Tři královské děti

Byl jednou jeden král a ten měl syna, který už měl věk na ženění, ale nechtěl žádnou z nabízených princezen, nýbrž si přál ženu svého zalíbení, a proto putoval zemí sem a tam a nechal si předvést všechny dívky. Mezi všemi se mu nejvíce líbila jedna selská dcerka, ale když se o ni u jejích rodičů ucházel, její otec mu bez okolků řekl, že dcerku nedostane, neboť ona je jejich jedinou oporou ve stáří. Tu královský syn pravil, že pokud není jiná překážka, že se o ně rád postará a dá jim tolik peněz, aby mohli žít v dostatku. To udělal a tím byla celá věc vyřízena. Pak dívku posadil do kočáru a vezl ji do penzionátu pro šlechtičny, kde se měla vyučit všemu, co potřebují princezny, a když všechno uměla, tak si ji opět vyzvedl a oženil se s ní. Ale královské matce nebyla nevěsta po chuti, snažila se jí všemi způsoby ublížit a snížit ji v očích jejího muže ji, což se jí ale dlouhý čas nedařilo. 
Po nějakém čase mladá královna porodila krásné děvčátko zrovna v čase, když byl král na lovu, stará královna podplatila porodní bábu a děvčátko odnesla, synovi však řekla, že to byl tak ohavný zmetek, že na něj nemohl žádný člověk popatřit bez odporu, a proto ho nechala ihned zahrabat. Ubohé děvčátko ty zlé ženy položily do košíku a hodily do potoka a ono plavalo pryč a stále dál a dál, dokud nepřiplavalo do blízkosti jednoho mlýna. Mlynářka stála u okna, uviděla košík a zavolala svého muže, aby ji vytáhnul z vody a podíval se, co v ní je. To učinil a od srdce se zaradoval, když uvnitř našel krásné děvčátko, a protože sami žádné děti neměli, řekl mlynář své ženě: 
„Jaké by to asi bylo, kdybychom si vzali tu děvenku za svou?“ 
„Zrovna jsem na to myslela.“ odvětila žena a tak to udělali a o dívenku se starali, jako by to bylo jejich vlastní dítě. Mladá královna se nad svým neštěstím velmi trápila a také král byl velmi smutný, ale brzy se jejich smutek proměnil ve velkou radost, když jednoho dne poznala, že ji Bůh požehnal dalším dítětem. Když to zlá tchýně slyšela, velmi se zlobila a každý den krále posílala na lov. Tak se stalo, že když nebyl opět doma, přinesl čáp děťátko a stařena krále lehce obelhala a dala mu na vědomost, že žena poznova porodila zmetka, který vyhlížel ještě hrůzněji než ten prvý. Ale to dítě bylo opět děvčátko a ona s ním udělala, co s tím prvním, položila ho do košíku a hodila do potoka. A ono plavalo až k mlýnu a těmi dobrými lidmi bylo přivítáno stejně srdečně jako sestřička. Bolest, kterou král a královna cítili, se nedá slovy vypsat. Plakali dnem i nocí, až si málem oči vyplakali. A neměli žádnou radost, když se objevila nová naděje, že by jim mělo být dopřáno další dítě. A to bylo také dobře, že se na ně ani netěšili, neboť ta zlá královna matka byla jako už dvakráte rychle po ruce a krásného chlapečka, kterého dívka porodila, vyměnila za zmetka, který toho času opravdu přišel na svět dole ve městě. Když král dítě viděl, strašlivě se rozhněval a řekl, že už více nechce o své ženě nic slyšet ani ji vidět. Tu zlá královna matka triumfovala a skákala radostí, až se její staré kosti třásly. Ale ten chlapec se ubíral touž cestou jako jeho dvě sestřičky, doplaval k mlýnu a byl přijat stejně radostně jako ony. Vyrůstal se sestřičkami a byl z něj krásný hoch a zůstal v mlýně, dokud mu nebylo patnáct let. 
Tu se událo, že jednoho dne jela královna matka kolem mlýna, a když viděla děti, přišlo jí to dost podivné. Vystoupila ze svého kočáru, vešla do mlýna a vyptávala se mlynáře, zda jsou to jeho děti. 
„Ne,“ řekl mlynář, „Bůh mi je poslal po vodě.“ A pak jí vyprávěl ten celý příběh, ukázal jí také ty košíky, které tenkráte z vody opatrně vylovil. Tu stará královna poznala, že ty děti jsou královské a řekla mlynáři, že ty tři děti musí zabít, jestli ne, pak zemře on sám. Mlynář slíbil, že to udělá, ale neudělal, nýbrž vše dětem řekl a dal jim svého jediného osla, aby na něm mohly utéci. Tak se děti následujícího dne s pláčem rozloučily, hoch si sednul na osla a sestřičky se posadily do dvou košů, které měl osel uvázané po stranách. Tak královské děti vytáhly do světa.

