Tři růže

V jesenických horách rubal dříví chudý dřevorubec. Celý život prožil v lesích jako jeho otec i děd. Dřevařská pila a širočina se v jejich rodu po léta dědila z otce na syna.
Toho podzimního dne se dřevorubci nedařilo. Jeseníky zalehla časná sychravost, blížící se zima se ohlašovala chladem a mokrem. Od rána pleskal déšť do půdy. Ve zmoklém kapradí se válely mlhy a proudy vod, padající ze zachmuřené oblohy, se je snažily ubít. A sotva se oblaka trochu potrhala a letěla k obzoru, nový příboj houstnoucích mraků dolehl na špičky vysokých smrků, až se setmělo.
Dřevorubec poznal, že v takovém počasí už mnoho práce neodvede. Ačkoliv byl zvyklý pobývat hluboko v horách sám a sám, mokrý a studený les ho přece trochu lekal. Shrnul si tedy přes hlavu měch, aby docela nepromokl, a sbíral nářadí, že se odebere domů, stejně ho čekala daleká cesta.
Tu za jeho zády zapraskalo křoví a když se dřevorubec spěšně otočil, spatřil neznámého člověka, který zrovna vystoupil z porostu na planinu. Musel to být cizinec, soudě podle odění: měl sametové kalhoty a přes ramena pláštěnku, na smolných vlasech baret.
„Nelekej se mne, nepřicházím ve zlém,“ pozvedl cizinec ruku, když zpozoroval dřevorubcův úlek. „Přišel jsem až z daleké vlašské země, abych našel v tomto kraji jezírko, kterému se říká Mechové.“
„Mechové jezírko?“ ustrnul dřevorubec. „Och, neradil bych Ti, pane, aby ses k němu třebas jenom přiblížil, dějí se tam podivné věci!“
„Myslíš snad, že jsem vážil tak dlouhou cestu nadarmo?“ odbyl ho Vlach. „Nemám strach a v jezeru se vyznám,“ dořekl ještě, vyňal ze záňadří svitek pergamenového papíru a těžkým prstenem, který nosil na prstě, na něj poklepal. „Tohle je mapa potopeného města Hunohradu a já podle ní najdu na dně jezera poklad, který spolu s městem zmizel v černé vodě.“
Dřevorubec se otřásl, taková myšlenka mu připadala rouhavá. Ponořit se do Mechového jezírka! Vždyť marně se neříká, že kdo by do jeho vody sestoupil, jde si pro jistou smrt. Ba je to tak, řekl si dřevorubec, čím větší pán, tím dále od něho, a už se bral k odchodu.
„Počkej!“ zarazil ho cizinec. „Řekl jsem, že se v jezeru vyznám. Ale neznám cestu k jezeru a Ty mne k němu dovedeš. Neboj se, ani Ty nepřijdeš zkrátka, bohatě se Ti odměním.“
Dřevorubec by nejraději běžel domů, ale nechtěl vypadat před cizincem jako strašpytel a také slíbená odměna ho lákala, a tak nakonec složil nářadí k rozpukanému kmeni staletého smrku a šel.
Procházeli tmícím se lesem a jejich krok se dusil ve vysokém mechu jako na koberci. Dřevorubec byl v těch končinách jako doma a provedl Vlacha rychle a bezpečně po chodníku z houžví rašeliništěm k jezeru.
Avšak po pravdě řečeno, necítil se v tom deštivém podzimním podvečeru na břehu tajemného plesa právě nejlépe! Zato cizinec ničeho nedbal, vytáhl ze záňadří mapu, rozvinul ji a porovnával podle ní nehybnou hladinu a její pochmurné okolí. Konečně se zastavil na jednom místě a řekl dřevorubci:
„Tady se do jezera ponořím. Ty zůstaneš na břehu a budeš upřeně pozorovat hladinu. Za chvíli se na hladině objeví pěna. Jestliže bude bílá, podáš mi ruku a vytáhneš mne na břeh. Ale bude-li červená, pak nemeškej a utíkej odtud, ani ohlédnout se nesmíš, aby Tě jezero nepohltilo!“
Tak řekl cizinec a bez meškání vstoupil do vody.
