Tři zlaté vlasy děda vševěda

Bylo, nebylo: byl jednou jeden král, který se rád honil po lesích za zvěří. Jednou taky se pustil daleko za jelenem a zabloudil. Byl sám a sám, přišla noc a král byl rád, že našel na mýtině chalupu. Zůstával tam uhlíř. Král povídá, jestli by ho chtěl z lesa na cestu vyvést? Že mu dobře zaplatí. 
„I rád bych s Vámi,“ řekl uhlíř, „ale tu vidíte, žena mi se právě čeká, nemohu odejít. A kam byste taky v noci ? Lehněte si na půdu na seno, a ráno Vás doprovodím.“ 
Brzo potom se narodil uhlířovi synáček. Král ležel na půdě, nemohl usnout. O půlnoci pozoroval dole ve světnici nějaké světlo. Koukne skulinou ve stropě a tu vidí: uhlíř spal, žena jeho ležela jako ve mdlobách a podlé děťátka stály tři staré babičky, celé bílé, každá měla v ruce svíci rozsvícenou. 
První povídá: 
„Já tomu chlapci dávám, aby přišel do velikých nebezpečenství.“ 
Druhá povídá: 
„A já mu dávám, aby ze všech šťastně vyvázl a byl dlouho živ.“ 
A třetí povídá: 
„A já mu dávám za ženu tu dcerušku, co se dnes narodila tomu králi, který tu nahoře na seně leží.“ Nato babičky zhasly a bylo zas ticho. Byly to Sudičky. 
Král zůstal, jako by mu byl meč do prsou vrazil. Nespal do rána; přemýšlel, co a jak, aby se nestalo, co tu slyšel. Když se rozednilo, začalo dítě plakat. Uhlíř vstal a vidí, že mu žena zatím usnula na věčnost. 
„Och, můj ubohý sirotečku!“ naříkal, „co si nyní s Tebou počnu?“ 
„Dej mi to děťátko,“ praví král, „já se o ně postarám, že mu dobře bude; a Tobě dám peněz tolik, že do smrti nebudeš musit uhlí pálit.“ 
Uhlíř byl tomu rád a král slíbil, že si pro to děťátko pošle. Když přišel do svého zámku, vypravovali mu s radostí velikou, že se mu tu a tu noc narodila krásná dceruška. Byla to právě ta noc, když viděl ty tři Sudičky. Král se zamračil, zavolal jednoho svého služebníka a povídá: 
„Půjdeš tam a tam do lesa, v chalupě tam uhlíř zůstává; dáš mu tyto peníze a on Ti dá malé dítě. To dítě vezmeš a na cestě potom utopíš. Neutopíš-li, budeš sám vodu pít!“ 
Služebník šel, vzal děťátko do košíka, a když přišel na lávku, kde hluboká a široká řeka tekla, hodil je i s košíkem do vody. 
„Dobrou noc, nezvaný zeti!“ řekl potom král, když mu to služebník pověděl. 
Král myslel, že se děťátko utopilo, a neutopilo se: plulo v košíku po vodě, jako by je kolíbal, a spalo, jako by mu zpíval, až připlulo k chalupě jednoho rybáře. Rybář seděl na břehu, spravoval sítě. Tu vidí po řece něco plynout, skočí do lodičky a za tím, a vytáhl z vody v košíku děťátko. 
I donesl je své ženě a povídá: 
„Vždyckys chtěla mít nějakého synáčka, a tu ho máš: přinesla nám ho voda.“ Žena rybářova byla mu ráda a vychovala to dítě za své vlastní. Říkali mu Plaváček, protože jim po vodě připlaval. 
Řeka teče a léta minou, a z hocha stal se krásný mládenec, že mu daleko široko nebylo rovného. Jednou v létě přihodilo se, že tudy jel na koni král sám a sám. Bylo parno, chtělo se mu pít, i zahnul k rybáři, aby mu dali trochu čerstvé vody. Když mu jí Plaváček podal, zarazil se král, hledě na něj. „Švarného hocha máš, rybáři!“ povídá, „je-li to Tvůj syn?“ 
„Je a není,“ odpověděl rybář; „právě tomu dvacet let, připlaval po řece v košíku co maličké děťátko a vychovali jsme si ho.“ 
Králi se udělaly mžičky před očima, zbledl jako stěna; viděl, že je to ten, co ho dal utopit. Ale hned se vzpamatoval, skočil s koně a povídá: 
„Potřebuju posla do mého královského zámku a nikoho s sebou nemám; může-li mi ten mládenec tam dojít?“ 
„Vaše královská Milost poroučí a hoch půjde,“ řekl rybář. Král si sedl a napsal své paní králové list: 
„Toho mladíka, kterého Ti tuto posílám, dej bez meškání mečem probodnout: můj to zlý nepřítel. Až se vrátím, ať je vykonáno. Tak má vůle.“ 
Pak to psaní složil, zapečetil a přitlačil svůj prsten. 