Když byly už pár dnů na cestě, přišly do jednoho lesa, kde uviděly na cestě ležet knížku. Hoch ji zvedl a přečetl si první stranu. Tu se před ním zdvihnula velká černá mlha a když zmizela, stál tu nějaký duch, který se ptal: 
„Co poroučí můj pán a vládce?“ Zpočátku se sourozenci nemálo vylekali, ale brzy se z úleku vzpamatovali a hoch řekl: 
„Postav nám krásný zámek a dovnitř nanos vše, co do takového zámku patří.“ Tu se poznova zvedla mlha a když zmizela, stál tam překrásný zámek s nádhernými zahradami, sloužící pospíchali ven, aby je pozdravili jako své nové pány. Vstoupili dovnitř a tam Vám byla všechno tak krásné, nic krásnějšího si ani nemohli přát. Když stará královna slyšela o zámku tří sourozenců, převlékla se a plížila se tam, aby si je prohlédla. Ihned děti poznala a nechala si předvést mlynáře. Ten ovšem setrval u své lži, ale nic mu to nepomohlo, nakonec se musel přiznat a od toho okamžiku neměla královna matka žádného klidu. Myslela dnem i nocí na úklad, kterým by ty děti mohla přivést do neštěstí, neboť se bála, že by její zrada na synovi mohla po ten čas, po který budou na živu, vyjít na světlo Boží. Jednoho dne si natáhla šaty žebračky a vydala se na zámek. Když jí sourozenci dali bohatou almužnu, řekla, že mají sice vše, co jen si člověk může přát, ale ještě jim chybí jediné a je opravdu velká škoda, že to nemají. A oni se ptali, co by to mělo být? Tu stařena řekla: 
„Větvička ze stromu se zlatým ovocem. Když ji ve Vaší zahradě zasadíte, vyroste z ní rychle strom a bude zrovna tak nést zlaté ovoce.“ 
Tu se sourozenci uradili, že by tu větvičku mohli získat, a tak bylo rozhodnuto, že se jinoch vydá do světa, aby ji přinesl. 
Dlouho předlouho putoval ze země do země, dokud nepřišel k zahradě, ve které rostl zlatý strom. Tu k němu přišel nějaký stařík a zeptal se, copak si přeje. 
„Chci jen jednu větvičku ze stromu se zlatým ovocem.“ odvětil. 
„Radím Ti, abys to nedělal,“ řekl mužík, „neboť je to velmi nebezpečné. Budou se na Tebe sápat a pokoušet Tě roztodivné přízraky, pokud se jen jednou ohlédneš, tu se proměníš v solný sloup.“ 
„To neudělám, dám si přece pozor.“ řekl jinoch a vstoupil do zahrady. 
Šel rovnou ke stromu se zlatým ovocem a ulomil jednu větvičku. Byl skoro venku ze zahrady, když za ním někdo zavolal a chytil ho za kabát. Ohlédnul se, kdo by to tak mohl být, ale v tom okamžiku z něj byl solný sloup. 
Když byl hoch již nějaký čas pryč, přišla opět královna matka v podobě žebračky a dívenkám pravila: 
„Tomu krásnému zámku nechybí nic než mluvící pták a je to opravdu škoda, že ho nemáte.“ 
„A kdepak bychom ho našly?“ zeptaly se sestry. 
„V zahradě, kde roste strom se zlatým ovocem.“ řekla stařena. Tu pravila ta starší sestra: 
„Já toho ptáka přinesu a hned se také podívám, kde je náš bratr.“ Vydala se na cestu a přišla rovněž k té zahradě. Tu se objevil ten šedivý mužík a ptal se jí, copak si přeje. 
„Chci si odtud odnést mluvícího ptáka,“ odvětila „a také se podívat, co dělá můj bratr.“ 
„Nepokoušej se o to,“ řekl mužík, „a zůstaň raději tu venku, je to velmi nebezpečné, neboť jestli se na zpáteční cestě jen jedinkrát ohlédneš, bude z Tebe jako z Tvého bratra solný sloup.“ 
„Já si na sebe dám pozor.“ pravila dívka a vešla do zahrady. Tam ulomila větvičku za zlatého stromu a vzala mluvícího ptáka, který visel vedle v kleci. Ale když byla skoro u branky, někdo na ní zavolal, rovnou jakoby to byl její bratr, a ona něco zapomněla. Ohlédla se a rázem z ní byl solný sloup, který stál vedle bratra. 
