Trubač

Bylo časně ráno. V údolích ležela mlha jako mléčné moře a lesy i háje v něm vypadaly jako ostrovy. Mezi domy, z kterých bylo vidět pouze střechy, jako by tekly podivuhodné řeky a vlnila se jezera. Domy tu stály jako na nějakém nepřístupném břehu a zdálo se, že visí ve vzduchu. A v té mlze, jež tlumila všechny zvuky, chtělo se člověku volat:
„Hej, převozníku ..... hej, převozníku! Převez mě na druhý břeh!“ 
Z kopce do údolí kráčel lesem trubač. Jeho trubka probouzela ranní ticho. 
Ptáci procitli ve svých hnízdech a zatřepetali křídly, připraveni k písním. Jen slavík, který v noci nespí, začal plakat a rozdávat polibky. Proč plakat? Snad z velkého štěstí, které si ani neuvědomoval. A koho líbat? Slavík byl přece na svém keři sám. Posílal tedy polibky do vzduchu. Dopadaly na chvějící se listy stromů a pohnuly podřimujícími krůpějemi rosy, jež visely na konečcích větví, takže stékaly dolů na zem spolu se zvuky písně. Jak štědré srdce, překypující citem, musí mít v prsou ten, kdo může posílat své polibky do vzduchu. Dopadly na chvějící se listy stromů a pohnuly podřimujícími krůpějemi rosy, jenž visely na konečcích větví, takže stékaly dolů na zem spolu se zvuky písně. Jak křehké srdce překypující citem, musí mít v prsou ten, kdo může posílat své polibky do vzduch ..... kdo může stromům, keřům a květům šeptat svá nejvroucnější praní! Kdo zakouší tato muka, ať tím raději trpí potají. Ale v lese, který ještě nikdo neprobudil, byla tato štědrost v každém listu stromů jako medová rosa, skrývala se ve všech rozkvetlých srdcích květin i v horoucích divokých hrudích lesních zvířat. 
Z kopce do údolí kráčel trubač. Jeho trubka zdaleka otvírala jitřní ticho. Slunce líbalo vrcholky jedlí. Mlha padala a z ní ..... jako by se táhly vstříc jitřním paprskům ..... vystupovaly pole a domy. Zvuk trubky však pronikal stále hlouběji do lesa. Zněl jako výzva, jako radost, jako sladký smutek, jako echo tisíců tužeb. Celý les naslouchal. 
Zvuk trubky se rozléhal daleko široko, chladný vánek ho nesl od větve k větvi, až se pohnuly i ty nejmenší výhonky. 
Zvířata opustila svá doupata a po orosených lesních stezkách běžela za trubkou, která se prodírala houštinami, přivolávala i mize la. Po stopách trubače však šel lovec a zabíjel ta krásná lesní zvířata ..... 
V lese na pařeze seděla dívka a šeptala: 
„Ach milý lovče, proč jenom pro mě nemáš ani jedinou střelu?“ Nechala své pasoucí se stádo na lesní louce a sama bloudila lesem za zvukem trubky, kterou už nebylo téměř slyšet. Jako omámená se tiskla ke stromům a líbala jejich chladnou kůru. 
Ale trubač byl už za horami. Dostal se až k jezeru do údolí. Jeho trubka zvlnila spící vody. Ryby opustily svá temná obydlí v hlubinách a tančily na třpytivých vlnách. Avšak po trubačových stopách šel hladový rybář a sevřel jásající rybky v nastražené síti. Trubač byl plně zaujat svou trubkou a nic z toho nezpozoroval. Kráčel po širokých polních cestách. Zlatý pyl vířil před jeho očima a včely v květech mu přizvukovaly svým bzukotem. 
Došel až na kopec ke královskému zámku a dal své trubce zaznít nad všemi zdmi, věžemi, kopími vojáků a jejich štíty. Sám král odložil své žezlo, princezna zastavila zlatý kolovrátek a strážci ..... oklamaní sladkou silou zvuků ..... složili zbraně a otevřeli zámecká vrata. V trubačových stopách však šel zlý nepřítel, zmocnil se zámku, zabil krále a krásnou královskou dceru odvedl do zajetí. 
Na troskách rozbořeného zámku pak starý čaroděj napsal: 
Trubka sladce strážce zmámí, 
smutkem skončí všechny klamy ..... 
Ten nápis jsem tam nedávno přečetl, když jsem ..... skloněn nad dávnou minulostí ..... setřel dlaní mech z kamene.