Tři lesní skřítkové

Byl jeden muž, kterému zemřela žena a hned v sousedství byla žena, které zas umřel muž. Ten vdovec měl dcerku a vdova měla taky dcerku. Obě dívčiny se spolu znaly, chodívaly spolu na procházku a vdovina dcerka si potom vždycky přivedla svou kamarádku domů k matce. Vdova jednou děvčeti řekla:
„Poslyš, vyřiď tatínkovi, že bych si ho vzala. Když k tomu dojde, budeš se každý den umývat v mléce a pít víno, kdežto moje dcerka se bude umývat ve vodě a pít vodu.“
Dívčina šla domů a pověděla otci, co vdova říkala. Ten si povzdechl:
„Jak jen to mám udělat? Když se člověk ožení, má radost i soužení.“ Nemohl se nijak rozhodnout. A tak si nakonec zul botu a řekl:
„Tahle bota má v podrážce díru. Tu máš, jdi s ní na půdu, pověs ji tam na hřebík a nalij do ní vody. Jestli se voda v botě udrží, tedy se znovu ožením, a když proteče, nebude z toho nic.“
Dcerka učinila, jak jí otec přikázal: ale voda díru zatáhla a bota se naplnila až po okraj. Dívčina poctivě pověděla otci, jak to dopadlo. On ještě sám zašel na půdu, a když viděl, že je to opravdu tak, vydal se k té vdově na námluvy, a byla svatba.
Nazítří ráno, když obě dívky vstávaly, bylo pro mužovu dcerku připraveno na mytí mléko a k pití víno, kdežto ženina dcera měla na umytí vodu a k pití také jen vodu. Druhého dne byla ráno voda na umytí a voda k pití pro obě dcery stejně. A třetího dne dostala vodu na umytí a vodu k pití dcerka mužova, mléko na umytí a víno k pití však dcera ženina a tak už to zůstalo. Žena na svou nevlastní dceru k smrti zanevřela a jen si lámala hlavu, jak jí den po dni přihoršovat. Bylo to i ze závisti, neboť její nevlastní dcera byla hezká a milá, kdežto vlastní dcera škaredá a protivná.
Jednou v zimě, když uhodily třeskuté mrazy a když hory i doly zalehl sníh, spíchla ta žena šaty z papíru, dívčinu si zavolala a řekla:
„Oblékni si tyhle šaty, půjdeš do lesa a přineseš mi košíček jahod, dostala jsem na ně chuť.“
„Pane na nebi,“ zhrozila se dívčina, „v zimě přece jahody nerostou, zem je promrzlá a všechno všudy pod sněhem! A proč mám jít v papírových šatech? Venku je tak zima, že člověku dech umrzá. Vždyť mi vítr šaty profoukne a trní mi je strhá s těla.“
„Ty mi ještě budeš odmlouvat?“ rozkřikla se macecha. „Už ať jsi ze dveří, a dokud nebudeš mít košíček plný jahod, nechoď mi na oči.“ Potom jí ještě dala skývku okoralého chleba a řekla:
„To můžeš mít na celý den dost.“ A myslela si: Holka venku zmrzne, zajde hlady a víckrát se mi tu neukáže.
Dcerka uposlechla, oblékla papírové šaty a šla s košíčkem z domu. Venku ležel široko daleko jen samý sníh, po zeleném stébélku ani potuchy. Když přišla do lesa, uviděla maličkou chaloupku, a z té vyhlíželi tři malí lesní skřítkové. Popřála jim dobrého jitra a skromně zaťukala na dveře. Zavolali „Jen dál„, a tak vešla do světničky a usedla na lavici u kamen, že se tam ohřeje a sní si, co má s sebou.