„Pane, nedělej to!“ vykřikl za ním dřevorubec. „Vždyť do Mechového jezírka se ještě nikdo neodvážil ani ruku ponořit. Je to zakleté místo.“
Leč cizinec nedbal a sestupoval do hlubin, mumlaje v cizím jazyce nějaká nesrozumitelná slova. Nořil se do temné vody po pás, po ramena, až se voda nad jeho hlavou zavřela. Ve chvilce bylo jezero opět tiché a nehnuté, jako by v jeho vodách nezmizel právě člověk.
Dřevorubec se chvěl po celém těle a určitě by se byl obrátil a uprchl, ale tu padl jeho zrak na svitek pergamenu, který cizinec zanechal na břehu. Zvědavost zvítězila a dřevorubec si řekl, že si ten svitek vezme s sebou na památku na onoho podivínského Vlacha, jehož tělo už jistě leží bez ducha na dně zakletého jezera. Sklonil se tedy nad pergamenem, ale jak jej chtěl zvednout, svitek se rozevřel a dřevorubec spatřil barevně namalovanou mapu. Přiklekl k ní a s úžasem hleděl na město, jistě nesmírně bohaté, s výstavnými domy, krámy i pohanskými chrámy. Pochopil, že je to město Hunohrad, utopené na dně Mechového jezera.
Tak se zahleděl na barevnou kresbu, že se skoro ulekl, když za jeho zády zašplouchala voda. Trhl sebou, ohlédl se a nedaleko břehu uviděl ..... bílou pěnu! A už se také vynořila nad hladinu cizincova ruka. Dřevorubec přiskočil a podle úmluvy tu ruku zachytil. Za rukou se vynořila hlava a ve chvilce byl cizinec na břehu.
Zmáčený a unavený Vlach se opíral o kmínek zakrslé borovice a ztěžka dýchal. Když si trochu odpočinul, usmál se na dřevorubce.
„Co jsem Ti říkal, že se v jezeru vyznám?“ pravil pyšně.
A když zpozoroval rozevřenou mapu, plácl do ní rozjařeně dlaní a pokračoval:
„Všecko je tam dole přesně takové jako na mé mapě. Průčelí paláců, podloubí, zdobené balkóny a okna a dveře dokořán a proplouvají jimi ryby nevídaných tvarů a barev.“
Dřevorubec k němu vzhlédl s obdivem. „Ach, to musí být krása!“ povzdychl.
„Krása?“ řekl cizinec opovržlivě. „Šel jsem tam pro něco jiného, pohleď!“
A vytáhl ze záňadří růži, vytepanou z ryzího stříbra.
„Stříbrná růže!“ vydechl dřevorubec ve zbožném údivu.
Ale Vlach zlostně vybuchl:
„Stříbrná růže, to je toho! Zlatou jsem měl na dosah ruky, ležela na okně paláce, jenže jsem už nedokázal vydržet déle pod vodou. Však já si ji vytáhnu! Počkej tady, hned se pro ni ponořím. Času nenadbývá!“
„Pane, nedělej to!“ opět ho varoval dřevorubec. „Vždyť za tuto stříbrnou růži můžeš žít až do smrti v přepychu.“
„Chci mít zlatou růži,“ odsekl Vlach. „Teď, když vím, kde je, jdu si pro ni najisto.“
Opět vstoupil do vody, a jak sestupoval od břehu, voda dosahovala k jeho pasu, k jeho ramenům, až zakryla i jeho hlavu.
