Tři černé princezny

Východní Indie byla obležena nepřítelem, který nechtěl město opustit dříve, dokud mu měšťané nevyplatí šest set dukátů. Tak nechali vybubnovat, že kdo tolik peněz obstará, ten se stane starostou.
V tom městě žil jeden chudý rybář, který se vydal se svým synem na moře lovit ryby, když tu na něj přišel nepřítel, syna mu vzal a vyplatil mu za něj šest set zlatých. Otec nelenil, peníze vzal a šel za pány města, aby jim je dal. Tak nakonec nepřítel odtáhnul a on se stal starostou. Ve městě bylo vybubnováno, že od tohoto okamžiku musí každý rybáři říkat "pane starosto" a kdo tak neučiní, skončí na šibenici.
Synu se ale podařilo ze zajetí nepřítele uniknout a dorazil jednoho dne do hlubokého černého lesa na úpatí jedné vysoké hory, která se před ním otevřela a mohl vejít dovnitř. Našel tam překrásný zámek a ten byl zakletý, neboť židle, stoly i lavice byly potaženy černým suknem. Tu k němu přišly tři princezny, které byly celé černé, jen v obličeji měli kůži bílou jako smrt, a ty mu řekly, aby se jich nebál, že mu nic neudělají, ale mohl by je vysvobodit, kdyby chtěl. Jinoch se měl hned k dílu, jen mu musí říci, co by měl udělat. Tu mu řekly, že tu musí rok zůstat, ale nesmí s nimi mluvit ani je vídávat, co si bude přát, stačí jen vyslovit, když mu budou moci odpovědět, udělají to. To věru nebyla těžká služba, a tak tam zůstal.
Když tam nějaký čas přebýval, padl na něj stesk a prosil, že by rád zase jednou viděl svého otce a matku. Princezny mu řekly, že to může udělat, daly mu na cestu váček s penězi i drahocenné šaty, ale nabádaly ho, že se musí nejpozději za osm dnů vrátit zpět. Potom ho nějaká kouzelná síla nadzvedla a než by jeden okem mrknul, stál u rybářské chatrče. Ale svého otce ani matku nenašel, a tak se ptal lidí, kde teď chudý rybář přebývá. Tu řekli, že tak nesmí mluvit, jinak skončí na šibenici, a poslali ho na radnici. Když tam přišel, otec ho v tom šatě nepoznal, a tak se ho zeptal:
„Rybáři, jak jste k tomu úřadu přišel?“Ale rybář ho pokáral:
„Tak mi nesmíte říkat, když se to měšťané dozvědí, skončíte na šibenici.“ Ale jinoch od takové řeči neupustil, a tak nakonec skončil na šibenici. Když tam stál, řekl:
„Pánové, dejte mi svolení k tomu, abych si naposledy zašel do staré rybářské chýše na pobřeží.“ To mu dovolili, a tak tam šel, oblékl si místo té nádhery svoje staré šaty a vrátil se zpět. „Vidíte? Nejsem snad syn toho chudého rybáře? V těchto hadrech jsem vydělával svému otci a matce na chléb.“ Tu ho rodiče konečně poznali, prosili o prominutí a vzali ho do svého nového domu.
Doma jim vyprávěl, jak se mu vedlo, že přišel do lesa k jedné vysoké hoře, ta se otevřela a tam byl zakletý zámek, kde bylo všechno černé, že přišly tři černé princezny s bledými obličeji a ty mu řekly, aby se jich nebál, že je může vysvobodit. Tu jeho matka řekla, že to je jistě ďáblovo dílo, že by si měl vzít s sebou požehnanou svíci a raději jim do obličejů každé kápnout horký vosk.
Hoch se do toho zámku vrátil, ale měl z princezen hrůzu, a tak když jednou spaly, šel a nakapal jim posvěcený vosk do obličejů a ony v tu ránu celé zbělely. Tu se všechny tři probudily, a když viděly, co se stalo, vyskočily a křičely:
„Ty proklatý pse, naše krev volá o pomstu! Nyní už není na světe člověka, který by nás mohl vysvobodit. Jen počkej, máme tři bratry, ti jsou přivázání na sedm řetězů, ti Tě roztrhají!“ A rozběsněné princezny se na něj chtěly vrhnout, když tu se v celém zámku ozval strašlivý rachot, hoch se vrhnul k oknu a vyskočil ven.
Při dopadu si sice zlomil nohu, ale ten zámek se za ním propadnul do země, ta hora se zavřela a bylo to!