Trpasličí dárky

Byli jednou krejčík a zlatník a ti společně putovali světem. Jednou večer, když slunce už dlouhou chvíli spalo za vrcholky hor, uslyšeli z dálky hudbu a čím dál šli, tím byla zřetelnější. Neobyčejně líbezné tóny jim vlily novou sílu do žil, a tak zapomněli na únavu a zčerstva rázovali silnicí dál a dál. Měsíc byl už vysoko na nebi, když dorazili na jeden pahorek, na kterém spatřili zástupy trpasličího lidu. Trpaslíci se drželi za ruce a s velkou chutí a radostí vířili v tanci a zpívali a hráli; a to byla ta hudba, kterou oba pocestní slyšeli. U stromu seděl stařec, byl o něco větší něž všichni ostatní, měl v ruce hůl a šedivý vous mu spadal až na zem. Chasníci zůstali v úžasu stát a trpaslíky pozorovali. Tu jim stařec pojednou pokynul, aby přistoupili blíž. Trpaslíci se rozestoupili a kruh se rozevřel. Zlatník byl jako všichni hrbáči dosti smělý, a tak vstoupil dovnitř, krejčík měl zpočátku pochybnosti a držel se zpátky, ale když viděl, jak se všichni tváří přátelsky, dodal si odvahy a do kruhu vstoupil i on.
Kruh se za nimi zase zavřel a trpaslici zpívali a tancovali v divokém reji dál. Stařec vzal ostrý nůž, který mu visel u pasu, nabrousil ho, a když se mu zdál již dost ostrý, podíval se na cizince. Trochu se toho pohledu zalekli, ale než se vzpamatovali, popadl stařec zlatníka a rychle mu ostříhal hlavu i bradu a to samé potkalo i krejčíka. Když se vzpamatovali od úleku, stařec jim oběma poklepal po rameni, jakoby jim chtěl říci, že dobře udělali, že se bez zdráhání podrobili. Pak jim ukázal prstem na hromadu uhlí, která ležela stranou, a posunky jim naznačil, že si mohou naplnit torny. Oba poslechli, ačkoli nevěděli, k čemu jim to uhlí bude dobré. A pak šli dál svou cestou, aby si hledali nocleh.
Když scházeli do údolí, zrovna v blízkém klášteře zvonili dvanáctou hodinu, v tom okamžení trpasličí zpěv ustal a vše zmizelo. Pahorek ležel v měsíčním světle tichý a opuštěný. Vandrovníci si našli nocleh, uložili se, jak byli v kabátech na hromadu slámy, únavou úplně zapomněli, že mají v tornách uhlí. Váha těch toren je probudila dříve než jindy, a když je otevřeli, vytřeštili oči, byly plné ryzího zlata. A když na sebe pohlédli, viděli, že jim opět narostly vlasy i vousy. Tím okamžikem se z nich stali bohatí lidé, ale protože byl zlatník povahy lakotné, napěchoval si svoji tornu uhlím, co to šlo, a nyní měl dvakrát více zlata nežli krejčík. Ale lakomec, který má mnoho, přeje si ještě víc, a tak zlatník krejčíka přemlouval, aby se tu ještě jeden den zdrželi, večer zase šli k tomu starci a přinesli si od něj velký poklad. Ale krejčík řekl:
„Já mám dost a jsem spokojen, nyní stanu mistrem, ožením se s mojí milou a budu žít jako šťastný člověk.“ Ale souhlasil s tím, že tu ještě den zůstane a na zlatníka počká.
Ten si večer pověsil přes ramena hned dvě torny, aby je řádně naplnil a vydal se na cestu na kouzelný pahorek. Našel vše jako předešlého večera; trpaslíci zpívali a tancovali, stařec ho opět ostříhal a oholil a pak mu pokynul, aby si nabral uhlí. Zlatník se nenechal pobízet a nabral si, co se do toren vešlo, a pak spěchal celý spokojený zpět. Uložil se ke spánku:
„Jen ať mě zlato tlačí, však ho unesu.“ řekl si a usnul se sladkými představami, jak bude ráno bohatý.
Sotva otevřel oči, hned popadl torny a otevřel je. Jaké však bylo jeho překvapení, když uviděl jen černé uhlí, mohl torny zavírat a otvírat, jak chtěl, bylo v nich stále jen uhlí. „Nu, ještě mám to zlato, co jsem si přinesl první noci.“ pomyslel si a otevřel ranec, ale velmi se poděsil, bylo tam jen uhlí. Tu si rukou ušpiněnou od uhlí sáhnul na čelo, a ucítil, že má hlavu plešatou a bradu bezvousou. Ale jeho neštěstí nebylo ještě u konce, ucítil, že k tomu hrbu, co má na zádech, mu roste ještě jeden na hrudi. Tu pochopil, že to je trest za jeho lakotu a hořce se rozplakal.
Ale dobrý krejčík, kterého ten nářek probudil, ho utěšoval a řekl:
„Jsi můj přítel na vandru, zůstaň dál se mnou a já se s Tebou o poklad rozdělím“ A dodržel slovo. Ale ubohý zlatník musel celý život nosit oba své hrby a na holé hlavě čepici.