Tři krkavci

Byla jednou jedna dívka a ta viděla svého otce odjakživa jen smutného a zamyšleného. Nakonec jeho smutek nemohla snést, a tak se vyptávala na jeho příčinu. Po dlouhém zdráhání jí otec přiznal, že měla tři bratry, které jednoho dne ve vzteku zaklel v krkavce. A od toho okamžiku byla neklidná i dívka a při první příležitosti nepozorovaně zmizela z domova, aby se vydala hledat své bratry. Večer dorazila do lesa, kde bydlela její kmotřička víla, ta ji nechala přes noc spát v besídce a druhého rána, když jí pověděla o svém záměru, ji zavedla na okraj lesa a řekla: „Jdi rovně přes to pole a uprostřed najdeš tři nejkrásnější lípy na světě a na nich své bratry.“ A tak šla.

Celého půl dne se dívka trmácela, než konečně uviděla tři lípy a na každé seděl jeden krkavec. Když přišla blíž, sletěli krkavci dolů, sedli jí na ramena a začali mluvit: „Podívejme, naše milovaná sestřička přišla a vysvobodí nás.“ „Ach, bože,“ řekla dívka: „to je velké štěstí, že jsem vás našla. Jen mi řekněte, jak to mám udělat, abych vás vysvobodila!“ „Arci je to vskutku těžké.“ odvětili krkavci smutně: „Tři roky nesmíš promluvit ani slůvko a zapomeneš-li se jen jednou jedinkrát, pak zůstaneme navěky krkavci. Taky nás tu nesmíš už nikdy navštívit.“ „Já to pro vás udělám.“ řekla dívka statečně a dala se rovnou cestou domů.

Přišla znova do toho lesa, kde bydlela kmotřička víla. Ale na místě besídky, ve které přenocovala, tu stál nádherný zámek, ze kterého zrovna vyjížděl zástup lovců a jeden z nich dul na lesní roh, až se to v lese rozléhalo. V čele jel mladý hrabě, kterému zámek, les i země kolem patřily. Když zpozoroval dívku, jel k ní a zeptal se: „Odkud jsi a co tu chceš?“ Ale ona neodpověděla, jen se jen půvabně uklonila a hrabě se nemohl nasytit pohledu na její krásu. „Nu, náš Pán ti sice odepřel dar řeči,“ řekl: „ale naučil tě způsobům. Jestli chceš, pojeď se mnou na zámek, nebudeš litovat.“ Mlčenlivým posunkem souhlasila a hrabě ji vzal k matce na zámek. Před hraběnkou se dívka opět poklonila, ale neřekla ani slovo. „Odkud máš tu holku?“ zeptala se stará hraběnka: „Vypadá to, že je němá, co s ní budeš na zámku dělat?“ „Stane se mojí ženou.“ odvětil mladý hrabě: „Jen se podívej, není nádherná? A i když nemluví, jinak nemá ani chybičku.“ Na to stará hraběnka neřekla ani slovo, ale v srdci si podržela zášť.

Druhého dne hrabě s velkou radostí a jásotem slavil svatbu. Ale sotva skončila, přišel posel od císaře, který povolal své poddané k velkému vojenskému tažení, a tak se mladý hrabě musel bez zaváhání se svou mladou ženou rozloučit. Vybral jednoho věrného sluhu, aby ji střežil jako oko v hlavě. Ale sotva byl hrabě pryč, začala stará hraběnka se svými úklady. Nejdříve sluhovu věrnost zviklala velkým množstvím zlata, a když nevěsta za rok porodila nádherného chlapečka, odnesl ho sluha na stařenin rozkaz do lesa, aby ho sežrala divá zvěř. Brzy nato přijel hrabě na dovolenou domů. Tu mu matka řekla: „Ta němá je čarodějnice, narodilo se jí mrtvé dítě.“ A věrný sluha, kterého si hrabě zavolal, řekl: „Ano, pane, leží v lese, kde jsem ho pohřbil.“

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Opět uplynul rok a hrabě přijel z tažení na dovolenou. Mezitím jeho manželka porodila druhého chlapce, toho sluha zase odnesl do lesa a stařena pak synovi řekla: „Tvoje němá žena je ďábel, to druhé dítě nebylo člověk, ale chlupaté zvíře.“ A věrný sluha to potvrdil: „Ano, pane, byl to černý pes, zakopal jsem ho venku v lese.“ Nyní se hrabě rozlítil a poručil, aby z jeho ženy udělali tu nejposlednější děvečku na zámku.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Za rok bylo vojenské tažení ukončeno a hrabě se vrátil jako vítěz domů. Mezitím hraběnka porodila třetí dítě, které sluha opět zanesl do lesa, a stařena synovi řekla: „Tvoje němá žena zaslouží smrt, to třetí dítě byl strašlivý netvor.“ Sluha to opět potvrdil: „Ano, pane, hned po narození odletěl oknem do lesa.“ To bylo na hraběte už příliš, nechal ženu uvrhnout do věže a měla být příštího dne zaživa upálena.

Druhého dne, když na zámeckém nádvoří vystavili obrovskou hranici, mladou hraběnku vyvedli, aby předstoupila před soudní dvůr. Potom herold všem oznámil, že mladá hraběnka propadla smrti, a zeptal se, zda je tu někdo, který by obviněnou chtěl hájit. Ale všichni mlčeli jako pěny, jen stará hraběnka potichu vzdychla. Tu najednou zazněl z dálky lesní roh a jako vítr se na zámecké nádvoří na bělouších přihnali tři jezdci v zářivém brnění. Na štítech měli obraz krkavce a každý z nich držel v náručí překrásného chlapce. Falešný sluha stál vedle hranice a v ruce držel již připravenou louči k zapálení, ale než tak mohl učinit, jeden z jezdů ho proklál kopím. „Tady jsme, milovaná sestřičko! Dnes uplynuly ty tři roky! Tady máš zpět své syny, o které se ti v lese starala kmotřička víla!“

Dovedete si jistě představit, jaká na zámku zavládla radost! Jen stará hraběnka se rozmrzele vytratila a zmizela někde v širém světě. Hrabě pak žil se svojí ženou v lásce a spokojenosti až do konce svých dnů.