak je odvážný. To se ví, že tatínek chtěl z Jakuba vychovat pořádného muže,  a tak trocha nebezpečí byla potřeba. Maminka věřila, že tatínek má vždy vše pod kontrolou, ale  na jejich dobrodružství se raději nedívala.

Cesta autem děti přestávala bavit a ptaly se obvyklou otázkou: „Kdy už tam budeme?“

Tatínek odpověděl: „Za půl hodiny.“

Eliška už chodila do školy, tak vysvětlovala Jakubovi, že každá minuta má šedesát vteřin a každá hodina šedesát minut. A tak začali počítat do šedesáti. Jakuba to bavilo a když se do toho počítání pořádně zamotali, byli už na místě.

Tatínek zastavil na lesní cestě. Děti spěšně vzaly košíčky a kyblíčky a radostně výskajíc vyběhly do lesa, kam vedla širší cesta. Po pravé straně cesty děti zdravil mohutný dub a kýval na ně svými větvemi. Děti se zastavily a musely své hlavičky hodně zvrátit dozadu, aby mohly tomuto králi lesa pohlédnout až do koruny. 

To už k nim došli i tatínek s maminkou a tatínek jim začal vysvětlovat:

„Vidíte, děti, tento mohutný strom je strážcem této cesty. Do lesa je vítán jen ten, kdo přichází s čistým srdcem a chová se pěkně. V lese žije mnoho obyvatel a člověk sem přichází jako host.  Představte si, děti,  kdyby k nám domů přišla nějaká návštěva a začala by tam křičet, trhala by květiny a vyhazovala odpadky.“

„Brr. Takovou návštěvu bychom tedy nechtěli.“ představil si živě Jakub, a bylo mu nyní jasné, jak se mají v lese chovat.

„Když půjdeme pěkně tiše, možná uvidíme obyvatele lesa tak přirozeně, jak zde žijí. Eliško, ty víš, jak uměli v lese našlapovat indiáni. Ani větvička jim nezapraskala pod nohou. Nepůjdeme přece po široké cestě, ale půjdeme ptačí stopou, jak tomu s maminkou říkáme. Podívejte se  děti tady vpravo. Co vidíte?“

Děti si mohly oči vykoukat, ale nic zvláštního neviděly. „Nedívejte se jen očima. Máte ještě jedno očičko, kterým se dívá vaše duše. Tak budete moci vnímat věci, které jsou jiným lidem skryty.“

Děti mlčky čekaly, co tatínek bude říkat dále.

„Tak já vám to tedy prozradím. Když budete častěji používat očičko duše, kterému někteří lidé říkají třetí oko, můžete kromě mnoha jiných věcí spatřit v trávě takovou jemnou stužku. Každý člověk ji může vnímat jinak. Tato stužka je už málo znatelná.“ ukazoval tatínek do trávy. „Znamená to, že tudy před delším časem šlo nějaké zvíře. A tady vedle mohu zřetelně rozeznávat, kudy vede. Tudy šlo nějaké zvíře nedávno.  A vy můžete vystopovat, co to bylo za zvíře.“

Děti to zaujalo a hned se vydaly po sotva znatelné stezičce dále. Brzy tatínka upozorňovaly posunky, že našly trus. Podle něj pak poznali, že to byla asi srnka. V hustém mlází pak našly uleženou trávu a lehce uhodly, že tady zvíře odpočívalo. Jakubovi se jeho měkká postýlka v trávě moc líbila a už si představoval, jak by mohli někdy přespat v lese, což tatínek už  také plánoval.

Po této cestičce se děti dostávaly stále hlouběji do lesa. Tatínek je opět zastavil, že jim něco poví:

„Aby se vám děti nemohlo stát to, co Jeníčkovi a Mařence z pohádky, když zabloudili, je potřeba, abyste se uměli v lese dobře orientovat. Každý z vás, i maminka, mi nyní ukáže,  jakým směrem stojí naše auto.“

Protože srnčí stezka byla klikatá a děti pobíhaly sem a tam, nebyl to úkol snadný. Navíc všichni spoléhali na to, že když jsou s tatínkem, nemůže se jim nic stát a nemohou se ani ztratit, a tak nikdo cestu nesledoval a na zpáteční cestu nebylo ještě ani  pomyšlení. Stalo se, že každý ukázal zcela jiným směrem. Jen strana, kterou ukazovala maminka se alespoň trochu blížila té tatínkově.

