Tříska a Kůra

Žil jednou bohatý sedlák a tak lakomý, že u něho žádný čeledín déle než měsíc dva nevydržel. Z lidí div kůži nesedřel a krmil je tak, že to bylo málem na umření.
Šla o něm po všem okolí nedobrá pověst. Ať lákal milý sedlák jak chtěl, ať hory doly sliboval, nikdo už mu nevěřil, nikdo se nechtěl k němu dát najmout. A času bylo už věru namále. Druzí už ořou a sejí, jen u něho práce stojí. Co počít?
Sedlák se rozhodl, že se vypraví do vzdálené vesnice.
Tam mě nikdo nezná, říkal si, možná že se mi podaří sehnat někoho za čeledína.
Vydal se na cestu před svítáním. Šel zčerstva, ale přesto ho noc zastihla na cestě a zrovna v hlubokém lese. U rozcestí se posadil na pařízek. Seděl a vzdychal.
V tom nablízku něco zašumělo, jako kdyby kovář zatahal za měchy.
Sedlák zdvihl hlavu a vidí, jak se mezi stromy něco mihlo, snad veliký pták, snad jen jakýsi stín. A čísi hlas se ptá:
„Proč vzdycháš? Stihlo Tě neštěstí?“
„Takové neštěstí,“ odpověděl sedlák, „že mi ani starý hospodář, lesní muž, nemůže pomoci.“
„Ale může. Řekni jen, co potřebuješ.“
„Potřebuju takového čeledína, který by co nejmíň jedl a pil a hodně pracoval.“
„Nu, to není nic těžkého. Přijď ve čtvrtek přesně o půlnoci tady na to rozcestí a hlasitě hvízdni. Vyjde k Tobě starý hospodář a možná že se dohodnete. Ale musíš s sebou přinést černého zajíce. Za černého zajíce Ti dá, co budeš chtít.“
Znova zašumělo něco ve větvích, zrovna jako v kovárně, když pomocník stiskne měchy. Poté všechno utichlo.
Sedlák zůstal sedět na pařízku až do svítání a pak se vydal k domovu.
Konečně se dočkal čtvrtka; pustil se do lesa na známé rozcestí.
Kde ale seženu černého zajíce? říkal si v duchu. No nic, přinesu mu místo zajíce černého kocoura. Možná že si toho ve tmě nevšimne.
Chytil černého kocoura, strčil ho do pytle a šel. Na rozcestí se zastavil a hvízdl. Nikdo se neozval. Hvízdl ještě jednou, zase nic. Hvízdl potřetí. Tu se za stromem objevil sám starý hospodář.
„Jaké máš přání?“ zeptal se sedláka.
Sedlák pravil:
„Přinesl jsem Ti na prodej černého zajíce.“
„A co za něho chceš?“
„Chci za něho čeledína a děvečku, kteří by mi pilně sloužili a jídlo nežádali.“
„Proč ne, můžeš je mít,“ řekl starý hospodář. „A na kolik let je chceš najmout?“
„Kdyby na mně bylo, třeba na celý život,“ odpověděl sedlák.
„Ne, to nepůjde,“ pravil starý hospodář. „Uzavřeme smlouvu na sedm let. A po sedmi letech mi přines sedminu toho, co Ti čeledín s děvečkou vydělají. Přineseš-li, nechám Ti je dalších sedm let. Tak co, souhlasíš?“
„Souhlasím, pročpak ne! Ale chtěl bych se teď na ty robotníky podívat. Nerad kupuju kocoura v pytli ..... ,“ řekl sedlák a hned se kousl do rtu: vzpomněl si, kdo v jeho pytli sedí.
„Počkej, počkej,“ zbystřil sluch starý hospodář, „co sem pleteš kocoura?“
„I nic, to já jen tak,“ odvětil sedlák. „Povídám, bude se mi ten Tvůj čeledín s děvečkou líbit? Rád bych se na ně nejdřív podíval ..... “
„Nu, o to nemusíš mít strach,“ řekl starý hospodář a zmizel za stromem. Za malou chvíli se objevil znova ..... s pytlem na zádech.
„Tady máš čeledína,“ řekl a vytřepal z pytle třísku velikou jako přeslici.