Skřítkové ji požádali:
„Dej nám taky kousek.“
„S radostí,“ řekla dívčina, rozlomila svou skývku a půlku jim dala. Zeptali sejí:
„Copak tady v lese pohledáváš teď v zimě a v takových tenkých šatičkách?“
„Ach,“ odpověděla, „mám nasbírat košíček jahod, a dokud je nepřinesu, nesmím se opovážit domů.“
Když svůj díl chleba snědla, dali jí koště a požádali:
„Odmeť nám sníh u zadních dveří!“ Ale sotva byla venku, začali se ti tři skřítkové spolu domlouvat:
„Co bychom jí dali, když je tak poslušná a hodná a když se s námi rozdělila o svou skývku?“
Ten první řekl:
„Já jí dávám, aby byla den ze dne krásnější.“
Druhý řekl:
„Já jí dávám, aby jí z úst padaly zlaťáky, kdykoli jen jediné slůvko promluví.“
Třetí pravil:
„Jájí dávám, aby si pro ni přijel král a vzal šiji za manželku.“
Dívčina zatím udělala, co jí skřítkové přikázali, odmetla koštětem sníh vzadu za chaloupkou, a to byste nevěřili, co tam našla: samé zralé jahody! Vyrážely zpod sněhu a rděly se až do temna. Všecka rozradostnělá si jich natrhala plný košíček, poděkovala skřítkům, každému podala ruku a běžela domů, aby maceše to vyžádané ovoce přinesla.
Jak vkročila do světnice a řekla „Dobrý večer„, hned jí vypadl z úst zlaťák. Potom začala vyprávět, co se jí v lese přihodilo, a zase jí při každém slově, které pronesla, padaly z úst zlaťáky, takže zakrátko jimi byla celá světnice poseta.
„Jen se podívejme na tu nezbednici,“ zvolala nevlastní sestra, „takhle rozhazovat peníze!“ Ale tajněji to záviděla a usmyslela si, že taky půjde do lesa na jahody.
Matka ji nechtěla pustit:
„Ne ne, má dcerunko rozmilá, je hrozně zima, mohla bys mi tam' zmrznout.“
Ale když na ni dcera pořád dotírala, nakonec přece jen povolila, ušila jí nádherný kožíšek, na cestu ji do něho oblékla a dala jí s sebou chleba s máslem a koláče.
Dívčina tedy šla do lesa a rovnou k té malé chaloupce. Tři malí lesní skřítkové opět vyhlíželi ven, ale ona je nepozdravila, nic se na ně neohlížela a bez pozdravu se přiškobrtala až do světničky, usedla ke kamnům a pustila se do svého chleba s máslem a do koláčů.
„Dej nám taky kousek,“ volali mužíčkové, ona je však odbyla:
„Ani pro sebe nemám dost, jak bych z toho mohla ještě rozdávat?“
Když konečně dojedla, řekli jí:
„Tady máš koště, zameť nám venku u zadních dveří.“
Bodejť, zameťte si sami,“ odsekla, „nejsem Vaše děvečka.“
Jak viděla, že ji nehodlají ničím obdarovat, vyšla ze dveří. A skřítkové se začali domlouvat:
„Co bychom jí dali, když je tak nezpůsobná a má takové zlé, závistivé srdce, které nikomu nic nepřeje?“
První řekl:
„Já jí dávám, aby byla den ze dne škaredější.“
Druhý řekl:
„Já jí dávám, aby jí při každém slově, které promluví, vyskočila z úst ropucha.“
Třetí pravil:
„Já jí dávám, aby umřela bídnou smrtí.“
Dívčina se zatím venku ohlížela po jahodách, a když žádné nenalézala, šla rozmrzele domů. A sotva otevřela ústa, aby matce pověděla, jak se jí v lese vedlo, vyskočila jí z úst při každém slově ropucha, takže si ji všichni lidé začali ošklivit.
Od té doby se macecha hněvala ještě víc a pořád jen přemýšlela, jak mužovu dcerku všemožně potrápit, zvláště když jí krásy každým dnem ještě přibývalo.