„Tak vidím, že byste všichni zabloudili stejně, jako děti z pohádky. Ještě že v lese nejsou žádné ježibaby. Ale myslím, že kdyby se sešeřilo a byli byste tu sami, tajemno a roztodivné zvuky lesa by ve vaší fantazii vytvořily ještě hrůznější bytosti.“ smál se tatínek.

„Však si vzpomeňte, jak jste šli na chalupě stezkou odvahy po jednom do ztemnělého lesa.“ Děti se tehdy opravdu bály a nejvíce pak tehdy, když poblíž začal hlasitě štěkat mladý srnec, který se nespíše polekal ještě více, než děti, které ho nevědomky vyplašily.

„Ale toho srnce se polekal i děda, který měl na konci stezky dělat strašidlo.“ hájil se Jakub.

Nyní však dětem les připadal nádherný a bylo by zcela bláhové něčeho se bát.

„Večer lidé mívají v lese pocit, že je někdo sleduje, že je les plný čehosi tajemného.“ pokračoval tatínek. „Už jsem vám vyprávěl, že je to tím, že po západu slunce, když se šeří, mohou se ze svých působišť vzdalovat bytosti, které byly po celý den svou prací vázány k jednomu místu- například bytosti stromů se večer mohou ze svého stromu vzdálit. Při západech slunce bývá v přírodě tak kouzelná atmosféra proto, že všechny bytosti děkují vznešenému Tvůrci za krásný den, který směly prožít. A proto děti, nyní, když jsme zde, kde je mnoho krásných bytostí přírody, zkusme je pěkně pozdravit. Nemusíte nahlas, jen jim ze své duše pošlete to nejkrásnější a sdělte jim tak, že jste jejich přátelé. Bytosti lesa jsou dnes plaché jako divoká zvířata, protože od člověka se většinou nedočkají ničeho hezkého.“

Děti o bytostech přírody již mnoho od tatínka a maminky slyšely a tak jak nejlépe mohly a současně přirozeně čistě poslaly pozdravení všem bytostem tohoto lesa. Jakub dětsky bezelstně nahlas ještě dodal: „Prosíme vás, skřítkové, abychom našli houby a borůvky.“ Maminka s tatínkem se tomu usmívali, ale všichni jeho prosbu podpořili. A tu, jakoby vedeny neviditelnými pomocníky přicházely děti na místa, kde pro ně byly skryty ty nejkrásnější poklady lesa. Za každou krásnou houbu i za borůvky a maliny děti v duchu bytostným poděkovaly.

Opravdu obtěžkáni dary přírody kráčely jinou cestou směrem k autu. Děti to však táhlo směrem, kde se při pohledu do korun stromů zdálo, že je les řidší. Šly tedy v tu stranu naslouchajíce vnitřnímu nutkání. A skutečně, přišli na místo, které na ně dýchlo kouzlem doslova pohádkovým. I maminka s tatínkem přiznali, že tak zvláštní a krásné místo se jen tak nevidí. Mezi vzrostlými stromy se rozkládala mýtina posetá nejrůznějšími lučními květinami, které jakoby se předháněly v kráse a rozmanité barevnosti květů. Bělostné kopretiny se žlutými očky, blankytně modré zvonky, růžové smolničky a mnoho květin, které děti snad ještě neviděly. Kouzlo ještě podtrhovaly zlatavé sluneční paprsky, které vytvářely z velikých kapek rosy, které zde byly po nočním dešti hojně rozesety, nádherné duhové korálky. V místech, kde si pavoučci natáhli pavučiny, byly tyto třpytící se korálky navlečeny jako na stuhách z nichž  byly utkány perleťové dečky jako na královském zámku.Vlahý větřík pohupoval kalichy květin a luční zvonky zvonily na pozdrav.

