Tři zelené ratolesti

Byl jednou jeden poustevník, který žil v lese na úpatí hory a svůj čas trávil modlitbou a dobrými skutky, a ten každého večera k poctě boží nosil na vrchol té hory dva džbery vody. Mnohá zvěř se tou vodou napájela, mnohá květina se jí občerstvovala, neboť tam nahoře vál bezustání silný vítr, který vzduch i zemi vysoušel, a i divocí ptáci, kteří se lidi straní, kroužili ve výšce a marně svým ostřím zrakem hledali vodu. A protože ten poustevník byl nadmíru zbožný, doprovázel ho nahoru anděl boží, jeho očím viditelný, počítal jeho kroky a když svou práci poustevník dokončil, tu mu ten anděl dal pokrm z milosti, boží jemu přidělený. Každý večer mu na rozloučenou zase zamával a zvykl si na tuto věc, jako každodenní samozřejmost.
Když se takto zbožný poustevník dosáhl vysokého věku, tu se jednou událo, že v dálce spatřil, jak vedou nebohého hříšníka na šibenici a tu si byl pro sebe pomyslel, že zločinci tomu děje se po právu.
Večer, když zase vodu nosil, anděla, který jej povždy provázel nezahlédl a také mu nikdo jeho pokrm nepřinesl. Tu se velmi polekal, zkoumal své srdce a přemýšlel, čím mohl tak zhřešit, že se bůh na něj hněvá, ale nic mu na mysl nepřišlo. Nic nepil a nejedl, vrhl se na zem a dnem i noci se usilovně modlil. A když jednou zase v tom lese hořce naříkal, tu uslyšel ptáčka, jak zpívá tak krásně a velkolepě, že se poustevník ještě zarmoucenějším stal a zvolal, jakže on tak krásně zpívat může. Že na něj se bůh jistě nehněvá, však kdyby mu ten ptáček povědět dokázal, čím se on byl provinil, že on by učinil pokání a jeho srdce by bylo zase šťastné.
A tu pojednou ten ptáček opravdu promluvil a řekl, že poustevník zle učinil, když toho dne hříšníka zatratil, když byl tento k šibenici veden, neboť jen bůh sám má právo soudit. A on musí pokání učinit a bude mu odpuštěno. Tu se místo ptáčka zjevil onen anděl boží a na dlani držel suchou větev a pravil, že on musí s tou větvičkou tak dlouho putovat, dokud na ní tři zelené ratolesti nevyrazí, a večer když se bude ukládat ke spánku, musí si ji dát pod hlavu, svůj chléb si musí u dveří vyprosit a v jednom domě nesmí déle zůstat než jednu noc, to že je to pokání, bohem jemu uloženo.
Tak vzal poustevník ten kousek dřeva a vydal se do světa, který už tak dlouho neviděl. Nejel a nepil nic víc než to, co u dveří dostal, ale mnohé jeho prosby zůstaly nevyslyšeny, mnohé dveře před ním zůstaly zavřeny, a některé dny nedostal ani kousek chleba. Jednoho dne od rána do večera ode dveří ke dveřím chodil, nikdo mi však nic nedaroval, nikdo ho nechtěl nechat přenocovat, až přišel do jednoho lesa a našel obydlenou jeskyni, před kterou seděla stará žena.
Tu ženu tedy požádal o nocleh, však ona pravila, že by ho ráda přenocovat nechala, však její tři synové jsou loupežníci ukrutní a když by ho tu našli, zle by se jim oběma vedlo. Však poustevník tu dobrou ženu uprosil a uložil se pod schody, když si prve pod hlavu to dřevo dal. Tu když to uviděla ta žena podivila se a požádala jej, ať ji svůj osud povypráví. A poustevník ji své provinění objasnil, jak zle skrze slůvko zatracení zhřešil a musí činit takové pokání. Žena, když ho vyslechla, začala hořce plakat a volala, co že bůh s jejími sny učiní, když jediné slůvko tak zle trestá.
O půlnoci loupežníci s velkým hlukem a lomozením domů přišli, zažehli oheň, který celou jeskyni osvětlil a tu spatřili ležel starce pod schody a zle se na svoji matku osopili, kdo že je ten muž, když oni ji přísně nakázali nikoho dovnitř nepouštět. Ona však pravila, ať ubohého hříšníka, který pokaní činí, ušetří. A loupežníci chtěli slyšet, co zlého učinil, že je trestán. Stařec jim tedy vyprávěl, jak skrze jedno slovo se bůh na něj hněvá a loupežníci byli jeho vyprávěním tak pohnuti, že se svého dosavadního života zle zděsili a počali se upřímně káti. A poustevník, skrze kterého hříšníci osvíceni byli, ulehnul opět pod schody a usnul.
A ráno ho našli mrtvého, a na dřevu, které měl pod hlavou, přes noc vyrazily tři zelené ratolesti. Tak byl ten muž opět vzat na milost boží.