Nakonec vzala kotel, přistavila jej na oheň a vyvářela v něm přízi. Když byla vyvařená, pověsila ji dívčině přes rameno a dala jí také sekyru,
s tím se vším měla jít na zamrzlou řeku, vysekat tam prorub a přízi vymáchat.
Uposlechla jako vždycky, šla na řeku a začala vysekávat díru do ledu. Jak tak sekala, přijel skvostný kočár a v něm seděl sám král. Ten dal zastavit a zeptal se:
„Kdopak jsi, panenko, a co tu děláš?“
„Jsem chudé děvče a máchám přízi.“
Králi sejí zželelo, a když nadto viděl, jaká je krásná, zeptal sejí:
„Nechtěla bys jet se mnou?“
„O ano, tuze ráda,“ odpověděla a radovala se, že takto aspoň matce a sestře sejde z očí.
Vsedla tedy do kočáru a ujížděla s králem pryč. A když přijeli do králova zámku, hned se s velikou nádherou slavila svatba, jak to lesní skřítkové milé dívčině přisoudili.
Do roka se královně narodil synáček a byla z toho radost po celém království. Když se o tom velkém štěstí doslechla i macecha, přišla se svou dcerou na zámek, že prý chce královnu navštívit. Ale když si jednou král vyšel ven a nikdo jiný v komnatě nebyl, chytila ta zlostnice královnu za hlavu a dcera za nohy, vynesly ji z postele a hodily ji z okna do řeky, jež podle zámku tekla. Do královniny postele si potom lehla její škaredá sestra a matka ji přikryla až přes hlavu. Když se král zase vrátil a chtěl si se svou ženou pohovořit, položila matka prst na ústa a řekla:
„Jen tiše, pane králi, nemluvte na ni, teď to nejde, dostala se do potu a usnula. Pro dnešek jí musíte dopřát odpočinku.“
Král v tom nic zlého netušil, a přišel znovu teprve druhého dne ráno. Ale jak se svou ženou hovořil a ona mu odpovídala, při každém slově jí vyskočila z úst ropucha, kdežto dříve jí pokaždé vypadl zlaťák. I zeptal se, čím to je, a matka měla výmluvu hned pohotově:
„To má od toho silného pocení, však ono to zas přejde.“
Jenže v noci kuchtík viděl, jak odtokem pro splašky připlavala do kuchyně kachna a promluvila:
„Co dělá král můj? Bdí?
Či spí a neslyší?“
A když jí neodpověděl, pravila:
„Co moji hosté v zámku?“
Na to kuchtík odpověděl:
„Leží v tvrdém spánku.“
Potřetí se zeptala:
„A co dělá mé děťátko?“
Odpověděl:
„V kolébce spí jak poupátko.“
Potom se proměnila v královnu, šla nahoru, dala synáčkovi pít, natřásla mu peřinku, přikryla ho a v podobě kachny zase odplavala. To se po dvě noci opakovalo, a třetí noci přikázala kuchtíkovi:
„Jdi a vyřiď panu králi, aby ostrý meč svůj vzal, na práh stoupl, nad hlavou mi třikrát mečem zamával.“
Kuchtík hned utíkal a králi to pověděl. Král přišel s mečem v ruce a třikrát jím zamával tomu zjevení nad hlavou: po třetím mávnutí před ním stála jeho manželka, živá a zdravá a svěží, jak bývala.
Král byl přešťasten, že zase má svou pravou královnu, ale skrýval ji v odlehlém pokojíku až do neděle, kdy mělo mít dítě křtiny. A když bylo po křtu, obrátil se k hostům s otázkou:
„Co zasluhuje člověk, který druhého odnese z postele a hodí ho do vody?“
„Nic lepšího,“ odpověděla macecha, „než aby toho zlosyna zašili do pytle a utopili.“
Král zvolal:
„Vynesla jsi ortel nad sebou!“ Dal macechu i s dcerou vyvést a rozsudek na nich vykonat.