Plaváček vydal se hned se psaním na cestu. Musil velikým lesem, a než se nadál, minul se cesty a zabloudil. Chodil z houští do houští, až se už začalo stmívat. Tu potká starou babičku: 
„Kampak, Plaváčku, kampak ?“ 
„Jdu se psaním do královského zámku a zabloudil jsem. Nemohla byste mi, matičko, povědět, kudy na cestu?“ 
„Dnes už beztoho nedojdeš, je tma,“ řekla babička, „zůstaň u mne na noc: však nebudeš u cizí, jsem Ti kmotrou.“ Mládenec si dal říci, a sotva byli několik kroků, měli před sebou hezký domek, jako by byl najednou ze země vyrostl. V noci, když hoch usnul, vytáhla mu babička psaní z kapsy a dala mu tam jiné, ve kterém tak bylo napsáno: 
„Toho mladíka, kterého Ti tuto posílám, dej bez meškání s naší dcerou oddat: můj to souzený zeť. Až se vrátím, ať je vykonáno. Tak má vůle.“ 
Když paní králová to psaní přečetla, dala hned vystrojit svatbu, a obě, paní králová i mladá královna, nemohly se na ženicha dost nahledět, jak se jim líbil, a Plaváček byl se svou královskou nevěstou taky spokojen. Po několika dnech přijel domů král, a když viděl, co se stalo, rozzlobil se náramně na svou paní, co to učinila. ..... 
„Vždyť pak jsi mi sám poručil, abych ho dala s naší dcerou oddat, dřív než se vrátíš!“ odpověděla králová a podala mu psaní. Král psaní vzal, prohlíží písmo, pečeť, papír ..... všecko bylo jeho vlastní. I dal si zavolat zetě a vyptával se, co a jak a kde chodil? 
Plaváček vypravoval, kterak šel a v lese zabloudil a že zůstal na noc u své staré kmotry. 
„A kterak vypadala?“ 
„Tak a tak.“ 
A král poznal z jeho řeči, že to byla táž osoba, která před dvaceti lety dceru jeho přisoudila synu uhlířovu. myslel ..... myslel a potom povídá: 
„Co se stalo, nedá se změnit; ale zdarma přece mým zetěm být nemůžeš! Chceš-li mou dceru mít, musíš jí za věno přinést tři zlaté vlasy Děda Vševěda.“ myslel si, že se takto svého nemilého zetě nejjistěji zprostí. 
Plaváček rozloučil se se svou chotí a šel ..... kudy a kam ? Nevím; ale že mu Sudička byla kmotrou, bylo mu snadno pravou cestu najít. Šel dlouho a daleko, přes hory doly, přes vody brody, až přišel k černému moři. Tu vidí loď a na ní přívozníka. 
„Pozdrav pán bůh, starý přívozníče!“ 
„Dejž to pán bůh, mladý poutníče! Kam tudy cestou?“ 
„K Dědu ..... Vševědu pro tři zlaté vlasy.“ 
„Hoho! Na takového posla dávno čekám. Dvacet let už tu převážím a nikdo mne nejde vysvobodit. Slíbíš-li mi, že se Děda ..... Vševěda zeptáš, kdy bude mé roboty konec, převezu Tě.“ Plaváček slíbil a přívozník ho převezl. 
Potom přišel k nějakému velikému městu, ale bylo sešlé a smutné. Před městem potká stařečka, měl v ruce hůl a sotva lezl. 
„Pozdrav pán bůh, šedivý dědečku!“ 
„Dejž to pán bůh, pěkný mládenečku! Kam tudy cestou?“ 
„K Dědu ..... Vševědu pro tři zlaté vlasy.“ 
„Aj aj! Na takového posla tu dávno čekáme; to Tě hned musím k našemu panu králi dovést.“ 
Když tam přišli, řekl král: 
„Slyším, že jdeš poselstvím k Dědu ..... Vševědu? Měli jsme tu jabloň, nesla mladicí jabka: když někdo jedno snědl, třeba byl už nad hrobem, omladl zas a byl jako jinoch. Ale od dvaceti let nenese jabloň už ovoce žádného. Slíbíš-li mi, že se Děda ..... Vševěda zeptáš, je-li nám jaká pomoc, odměním se Tobě královsky.“ 
Plaváček slíbil a král ho milostivě propustil. 
