Tři přadleny

To vám jednou žila tak líná dívka, které se nechtělo do předení, matka mohla říkat, co chtěla, ale nic s ní nepořídila, až se jednou na dceru tak rozlítila, že ji zbila; tato pak usedavě plakala a hlasitě naříkala. Tou dobou jela kolem královna, ta nářek uslyšela, nechala zastavit, vešla do domu a zeptala se matky, proč bije dceru tak, že je její nářek slyšet až na cestu. Matka se styděla vyprávět o její lenosti, a tak pravila: „Vždyť ji nemohu odtrhnout od předení, jen by stále předla! A já jsem chudá vdova, kde mám stále ten len brát?“ Tu královna odvětila: „Mně je předení na světě nejmilejší a nejhezčí písnička je vrčení kolovrátku! Dej mi svoji dceru, vezmu ji na zámek, já mám lnu dost, tam může příst, co srdce ráčí!“ A bylo to! Matce se rázem ulevilo, línou dcerku si odvezla královna.

Když přijeli na zámek, královna dívce ukázala tři komnaty plné krásného lnu. „Nyní mi spřeď tenhle len,“ řekla: „a jestli budeš brzy hotova, pak ti dám za muže svého syna; jsi sice chudá, ale tvoje nepřekonatelná píle je dostatečné věno.“ Z takové řeči posedl dívku strach a úzkost, příst přeci neuměla a tolik lnu, to by jeden spředl možná za tři sta let, kdyby u toho seděl od rána do večera. Tak se dala do pláče, to bylo něco, co uměla dobře, a plakala celé tři dny, aniž by sáhla na práci.

Třetího dne přišla královna, ale neviděla ani nitku. Velmi se podivila, ale dívka se vymlouvala, že se jí stýská za matičkou, což královna pochopila, avšak na odchodu jí pravila: „Zítra ale už s prací začni!“ Dívka opravdu nelenila a začala opět usedavě plakat. Tu za oknem uviděla přicházet při podivné kmotřičky, jedna měla velkou plochou nohu, té druhé sahal dolní ret až na bradu, ta třetí kývala palcem širokým jako lopatka. Kmotřičky zůstaly stát pod oknem a ptaly se jí, copak jí schází. Tak jim vypověděla o svém trápení a ony jí nabídly pomoc: „Když nás pozveš na svatbu a nebudeš se za nás stydět, představíš nás jako své kmotřičky, posadíš ke svému stolu, pak ti všechen ten len hned spředeme.“ „Ze srdce ráda,“ zaradovala se dívka: „pojďte dovnitř a můžete hned začít.“

Kmotřičky si udělaly pohodlí a jaly se příst. Ta první tahala vlákno a točila nohou kolovrátkem, ta druhá vlákno slinila, ta třetí ho natáčela na vřetánku a tloukla palcem o stůl; vždy, když uhodila, na hromadu dopadla špulka plná tenounké příze. Před královnou dívka přadleny ukryla a ukázala ji jen napředenou přízi, královniny pochvaly nebraly konce. Když byla první komnata prázdná, šly do druhé, nakonec do třetí. Brzy bylo vše spředeno. Pak ty tři přadlenky zmizely, ale předtím řekly: „Nezapomeň, co jsi slíbila a přinese ti to hodně štěstí.“

Dívka královně ukázala prázdné komnaty a obrovské hromady příze, ta se zaradovala a hned vystrojila velkou svatbu; ženich se potěšil, že dostane za ženu tak pilnou a rozumnou dívku, velmi se do ní zamiloval! „Mám tři kmotřičky.“ řekla dívka: „Udělaly pro mne hodně dobrého a já na ně nechci ve svém štěstí zapomenout. Dovolte mi, abych je pozvala na svatbu a posadila je ke svému stolu.“ Královna i princ ji odvětili: „Proč bychom ti to nedovolili?“

Když slavnost začala, vešly do sálu ty tři podivuhodné přadlenky v krásných krojích a nevěsta pravila: „Buďte vítány, milované kmotřičky.“ „Ach.“ řekl ženich: „ Copak to máš za ošklivé kmotřičky?“ Šel k té, co měla plochou nohu, a ptal se: „Od čeho máte takovou nohu?“ „Od kolovrátku vrtění.“ řekla kmotra. Pak šel k té s tím velký dolním rtem: „Od čeho mate tak velký spodní ret?“ „Od příze slinění.“ řekla kmotra. A nakonec šel k té třetí: „Od čeho máte tak velký palec?“ „Od příze navíjení.“ řekla kmotra.

Tu se princ velmi polekal a řekl si, že své ženě už nikdy více nedovolí příst, aby se mu taky takto nezohavila. A bylo po předení!