Sedlák užuž otvíral ústa: Děláš si ze mne blázny nebo co? Ale vtom spatřil, že před ním stojí chasník jako hora, v ramenou měl jistě dobrý sáh.
Starý hospodář zatřepal pytlem podruhé a na zem vypadl kus kůry veliký jako vřeteno.
„A tady máš děvečku!“
Dořekl ..... před sedlákem vyrostla štíhlá, vysoká dívčice.
„Takové pracovníky aby pohledal!“ pravil starý hospodář. „S těmi můžeš dříví vozit i zemi orat. O jídlo ani o pití jaktěživi nepožádají. Jenom v létě, až budou parna, vychrstni na ně jedno nebo dvě vědérka vody, aby nevyschli ..... žádnou jinou práci s nimi mít nebudeš. Budou Ti dobře sloužit! Tak co, podepíšeme smlouvu?“
„Proč ne? Podepíšeme,“ řekl sedlák.
Starý hospodář přistrčil sedlákovi papír, sedlák udělal místo podpisu křížek, protože psát neuměl, dal lesnímu muži pytel s černým kocourem a pospíchal s novými služebníky domů.
Teprve na cestě se otočil za hospodářem s otázkou:
„A jak jim mám říkat?“
„Říkej jim Třísko a Kůro,“ pravil starý hospodář.
Noví služebníci se pustili u sedláka do práce. Od rána do noci robotili na poli i v domě, o jídle nebo pití ani slovíčko, všechno jim v rukou jen hrálo. Jenom za velkého vedra jim začalo v rukou i v nohou jaksi skřípět. Sedlák je polil vodou ze studny a práce šla zase jako dřív.
Služebníci pracovali a sedlák bohatl. Každý rok mu v komoře přibyl měšec zlata. Za sedm let sedm měšců.
Přišel čas vyrovnat se podle smlouvy. Ale sedlákovi bylo peněz líto. Copak je to žert dát najednou celý měšec zlata? To přece nejde.
Přemýšlel, rozmýšlel a nakonec na to přišel. Nasypal plný měšec roztlučených střepů a odnesl jej v smluvenou dobu do lesa na rozcestí. Však to nějak dopadne. Starý hospodář nemá bystré oko. Když tenkrát vzal pytel a vůbec se do něho nepodíval, nepodívá se možná ani teď, řekl si.
Donesl měšec na známé místo. Starý hospodář už tam čekal:
„Přišels?“ zeptal se.
„Přišel, jak vidíš,“ odpověděl sedlák.
„Neseš?“ zeptal se opět starý hospodář.
„Nesu,“ odpověděl sedlák.
„A copak jsi přinesl? Kocoura v pytli?“ Pod sedlákem se rozklepala kolena, ale nedal na sobě nic znát.
„Co sem pleteš kocoura?“ zeptal se.
„I nic, to já jen tak,“ odvětil hospodář. „Dej sem měšec.“
Vzal měšec, zatřepal, až střípky zachrastily, ale nerozvázal.
„Dobrá,“ pravil sedlákovi, „nikdo z nás zkrátka nepřijde. Když Ty ses vyrovnal, já Ti taky dlužen nezůstanu.“
Sedlák doběhl domů, radostí ani nevěděl jak. Tak to tedy prošlo, už podruhé jsem vytřel starému hospodáři zrak!
Nazejtří si vyšel sedlák po ránu do polí, aby se podíval, jak se Tříska s Kůrou činí.
Ale robotníci nikde.
„Co je to s nimi?“ podivil se sedlák. „To asi dnes zaspali. Půjdu je probudit„Vylezl na seník, kde spávali.
„Hej, vstávejte, lenoši!“
Ale uvnitř ticho jako v hrobě.
Sedlák strčil do dveří. Co to má znamenat? Na seníku prázdno, čeledín s děvečkou zmizeli. Jen v koutě ležela shnilá tříska a kousek březové kůry.
Sedlák se poškrábal za ušima.
„Ztropil to ale se mnou ten starý komedii! Už je to tak, dlužen mi nezůstal. Dobrá, ale sedm měšců zlata mi přece jen zbylo!“
A hned běžel do komory, žluťáčky zlaťáčky se potěšit, aby duše pookřála. Rozvázal měšce, ale zevnitř se sypala jen zetlelá práchnivina a suché březové listí.