Potom přišel zase k jinému velikému městu, ale bylo z polovice pobořené. Nedaleko města zakopával syn otce svého zemřelého, a slzy mu jako hrachy padaly po tvářích. 
„Pozdrav pán bůh, smutný hrobníče!“ řekl Plaváček. 
„Dejž to pán bůh, dobrý poutníče! Kam tudy cestou?“ 
„Jdu k Dědu ..... Vševědu pro tři zlaté vlasy.“ 
„K Dědu ..... Vševědu? Škoda, žes dříve nepřišel! Ale náš pan král na takového posla už dávno čeká; musím Tě k němu dovést.“ 
Když tam přišli, řekl král: 
„Slyším, že jdeš poselstvím k Dědu ..... Vševědu? Měli jsme tu studnici, prýštila se z ní živá voda: když se jí někdo napil, třeba už umíral, hned se zas uzdravil; a kdyby byl už mrtev a tou vodou ho pokropili, zase vstal a chodil. Ale teď už od dvaceti let voda přestala téct. Slíbíš-li mi, že se Děda Vševěda zeptáš, je-li nám jaká pomoc, královskou odměnu Ti dám.“ 
Plaváček slíbil a král ho milostivě propustil. 
Potom šel dlouho a daleko černým lesem, a uprostřed toho lesa vidí velikou  louku, plnou krásného kvítí, a na ní zlatý zámek; byl to zámek Děda ..... Vševěda, třpytil se jako žhavý. Plaváček vešel do zámku, ale nenašel tam nikoho, než v jednom koutě starou babičku, seděla a předla. 
„Vítám Tě, Plaváčku!“ povídá, „jsem ráda, že Tě zas vidím.“ Byla to jeho kmotra, co byl u ní v Tese noclehem, když to psaní nesl. „Co pak Tě sem přivedlo ?“ 
„Král nechce, abych byl darmo jeho zetěm; i poslal mě pro tři zlaté vlasy Děda ..... Vševěda.“ 
Babička se usmála a povídá: 
„Děd ..... Vševěd je můj syn, jasné slunce: ráno je pacholátkem, v poledne mužem a večer starým dědem. Já Ti ty tři vlasy s jeho zlaté hlavy opatřím, abych Ti taky darmo nebyla kmotrou. Ale tak, synáčku, jak tu jsi, zůstat nemůžeš! Můj syn je sic dobrá duše; ale když přijde na večer hladový domů, mohlo by se lehko stát, že by Tě upekl a snědl k večeři. Je tu prázdná káď, přiklopím ji na Tě.“ 
Plaváček prosil, aby se taky Děda ..... Vševěda zeptala na ty tři věci, co slíbil na cestě, že přinese odpověď. 
„Zeptám,“ řekla babička, „a dej pozor, co řekne.“ 
Najednou strhl se venku vítr a západním oknem do světnice přiletělo Slunce, starý dědeček se zlatou hlavou. „Čuchy, čuchy člověčinu!“ povídá, „někoho tu, matko, máš?“ 
„Hvězdo denní! Kohopak bych tu mohla mít, abys Ty ho neviděl? Ale tak je: celý den lítáš po tom božím světě a tam se té člověčiny načucháš; i není divu, když večer domů přijdeš, že Ti ještě voní!“ 
Stařeček neřekl na to nic a sedl k večeři. 
Po večeři položil svou zlatou hlavu babičce na klín a počal dřímat. Když babička viděla, že už usnul, vytrhla mu jeden zlatý vlas a hodila zem ..... zazvonil jako struna. „Co mi chceš, matko?“ řekl stařeček. 
„Nic, synáčku, nic; dřímala jsem a měla jsem divný sen.“ 
„A co se Ti zdálo?“ 
„Zdálo mi se o jednom městě, měli tam pramen živé vody. ; když někdo stonal a napil se jí, ozdravěl; a když umřel a tou vodou ho pokropili, zas ožil. Ale teď od dvaceti let voda přestala téci: je-li jaká pomoc, aby zas tekla?“ 
„Snadná pomoc: v té studnici na prameně žába sedí, 
nedá vodě téci; ať žábu zabijí a studnici vyčistí, poteče voda zas jako prvé.“ 
Když stařeček potom zas usnul, vytrhla mu babička druhý zlatý vlas a hodila na zem. „Což zase máš, matko ?“ 
„Nic, synáčku, nic! Dřímala jsem a zdálo se mi zas něco divného. Zdálo mi se o jednom městě, měli tam jabloň, nesla mladicí jabka; když někdo zestárnul a jedno snědl, omládl zas. Ale teď od dvaceti let nenese jabloň ovoce žádného: je-li jaká pomoc?“ 
„Snadná pomoc: pod jabloní leží had, užírá jí síly; ať hada zabijí a jabloň přesadí, ponese zas ovoce jako prvé.“ 
Potom stařeček brzy zas usnul, a babička mu vytrhla třetí zlatý vlas: 
„Což mne, matko, spát nenecháš ?“ řekl mrzutě a chtěl vstávat. 