To Vám bylo radosti, když královna matka zvěděla, že se bratr ani sestra nevrátili. Šla k nejmladší sestře převlečena za žebračku, obdivovala zámek a pak pravila: 
„Nechybí tu opravdu nic, jen křišťálová voda, která prýští z opravdu průzračného pramene.“ 
„Kde člověk tu vodu najde?“ zeptala se dívka a ta zlovolná žena ji odvětila: 
„V zahradě, kde roste strom se zlatým ovocem a bydlí mluvící pták.“ Tu si dívka pomyslela, že křišťálovou vodu musí mít a také se muže zbavit starostí, neboť by se mohla dozvědět, kde zůstávají její bratr a sestra. I vydala se rychle na cestu a po dlouhém putování došla k zahradě. Tam našla mužíka, který ji zapřísahal a varoval, aby nechodila dovnitř, neboť nevyjde už ven, a povede se jí tak, jak se vedlo bratrovi a sestře. Ale když si stála na svém, mužík řekl, že se nesmí nechat svést a ohlédnout se. Pokud ale bude mít křišťálovou vodu, potom s ní musí oba ty solné sloupy, které stojí u východu ze zahrady, postříkat, neboť jsou to její sourozenci. 
Dívka vešla do zahrady a našla pramen, ze kterého prýštila voda a ona si naplnila dvě láhve a nenechala se vylekat, když to kolem ní křičelo, vylo a bručelo, jako by se čerti v pekle ženili. Šla klidně a statečně zpět a vylila jednu láhev vody na solné sloupy a ty se v tu ránu proměnily v její sourozence; a pak spolu běželi ven ze zahrady. Teď byla radost převeliká! Královské děti byly opět spolu a k tomu měly všechno, co si přály, větvičku ze stromu se zlatým ovocem, mluvícího ptáka i křišťálovou vodu. Větvička vyrostla během noci v překrásný strom, ve větvích seděl mluvící pták a u jeho nohou prýštila křišťálová voda, člověk nic krásnějšího neviděl. Věhlas toho nádherného zámku tří sourozenců se nesl krajem, až konečně dospěl k uším samotného krále, který uslyšel o těch třech podivuhodnostech, které princezny přinesly z daleké ciziny, a byl velmi zvědavý, takže nasedl na koně a jel rovnou na zámek. 
Sourozenci ho přátelsky uvítali a chtěli ho ihned provést zámkem, ale král se nemohl pohledu na ně nasytit. Bylo mu s nimi tak dobře, jako už dlouho ne, nemyslel jinak, než je musí přitisknout na srdce a políbit. Zeptal se: 
„Řekněte mi, odkud jste a kdo jsou Vaši rodiče?“ 
„My jsme doma ve mlýně a mlynářské děti.“ řekli sourozenci, ale mluvící pták zakřičel: 
„Žádné mlynářské děti, královské děti!“ a vše králi po pořádku vyprávěl. 
Člověk si dokáže představit, jak tím byli král i sourozenci překvapeni a jaká z toho pošla radost. Na místě přistavili kočár a jeli všichni k těm poctivým mlynářským lidem a ptali se, odkud ty tři děti pocházejí. Zpočátku nechtěl rybář s pravdou ven, a řekl, že jsou to jeho děti, ale když mu král dal na srozuměnou, že už byl zpraven, tu mu mlynář ozřejmil, jak je vylovil z vody a jak mu stará královna poručila, aby je zabil, jmenoval také den i hodinu, kdy ty tři košíky dorazily do mlýna. S tím nebyl král ještě spokojen, a tak nechal do mlýna předvést tu porodní bábu, neboť by rád slyšel, že v té hře byl někdo jiný než jeho vlastní matka. Ale také porodní bába vyprávěla vše tak, jak už vypověděl mluvící pták, a tak král už neměl žádnou pochybnost. Sevřel své děti ještě jednou na srdci a odjel pryč s tím poručením, že se mají na zámku objevit následujícího dne. Doma poručil přichystat velkou hostinu, pak tajně spěchal k ubohé ženě, která po celou tu dobu žila opuštěná v malé chaloupce na nejvzdálenějším konci královské zahrady. V slzách ji prosil o odpuštění za všechno to bezpráví, kterého se na ní dopustil a vyprávěl jí celý příběh. Byl to úplný zázrak, že ta dobrá žena samou radostí neumřela, když ji z jejího nešťastného osamocení náhle vytrhnulo tak obrovské štěstí, pojednou dostala zpět svého muže i své děti. 
Následujícího dne, když hosté právě seděli u stolu, král se zeptal: 
„Co myslíte, co si zaslouží ti tři sourozenci za to, když si o svojí újmě a bez mého svolení vystavěli tak krásný zámek?“ Tu hned královnu napadlo: 
„Ať je hodí do vařícího oleje!“ Tu se otevřely dveře a dovnitř vstoupila mladá královna, na hlavě měla královskou korunu a za ruku vedla své krásné děti. Král je políbil a vyprávěl hostům, jak se to vše událo. Potom řekl: 
„Tu smrt, kterou pro ně zamýšlela, ať zakusí ta, která se ke mně zachovala zrádně a s mými bližními jednala tak zle!“ 
Tu vyskočili vojáci a zlou královnu popadli, ale mladá královna a děti prosili krále tak dlouho, dokud ji nedaroval život a nechal ji jen uvrhnout do žaláře, kde měla sedět až do smrti. 
Všichni od těch časů žili v radosti, míru a štěstí a celá královská rodina byla jedno srdce a jedna duše.