Tři šťastlivci

Jeden otec si jednou zavolal své tři syny a prvnímu dal kohouta, druhému kosu, třetímu kočku.
„Už jsem starý,“ řekl jim, „brzy umřu, a rád bych Vás ještě před smrtí nějak zaopatřil. Peníze nemám, a co Vám teď dávám, má na pohled malou cenu. Ale záleží jen na Vás, abyste s tím něco moudrého pořídili. Stačí, když si každý najdete zemi, kde něco takového ještě neznají, a máte štěstí zajištěno.“
Když otec zemřel, vydal se nejstarší syn se svým kohoutem do světa. Ale kam přišel, všude kohouta dávno znali. Ve městech viděl už zdaleka kohouty na věžích, jak se větrem otáčejí, po vesnicích je slyšel kokrhat jednoho za druhým, a jeho kohoutovi se pořád nikdo nedivil. A tak se opravdu nezdálo, že by s ním někde udělal štěstí. Ale konečně se mu přece podařilo: dostal se najeden ostrov, kde lidé neměli o kohoutovi ani potuchy, a dokonce ani nedovedli rozdělovat čas. Věděli sice, kdy je ráno a kdy večer, ale v noci, pokud ji celou neprospali, neuměli poznat, jak je pozdě.
„Podívejte se,“ řekl jim, „jaké je to nádherné zvíře! Na hlavě má rubínovou korunu a nosí ostruhy jako rytíř. V noci na Vás třikrát zavolá, pokaždé ve stejnou dobu, a když zakokrhá naposled, znamená to, že už brzo vyjde slunce. Ale když kokrhá za bílého dne, můžete se spolehnout, že hlásí změnu počasí.“
Tohle se těm ostrovanům náramně líbilo. Celou jednu noc nespali a s potěšením poslouchali, jak kohout ve dvě, ve čtyři a v šest hodin hlasitě a slyšitelně ohlašuje čas. Zeptali se mládence, není-li to vzácné zvíře na prodej a kolik za ně žádá.
„Řekněme tolik zlata, kolik osel unese,“ odpověděl.
„To je směšně málo za takovou vzácnost,“ volali jeden přes druhého a rádi mu dali, co si řekl.
Když se svým bohatstvím přišel domů, podivili se jeho bratři a ten druhý povídá:
„Inu, to já se taky vypravím. Uvidíme, jestli tu svou kosu taky tak dobře odbudu.“ A šel.
Ze začátku to zase nevypadalo k ničemu, všude potkával sedláky, kteří měli přes rameno kosu zrovna jako on. Ale nakonec se mu přece poštěstilo, taky našel jeden ostrov, kde lidé o nějaké kose vůbec nevěděli. Když jim obilí dozrálo, přivezli k polím kanóny a obilí postříleli. Jenže tohle sklízení bylo trochu nespolehlivé, některý ten kanonýr vysoko přestřeloval, jiný místo stébel zasahoval klasy a ustřelil je, mnoho zrní přišlo nazmar, a ke všemu ještě ten pekelný rámus. Milý chlapík s kosou se pěkně postavil a posekal obilí tak tiše a tak rychle, že lidé byli údivem celí zkoprnělí. Ochotně mu za kosu nabízeli, co jen bude chtít, a tak dostal koně, na kterého naložili tolik zlata, kolik unesl.
Teď došlo na třetího bratra, ten taky chtěl svou kočku odbýt na pravém místě. Vedlo se mu jako předtím bratrům. Dokud zůstával na pevnině, bylo to marné, nikde nepochodil, všude měli kočky a bylo jich tolik, že lidé novorozená koťata většinou topili. Konečně vsedl na loď a dal se zavézt taky zas na jeden ostrov, naštěstí zrovna na takový, kde se kočka ještě nikdy neukázala, a přitom se myši po domech tak rozplemenily, že tancovaly po stolech a po lavicích, ať byl člověk doma nebo ne. Lidé nad tou pohromou ukrutně bědovali a sám král se v svém zámku proti ní nedokázal uchránit: ve všech koutech pištěly myši a rozhlodaly všechno, nač jejich zoubky stačily. teď najednou tu kočka začala lovit a brzy několik sálů vyčistila. Lidé hned krále prosili, aby to zázračné zvíře pro svou zemi koupil. Král za ni rád dal, co bylo žádáno: mezka s nákladem zlata. A tak se třetí bratr vrátil domů ze všech nejbohatší.
Kočka v královském zámku řádila mezi myšmi jedna radost a zakousla jich tolik, že se už nedaly spočítat. Nakonec jí od té dřiny bylo horko a dostala žízeň. Nechala všeho, zvedla hlavu a zamňoukala:
„Mňau, mňau!“
Král i dvořané se polekali, když uslyšeli ten podivný hlas, a v tom strachu všichni vyběhli ze zámku. Na nádvoří se radili, co dělat, co by bylo nejlepší. Konečně se usnesli, že ke kočce vyšlou herolda a vyzvou ji, aby zámek opustila, nebo že ji odtud vyprovodí násilím. Královští radové prohlásili:
„Raději se necháme trápit od myší, na tohle soužení už jsme zvyklí, než abychom se vydali napospas takovéhle nestvůře.“
Jeden panoš musel jít nahoru a zeptat se kočky, chce-li zámek opustit dobrovolně. Jenže kočka měla čím dál větší žízeň a mňoukala teď ještě žalostněji:
„Mněé, mnčé, mněé!“ Panoš si to vyložil jako:
„Ne, ne, ne!“ a tuhle odpověď vyřídil králi.
„Když je to takové,“ rozhodli královi rádcové, „musíme ji vyhnat násilím.“
Vojáci hned přivezli děla a zahájili palbu. Celý zámek začali ostřelovat. Když koule začaly padat do sálu, v kterém seděla kočka, vyskočila šťastně oknem ven a utekla. Jenže obléhatelé stříleli dál a nepřestali, dokud celý zámek nerozstříleli napadrť.