A dřevorubec opět na břehu čekal, upřeně hleděl na hladinu a v duchu se modlil, aby cizinec neutonul. Těch několik málo chvil se mu zdálo jako celé věky a on se už počal strachovat, že temné vody si ponechaly Vlacha navždycky, když tu se hladina jezera zprudka rozhoupala a na povrch vystoupila bílá pěna. Dřevorubec se zaradoval, ale měl co dělat, aby zachytil Vlachovu ruku, která se malátně zakomíhala nad hladinou. Naštěstí se mu přece podařilo zachytit konečky prstů a vytáhnout bezvládné cizincovo tělo na břeh.
Vyčerpaný Vlach dlouho ležel na zemi a trhaně lapal po vzduchu. Jeho prsty svíraly pevně zlatou růži.
Když přišel k sobě, dřevorubec ho těšil:
„Hlavně že jsi zůstal naživu, pane, vždyť je to zázrak! A zlatá růže Ti zajistí život, o jakém se nesní snad ani samotnému králi.“
„Ubožáku!“ vykřikl cizinec zlostně, to byla jeho první slova, jakmile se probral k životu. „Co se zlatou růží? Diamantovou jsem tam viděl, slyšíš, diamantovou! Jenže mě silný vír od ní odnesl a málem stáhl do hlubin. Když se však dokáži tomu víru vyhnout ..... Tu diamantovou růži musím mít! Pak budu bohatší a mocnější než samotný král.“
Marně ho dřevorubec zapřísahal, aby už nevstupoval do černého jezera, marně mu zabraňoval ..... Vlach ho ještě hrubě okřikl a jako nepříčetný, s očima upřenýma na hladinu, se potřetí vrhl do hlubin.
Dřevorubec čekal na břehu v úzkostech. A záhy se měl dočkat: hladina se rozbouřila, ačkoliv lesem ani vánek nepřešel, a nad vodou se objevila Vlachova pěst, křečovitě svírající oslnivě zářivou růži, ale v příštím okamžiku ruka i s diamantovou růží opět zapadla do hlubin a na povrch jezera vystoupila pěna, rudá jako krev.
Dřevorubec zděšeně vykřikl, obrátil se a utíkal co noha nohu chytne z toho místa hrůzy.
Zatím už nastal večer a do starého lesa padla tma, že by dál dosáhl, než viděl. Ačkoliv si vždycky myslel, že v této končině zná každý strom, vyděšený dřevorubec se motal po lese, jako by překročil bludný kořen. Až když se mraky potrhaly o horské vrcholy, zasvitl na obloze měsíc a svým chladným světlem alespoň trochu ozářil krajinu. Tu teprve dřevorubec poznal, že zbloudil daleko od domova. Musel jít celou noc a teprve k ránu došel do své chaloupky pod horami, ve které ho očekávala polekaná žena s dětmi.
Až po čase se dřevorubec zmínil před svými druhy o dobrodružství, jaké prožil u Mechového jezírka. Ale oni se mu smáli:
„Co nám to tady vykládáš? Chceš si z nás tropit blázny?“
Marně se dřevorubec dušoval, že se všechno vskutku stalo, jak vypravoval.
„Jestli je tomu tak, kde tedy máš tu stříbrnou a tu zlatou růži, které Vlach vynesl z jezera na břeh?“ ptali se ho posměšně.
„V té hrůze jsem na ně ani nevzpomněl,“ přiznal dřevorubec. „Snad tam leží dodnes.“
„Když leží, tak si pro ně dojdeme!“ rozhodli jeho druhové. „Pojď, ukážeš nám to místo!“
Ale dřevorubec ani slyšet, veliký strach ho obešel už při pouhém pomyšlení, že by se měl znovu vypravit k Mechovému jezírku.
Šli tedy sami. Hledali pozorně, ale nenašli nic, vrátili se s prázdnou. Dřevorubci se vysmáli a od té doby se o něm říkalo, že mu samota v lese zastřela smysly.
Jenom on sám by mohl povědět, že se mu o třech růžích noc co noc zdává, že je vidí všechny zřetelně a na dosah ruky, nejkrásnější je diamantová, zářící duhovými barvami ..... Ale po všem tom výsměchu raději mlčel a nechal si své sny pro sebe.