Trejtík a Dajtínka

Na malé červené stříšce žije Slunéčko sedmitečné ..... beruška Dajtínka a kousek dál, v závětří za ohybem šedého okapu její kamarád pavouček Trejtík. Je to už dávno, co se Dajtínka s Trejtíkem poznali, Dajtínka měla sotva jednu tečku a Trejtíkovi se ještě pletly nožičky do sítí.
Ten památný den se Dajtínce podařilo poprvé vzlétnout a zaslepená štěstím a radostí létala tak dlouho, až se ztratila. Pocit štěstí ji opouštěl s přibývající únavou, ale Dajtínka se nevzdávala a hledala dál, dokud ji křidýlka nesla. Setmělo se, došel jí poslední zbyteček sil a Dajtínka padala a padala, nevěděla, jestli padá k zemi nebo k obloze, loučila se s životem a byla ráda, že alespoň poznala, jak krásné je létat. Když tu její tělíčko narazilo na měkkou hmotu, která ji ponejprv měkce pohltila a poté ji vymrštila zpět. „Tak jsem přece jen padala k obloze“, stačila si pomyslet Dajtínka, než vysílením upadla do hlubokého spánku.
Ten samý den se malý pavouček Trejtík rozhodl, že se konečně odstěhuje z rodné sítě a uplete si vlastní. Zabalil si do ranečku své nejoblíbenější čepice, v knihovničce si tajně vypůjčil tatínkovu příručku "Sítě pro každý kout", nasadil si čepičku s bambulí a odvážně vyrazil z domova.
Netrvalo dlouho a Trejtík objevil nádherné místečko s překrásnou vyhlídkou i s úkrytem před deštěm, zkrátka místo, o kterém sní každý mladý pavouk. Trejtík usedl na okraj okapu, opřel se o měkký mech a krátce se posilnil zásobami z maminčiny spíže. Vytáhl příručku, bystrým okem zhodnotil typ budoucí sítě, vyhledal podrobný návod a nadšeně se pustil do díla.
Po pár hodinách ho nadšení začalo opouštět a úměrně s tím se mu nožičky víc a víc zamotávaly do houstnoucí sítě nevalného vzhledu a kvality. Po šesti hodinách, když už zcela apaticky visel za šest zapletených nožiček hlavou dolů, zbylýma dvěma si přidržoval bambuli a zcela vážně uvažoval o tom, že se nabídne první kolem letící vlašťovce, tu najednou zaslechl podivný svištící zvuk, který se rychle přibližoval. Povysunul si čepičku nad oči a s úlekem zjistil, že se na něj řítí něco červeného, v tom fofru blíže neidentifikovatelného.
Trejtík si přetáhl čepičku zpět přes oči a dal tomu volný průběh.
V příští vteřině proletělo červené UFO těsně kolem něj hustou změtí sítě, protrhlo pár vláken až na dno pružnosti těch zbylých a poté vymrštěno vzhůru, proletělo kolem Trejtíka podruhé. To už bystrý pavouček zjistil, že ono létající těleso protrhlo vlákna, která mu držela čtyři nožičky a zbylé dvě stačil osvobodit těsně před tím, než kolem něj ten prapodivný předmět proletěl potřetí a definitivně uvízl ve spodních vrstvách sítě.
Trejtík je tvor zvídavý, ale ten den už měl všech objevů až po bambuli, nechal těleso tělesem, vybral si bezpečnou část sítě a usnul.
Druhý den ráno probudil Trejtíka z oblohy paprsek Sluníčka a zespoda hlásek Slunéčka:
„Haló, pane, já jsem tady dole.“
Trejtík vyměnil bambuli za kšilt a zvědavě si prohlížel tak nekompromisně vstoupivšího podnájemníka.
„Hmm,“ pronesl Trejtík uvážlivě, „a co tam děláte?“
„Ráda bych ven, pane pavouk,“ odvětilo Slunéčko.
„mm,“ hodnotil dál situaci Trejtík, „zničila jste mi MOU síť.“ ..... a za nic na světě by nepřiznal, ze ho svým průletem zachránila od potupné smrti.
„To mne moc mrzí,“ omlouvala se Dajtínka, „mohu Vám pomoci postavit novou ?“
„To nevím,“ protahoval situaci Trejtík, „udělat takovou síť je velice složité a vyžaduje to zkušenosti odborníka. Už jste nějakou síť pletla?“
„To ne, ale můžu Vám předčítat návod,“ usmála se Dajtínka a pohodila hlavičkou k příručce, která visela zapletena kousek od místa, kde včera uvízl Trejtík.
Trejtík znovu zvážil situaci:“Tak dobrá.“ Načež vytáhl Slunéčko k sobě na okap.
„Já se jmenuji Dajtínka,“ představila se beruška, toho času s jednou tečkou.
„Velice mne těší, já jsem Trejtík,“ pravil důstojně pavouček a velké kamarádství bylo zpečetěno.