Děti se udiveně ptaly: „Odkud  se bere taková nádhera? Vždyť je to tu jako v pohádce! Takto krásné to musí jistě být nahoře v nebi, v zahradách milého Boha.“

Tatínek viděl, jak jejich dětské duše překypují radostí a nejinak to prožíval i on s maminkou. Viděl v očích maminky veliké štěstí a z něj tryskající dík velikému Stvořiteli za nádheru, kterou směli být tento den od bytostných obdarováni. Tatínek začal hovořit:

„Milé děti, toto místo je skutečně pohádkově krásné. Kouzlo pohádkové krásy na nás dýchne vždy tam, kde mohou bytosti nerušeny člověkem tvořit krásu ke cti svého Stvořitele. Taková místa, kde cítíme, že se naší duše dotýká mocná síla a zároveň je nám přelehko a krásně na duši, bývají místy, kam bytosti přírody chodí uctívat Pána všech světů. Lidem, ze kterých cítí čistotu, lásku a z jejichž duší plane krásné světlo, mohou tato místa ukázat. Určitě není náhoda, že jsme došli až sem.“

A děti horlivě přisvědčovaly, že je to sem skutečně táhlo a cítily se jakoby postrkovány malýma ručkama neviditelných bytostí.

„My lidé,“ pokračoval tatínek, „musíme chránit a ctít tato místa a vstupovat sem jako do krásného chrámu. Pamatujme, že i naše nečisté myšlenky by takové místo pošpinily. Můžeme zde bytostné  obdarovat.“ 

To se dětem moc líbilo a nejraději by začaly hledat nějaké dárky- pěknou šišku ozdobenou kytičkou, či by rády vyřezaly něco hezkého z kůry. Ale tatínek je zastavil:

„Nemusíte nic hledat, děti, vždyť to nejkrásnější, co bytosti přírody mohou vytvořit, zde mají-  nejkrásnější květinovou zahrádku. Ale my jim můžeme dát něco více, než dárek, něco ze svého nitra. Předejme nyní všem milým bytostem ze sebe to nejkrásnější. Darujme jim náruč lásky a čisté světlo, které smíme přijímat svým nitrem shůry. Člověk může bytostem přírody předat něco, co ony samy načerpat nemohou.“

A tak se všichni ztišili a nechali sebou protékat to nejkrásnější, co mohla jejich nitra pojmout. Všem bylo, jakoby prožili spolu s bytostmi přírody takovou malou pobožnost. Však byla také neděle.

Po chvilce ticha tatínek ještě dodal: „Děti, ptaly jste se, odkud se bere taková nádhera. Představte si, že vysoko nad naší Zemí se nachází nádhernější a nádhernější oblasti světla, které jsou o to zářivější, oč se nachází výše, blíže milému Bohu. V jedné pohádkově krásné oblasti se nachází překrásné zahrady, kde jsou předobrazy všech pozemských květin, stromů i krajin. Odtud bytostní čerpají a tyto obrazy snáší sem na Zemi, vzniká-li  zde nová květina či nový rostlinný druh.“

Jakubovi se to moc zalíbilo a zvolal: „To bych chtěl také dělat!“

A tatínek slavnostně odpověděl: „Ano, i my, lidé můžeme a dokonce máme již dávno čerpat  při našem konání inspiraci ve světlých oblastech. Vím, Jakube, že se chceš stát stavitelem. Právě v tomto oboru se můžeš nechat vést, můžeš se v nitru spojovat s krásnými úrovněmi, kde již stojí překrásné stavby, které mohou být předobrazem staveb, které zde na Zemi lidé postaví. V každém oboru lidské činnosti může člověk čerpat z těchto předobrazů, které jsou položeny v úrovních zalitých světlem vysoko nad touto Zemí. Pak by nebyla jen ojedinělá místa, kde se můžeme cítit krásně, jako zde, ale celá Země by se stala obrazem světlých zahrad tam nahoře, jak to již mělo být. My s maminkou si moc přejeme, aby to tak bylo.“

Jakub ani Eliška na toto prožití nikdy nezapomněli a jistě se  budou moc snažit, aby se při každé práci, kterou budou dělat, nechali vést a inspirovat krásnými obrazy, které se k čistě myslícímu člověku snáší shůry ku pomoci při jeho tvoření.

O něco později děti v doprovodu rodičů donesly bytostným na toto místo jako dík spolu s krásnými myšlenkami i hmotný dar, takový, ze kterého se bytostní vždy radují- nádherný čirý křišťál.

Zdroj:http://cesta-zeny.webnode.sk/news/tajemstvi-lesa1/