Tři růže na jednom stonku

Na jednom odlehlém statku, který stál blízko hlubokého a černého jedlového lesa, bydlel kdysi sedlák, kterému už před lety zemřela žena. Naštěstí měl dvě odrostlé krásné dcery, jednu plavovlasou a druhou černovlasou. Ty mu vedly domácnost, dohlížely na chlév a kurníky a pomáhaly také venku na poli, jak nejlépe mohly. Měly to zařízeno tak, že vždy jedna pomáhala otci při selské práci, zatímco ta druhá zůstala doma a starala se o domácnost. Tohle uspořádání mělo svoje opodstatnění, protože nikdo vlastně nedokázal říct proč, ale ty dvě sestry se nesnesly. Kvůli každé maličkosti se celé hodiny přely a handrkovaly, jindy na sebe zase celé dny ani nepromluvily a jen tak kolem sebe chodily. Otec je měl obě stejně rád a dával si záležet na tom, aby jednu před druhou neprotěžoval. Pokaždé, když jel do vsi na jarmark, přivezl jim dárky, které si vždy mohly samy zvolit.

Jednoho dne se opět chystal na jarmark, a tak zavolal dcery do světnice a zeptal se: „Však víte, dneska je dole ve vsi jarmark, co vám mám přinést?“ „Já bych chtěla krásné šaty na neděli.“ řekla černovláska. „Já si přeji tři růže na jednom stonku.“ řekla plavovláska. „Tři růže na jednom stonku? Pokud je někde seženu, máš je mít.“ odvětil otec a vydal se na cestu. Když uzavřel své obchody a naobědval se v hostinci, koupil černovlásce krásné nové šaty. Pak obešel celý trh dvakrát nahoru a dolů a také na cestě domů se dobře rozhlížel, ale nikde neviděl tři růže, které by rostly na jednom stonku. Konečně, to už byl pěkný kus od vesnice, uviděl v jedné zahradě stát kvetoucí růžový keř. Pozoroval jej zblízka a opravdu, rostly na něm tři růže na jednom stonku, jak si to plavovláska přála. Bez dlouhého rozmyšlení vstoupil do zahrady a popadl stonek a chtěl růže utrhnout.

Kde se vzal, tu se vzal, objevil se tu huňatý hnědý medvěd a řekl: „Co tu hledáš na mojí zahradě?“ Když se sedlák vzpamatoval z úleku, vyprávěl, že jeho dcera si přála, aby jí z trhu přinesl tři růže na jednom stonku. Dlouho je marně hledal, až na tomto keři je konečně našel, snad by si je mohl utrhnout a vzít domů. „Inu, můžeš.“ odvětil medvěd: „Ale jen pod podmínkou. Ráno touhle dobou přijdeš a přivedeš s sebou dceru. Nebude ti to ke škodě. Ale pokud neuděláš, o co jsem tě požádal, tak zemřeš!“ Sedlák slíbil, že přijde zpět, poděkoval za růže a vydal se na cestu domů.

Když vešel na dvůr, dcery na něj už čekaly. Černovláska ho pozdravila od studny, kde zrovna nabírala vodu pro dobytek. Plavovláska mu radostně vyšla vstříc z kuchyně. Když viděla v otcově ruce větvičku se třemi růžemi, zářily jí oči štěstím, dlouho se té kráse obdivovala a pak růže starostlivě postavila do sklenice na okno. Černovláska si zatím zkoušela nové šaty a opovržlivě se smála, když viděla obyčejné růže. Když se pak dozvěděla, že sestra kvůli nim musí zítra navštívit divokého medvěda, nebrala její zlomyslná radost konce: „Ty svoje růže budeš muset draze zaplatit a už nikdy se nevrátíš zpět!“ Ale plavovláska řekla: „Co otec medvědu slíbil, to dodržím.“

Druhého dne se sedlák vydal s plavovláskou do medvědovy zahrady. Když vešli, vyšel jim medvěd vstříc a ptal se: „To je ta dcera, co si přála růže?“ „Ano,“ odvětil otec. „Nech ji do slunce západu u mne.“ řekl medvěd: „Nic se jí nestane a nikdo jí neublíží.“ To přišlo sedlákovi věru zatěžko, nechat tu dceru tak samotinkou bez pomoci a ochrany u divokého zvířete, ale co mu zbylo jiného. Tak se s ní rozloučil a celý den na ni s obavami myslel. Ale s takovými myšlenkami se opravdu soužit nemusel. Neboť jakmile byl medvěd s dívkou sám, vzal ji opatrně za ruku a vedl do krásného zámečku, který stál uprostřed zahrady, ukrytý mezi stromy a kvetoucími keři. Provedl ji všemi krásně zdobenými komnatami a ukázal jí všechny poklady, co tam kde byly, perly, zlato, drahokamy, stříbro. Tolik nádhery ta prostá selská dívka ještě nikdy neviděla a nemohla od toho oči odtrhnout. „Vyber si něco, co se ti nejvíc líbí.“ řekl medvěd: „Já ti to daruji, pokud ke mě zítra v tu samou hodinu dobrovolně přijdeš.“

Dívka to slíbila, vybrala si jeden náhrdelník a prsten a večer se vrátila spokojeně domů. Když černovláska viděla, co za drahocenné šperky si přinesla, závistí se málem zalknula. A protože se bála, že by sestra mohla být při další návštěvě obdarována ještě bohatěji, snažila se jí namluvit strach z medvěda a zpracovat ji tak, aby svůj slib nedodržela a raději zůstala doma. Ale všechny její řeči byly marné a vešly vniveč. Tak v noci tajně vstala, popadla sestřiny šaty a boty a ukryla je do sena ve stodole. Skoro celou hodinu ráno plavovláska hledala šaty a tušila, že v tom má prsty její žárlivá sestra. Ale nenechala se v rozhodnutí, že slovo dané medvědovi dodrží, zviklat, natáhla si nakonec svoji starou záplatovanou zástěru a na cestu se vydala bosa.

Ale protože se při tom hledání tak dlouho zdržela, přišla do zahrady pozdě. Růžový keř stál celý povadlý, růže byly mdlé a bez vůně se krčily mezi listím. Všude tu vládlo hrobové ticho, až z toho na jednoho šla úzkost. Plavovláska medvěda volala, ale nikdo jí neodpověděl. Bloudila z jednoho konce zahrady na druhý a volala: „Kde jsi, můj milý medvěde?“ Tu konečně uslyšela nějaký šustot a šelest z růžového keře, a když tam přiběhla, uviděla medvěda, jak tam mrtvý leží na mechu.

Rozplakala se a holýma rukama se začala prodírat trnitými větvičkami, aby zvíře ze zajetí růžového keře osvobodila. Tu se pojednou povadlé květy i listy postavily, růže zase zavoněly a medvěd otevřel oči.

Potom vylezl z houštiny ven, spadla z něj medvědí kůže a najednou tu stál krásný princ. „Nyní jsem konečně vysvobozen!“ řekl: „Tvoje láska a věrnost mi darovaly nový život, a proto tě chci udělat svojí ženou a královnou.“

 Pod tím růžovým keřem dal plavovlásce zásnubní políbení a brzy nato slavili svatbu a žili spolu šťastně až do konce svých dní.