Tři labutě

Byl jednou jeden lovec a tomu už za rok po svatbě jeho mladá žena zemřela, což ho velmi zarmoutilo. Když chodil tak náhle osamělý po domě, připadalo mu, že musí každou chvíli potkat svoji milovanou ženu, a protože tímto způsobem se myšlenek na ni nemohl zbavit, víc se doma nezdržoval a celé dny se toulal lesem. Dobře věděl, že nedokáže zůstat sám, že se musí znova oženit, ale dělal si velkou starost a byl zoufalý z toho, zda jednoho dne vůbec najde ženu, kterou by mohl tak milovat jako tu první. Když si jednoho dne opět celý zamyšlený vyšel a kráčel hloub a hloub do lesa, přišel k malé slaměné chýši. Vstoupil dovnitř a našel tam starce, který seděl u stolu skloněný nad knihou a četl. Stařec ho přátelsky pozdravil a zeptal se, co ho do jeho lesní chýše přivedlo. Tu mu lovec vyprávěl o svém hoři, že ztratil ženu a žije sám a neví, zda bude ještě někdy šťastný. „Od toho žalu ti mohu pomoci.“ řekl stařec: „Za malou chvíli sem přiletí tři bílé labutě a usednou tady opodál mé chýše. Potom poletí k rybníku a dříve než vstoupí do vody, odloží svoje labutí šaty a nechají je ležet na břehu. Zatímco budou plavat v jezeře, ty se tam tajně přiblížíš, jeden z těch labutích oděvů vezmeš a přijdeš sem.“ Sotva to stařec dopověděl, tři sněhobílé labutě byly tu, chvíli si odpočaly a pak se vydaly k nedalekému jezeru. Když si odložily labutí šaty, proměnily se v tři překrásné panny, vstoupily do vody a plavaly po jezeře. Tu se tam lovec připlížil, potají vzal šaty jedné z labutí a přinesl je starci do chýše. Mezitím labutí panny vystoupily na břeh, ale jen dvě z nich našly svoje labutí šaty a mohly se opět proměnit v labutě, ta třetí musela k lesní chýši a lovce, který jí šaty vzal, následovat do jeho domu. Tam se jí ovšem velmi zalíbilo, a tak u něj zůstala a brzy se stala jeho milovanou ženou. Ale tenkrát, než se v lesní chýši se starcem rozloučil, ho tento nabádal, aby ty labutí šaty dobře ukryl. „To bude moje první, až přijdu domů a budu je opatrovat tak dobře, že je žádné lidské oči neuzří!“ sliboval mu lovec.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Mnoho let spolu šťastně a spokojeně žili a měli tři děti. Avšak jednoho rána, když odešel jako vždy do lesa, nechal nerozvážně v truhle, kde byly ukryty labutí šaty, vězet klíč, a tak tam jeho žena našla to, co už dávno hledala; vzpomněla si na krásné chvíle, které trávila se sestrami, natáhnula si labutí šaty a jako labuť uletěla daleko předaleko do hlubokého lesa. Když přišel lovec večer domů, jeho žena tam nebyla. Mohl hledat a volat, jak dlouho chtěl, nemohl ji nikde nalézt, ani děti nevěděly, kam matka šla. Tak se lovec vydal do hloubi lesa, aby našel toho starce a vypověděl mu o svém novém neštěstí. „Ty labutí šaty jsi nechránil dobře.“ řekl stařec: „Našla je a uletěla.“ „Ach,“ řekl lovec: „není žádná naděje, že bych ji mohl získat zpět?“ „Naděje tu je,“ řekl stařec: „ale je to velmi nebezpečné, mohlo by tě to snadno stát život.“ „K čemu je mi život bez mé milované ženy?“ zvolal lovec. „Dobrá,“ řekl stařec: „pomoc ti neodřeknu; nejprve se musíš pokusit dostat na zámek, kde tvoje žena nyní žije. A to se ti nejlépe podaří takto. Mají tam ve stáji pár oslů, kteří každý den scházejí dolů do údolí do mlýna, aby přinesli mouku. Jdi proto k mlynáři a popros ho, aby tě ukryl v jednom z těch pytlů a ten pak naložil na osla. Až budeš na zámku, máš na půl vyhráno, to ostatní se pak dozvíš od své ženy.“ Lovec starci ze srdce poděkoval a vydal se do mlýna. Za malý poplatek ho mlynář rád ukryl do jednoho pytle na mouku, a tak se dostal nezraněn na zádech jednoho osla na nádvoří zámku. Tam pak pacholek složil pytel do kouta opodál vchodu do zámecké budovy.

Když se setmělo a dvůr ztichnul, lovec si pomyslil, že by se mohl nepozorovaně vyplížit z pytle ven. Opatrně vylezl a padnul rovnou k nohám své ženy. Ona totiž ten pytel viděla z okna a zrovna si ho chtěla prohlédnout, co je to za podivuhodnost. Jak se zaradovala, když zcela nečekaně uviděla svého muže! I on byl přešťastný, sevřel ji v náručí a políbil. „Milovaná ženo,“ prosil ji: „pojď se mnou zpět k našim dětem.“ „Jak ráda bych to učinila,“ řekla: „ale to nepůjde tak lehce. Dříve než spolu budeme moci zase šťastně žít, musíš porazit tři draky z tohoto zámku. Tři dny po sobě k tobě budou přicházet v rozličných podobách a soužit tě a útočit na tebe. Řekneš-li však jedno jediné slůvko, tak je s tebou veta! Když to ale vydržíš a nevydáš ani hlásku, nebudou ti moci ublížit a já budu volná a navěky tvoje.“ „Buď bez obav, má milá,“ řekl muž plný radosti a naděje: „láska k tobě mi dává sílu, ti strašliví drakové mi neublíží.“

Prvního dne se připlazili tři obrovští hadi a ovinuli lovci nohy i tělo, že se nemohl ani pohnout. Syčeli na něj, kouleli planoucíma zlýma očima a hrozili mu jedovatými zuby. Protože se ale nebál, nevydal ze sebe ani hlásku a trpělivě to snášel, neměli nad ním žádné moci, nakonec ho nechali být a zmizeli. Druhého dne přiskákaly tři obrovské ropuchy a plivali na něho ohnivé koule. Ačkoliv tohle utrpení nebylo k vydržení, sebral všechnu svoji sílu a všechnu bolest mlčky snášel. Tak musely nakonec ropuchy v mučení ustat a zmizet. Třetího dne se na něj osopili tři strašliví okřídlení draci a brali ho do svých doširoka rozevřených chřtánů. Tu mu bylo horko a úzko, a tak myslil, že to trápení a utrpení dále nedokáže snášet a musí začít hlasitě křičet, ale z lásky ke své ženě to přece jen vydržel. A když byla i ta třetí zkouška u konce, stály před ním pojednou na místě těch strašlivých draků tři krásné ženy. To byly ty tři zakleté labutí panny, které šťastný lovec právě vysvobodil. Měl opět svoji milovanou ženu a ta plakala radostí, když opět uviděla svoje milované děti.

Zůstali na zámku a nechali u sebe i ty dvě sestry a žili v míru a pokoji až do konce svých dní