„Lež, synáčku, lež! Nehněvej se, nerada jsem Tě vzbudila. Ale přišla na mě dřímota a měla jsem zas podivný sen. Zdálo mi se o přívozníkovi na černém moři; dvacet let už tam převáží a nikdo ho nejde vysvobodit. Kdy bude roboty jeho konec?“ 
„Hloupé matky to syn! Ať dá jinému veslo do ruky a sám vyskočí na břeh, bude ten zas přívozníkem. Ale teď už mi dej pokoj: musím časně ráno vstát a jít slzy sušit, co králova dcera každou noc vypláče pro svého muže, syna uhlířova, kterého král poslal pro mé tři zlaté vlasy.“ 
K ránu strhl se zas venku vítr a na klíně své staré matičky probudilo se, místo stařečka, krásné zlatovlasé dítě, boží Slunéčko, dalo matce s bohem a východním oknem vyletělo ven. Babička zas odklopila káď a řekla Plaváčkovi: 
„Tuhle máš ty tři zlaté vlasy, a co Děd ..... Vševěd na ty tři věci odpověděl, už taky víš. Jdi s pánem bohem! Už mne víc neuhlídáš, není toho třeba.“ 
Plaváček babičce pěkně poděkoval a šel. 
Když přišel do toho prvního města, ptal se ho král, jakou jim nese novinu? 
„Dobrou!“ řekl Plaváček; „dejte studnici vyčistit a žábu, co na prameně sedí, zabité, a poteče Vám voda zas jako kdy prvé.“ 
Král to dal hned udělat, a když viděl, že voda prýští plným pramenem, daroval Plaváčkovi dvanáct koní bílých jako labutě a na ně tolik zlata a stříbra a drahého kamení, co mohli unést. 
Když přišel do toho druhého města, ptal se ho zase král, jakou jim nese novinu? 
„Dobrou!“ řekl Plaváček; „dejte jabloň vykopat, najdete pod kořeny hada, toho zabité; potom jabloň zase vsaďte a ponese Vám ovoce jako kdy prvé.“ 
Král to dal hned udělat, a jabloň za noc oděla se květem, jako by ji růžemi osypal. Král měl velikou radost a daroval Plaváčkovi dvanáct koní vraných jako havrani, a na ně taky tolik bohatství, co mohli unést. 
Plaváček jel potom dál, a když byl u černého moře, ptal se ho přívozník, zdali se dověděl, kdy bude vysvobozen ? 
„Dověděl,“ řekl Plaváček, „ale dříve mě převez, pak Ti povím.“ 
Přívozník se sice vzpouzel; ale když viděl, že není jiné pomoci, převezl ho přec i s jeho čtyřmi a dvaceti koňmi. „Až zas budeš někoho převážet,“ řekl mu potom Plaváček, „dej mu veslo do ruky a vyskoč na břeh, a bude ten místo Tebe přívozníkem.“ 
Král ani svým očím nevěřil, když mu Plaváček ty tři zlaté vlasy Děda ..... Vševěda přinesl, a dcera jeho plakala, ne žalostí, ale radostí, že se zas vrátil. „A kdes těch pěkných koní a toho velikého bohatství nabyl?“ ptal se král. 
„Vysloužil jsem si to,“ řekl Plaváček a vypravoval, kterak tomu králi dopomohl zase ke mladícím jablkům, co ze starých lidí dělají mladé, a tomu králi k živé vodě, co z nemocných dělá zdravé a z mrtvých živé. 
„Mladicí jabka! Živá voda!“ opakoval si potichu král; „kdybych jedno snědl, omladl bych; a kdybych i zemřel, tou vodou bych zas ožil!“ Bez meškání vydal se na cestu pro mladicí jabka a pro živou vodu a dosud se ještě nevrátil. 
A tak se stal uhlířův syn zetěm královým, jak Sudička usoudila, a král ..... snad ještě pořád tam převáží přes černé moře!

Zdroj:Pohádka na motiv Karla Jaromíra Erbena