Tvrdohlavý Ondráš

Kterak hraběnku latinsky učil a co si odměnou vysloužil, jak potom zbojnickým hejtmanem se stal a hraběte Pražmu vytrestal

Ondráš, syn fojta z Janovic, zběhl ze studií. Hloupý nebyl, ale hlava vzpurná, a když ho páteři v semináři pořád jen na modlitbách drželi, dlouho to nevydržel. Jednoho dne si vyměnil kleriku v jednom krámku za prostou halenu, klobouk a pár krejcarů. S tím se vydal do světa, protože se mu domů nechtělo. Mamička s tatíčkem mysleli, že budou mít ze synka faráře, a on si takhle vedl. 
Tak se nějaký čas toulal Ondra po světě, ale brzy se mu zastesklo po domově. Sebral se tedy a vydal domů do hor. Cestou přišel nedaleko Frýdku právě k tomu, jak se jednomu vzácnému pánu vyvrátil panský kočár do bláta, protože z něho kolo spadlo. Kočí s panským lokajem se snažili dostat ho na cestu, ale marně. Ondráš k nim přišel a viděl, že v kočáře sedí krásná paní s pánem; mávl kloboukem na pozdrav a skočil k těm dvěma, co se lopotili v blátě. 
„To musíte zabrat, kamarádi, jinak se z toho bláta do večera nedostanete!“
„Jací my jsme pro Tebe kamarádi?“ osopil se na něho panský kočí a lokaj se němu přidal. 
Ale Ondráš se jim jenom smál. Svlékl halenu a pověsil ji na nejbližší větev, potom se dal do práce. Vypřáhl koně a s pomocí obou panských služebníků vytáhl kočár na cestu, potom šel pro kolo. Paní se za krajkovou záclonkou dívala na pěkného mládence se zalíbením, a když potom kolo nasadil a kočár vyvezl na suchou cestu, vystoupila z kočáru, aby si Ondráše dobře prohlédla. I hrabě Pražma z Frýdku, nikdo jiný to nebyl, kdo v kočáře s paní seděl, Ondrášovi děkoval a nabízel mu peníze. 
„Děkuji, pane hrabě! Rád jsem Vám pomohl a peníze nechci, ty se lehce rozkutálejí a jsou s nimi jenom starosti.“
„Tak co bychom pro Tebe mohli udělat?“ ptala se hraběnka. 
„Milosti, jestli máte pro mne službu, rád ji vezmu. Vracím se ze škol domů a jistě by se pro mne něco na zámku našlo.“ 
Když to paní slyšela, hned se rozhodla, že by ji mládenec mohl učit latině. Hrabě proti tomu nic nenamítal, mládenec se mu také líbil. 
„Pojeď tedy s námi! A jak se vlastně jmenuješ?“ ptal se hrabě. 
„Jsem Ondra, fojtův syn z Janovic!“
„Tak, pane preceptore, nasedněte, ať nezmeškáme nedělní oběd!“ řekla hraběnka s úsměvem a udělala Ondrovi v kočáře vedle sebe místo. 
Ondra se nerozmýšlel, skočil do kočáru a kočí práskl do koní. U cesty na větvi zůstala po něm jenom chudá halena. 
Na zámku si Ondra brzy zvykl na lepší bydlo a naučil se panským mravům. V novém kabátě a krajkové košili se podobal pánům, denně s nimi sedal u stolu, jedl s nimi a bavil je. Hraběnka si Ondru tak oblíbila, že se bez něho nemohla už ani obejít. Často spolu v parku nebo v jejím pokoji opakovali latinu, nebo jí Ondra radil, jaké květy by měla na hedvábí vyšívat. 
Dokud si o tom služebnictvo nezačalo povídat, hrabě si jejich přátelství ani nevšímal. Když se ale po zámku rozneslo, že paní hraběnka se do pana preceptora zamilovala a že je to láska opravdu veliká, hrabě se hrozně rozzlobil. Napřed vynadal starému správci, který se mu to odvážil povědět, potom si dal na Ondru pozor. A brzy se mu také zdálo, že se preceptor kolem hraběnky točí víc, než by se slušelo. Vymyslel si tedy na něho trest. 
„Pane preceptore, zítra pojedu na hon a zvu Vás s sebou!“
„Děkuji, milosti, za pozvání. Jestli Vám nebudu špatným společníkem, rád s vámi pojedu!“ řekl Ondra samolibě, a tak se s hrabětem dohodli. 
Druhého dne vyjel hrabě s preeeptorem sám. Jen několik psů vzal s sebou. Ondrovi to nebylo divné, protože věděl, že páni mají různé nápady a on byl v lese jako doma. Ale když zajeli do raškovického lesa, najednou hrabě zapísknul, z houštiny vyskočili drábi a strhli Ondru s koně. Ondra se bránil, ale neubránil. Panští služebníci ho přivázali ke starému buku a začali ho tlouci karabáči, až z něho krev tekla. Hrabě se jen díval a spokojeně se usmíval. Když viděl, že Ondra už síly pozbývá, řekl mu: 
„To máš za to, že ses odvážil pohlédnout výš, než Ti přísluší. Paní hraběnka může mít jiné kavalíry, než sprostého vesnického pacholka.“ 
Teprve se preceptor dověděl, proč se mu hrabě tak zle odměnil. Potom přikázal drábům, aby Ondru už nechali, že stejně dělá z posledního, a odjel. Drábi se o něho už nestarali a odešli zpátky na zámek. 
Ondra myslel, že udeřila jeho poslední hodinka. Ale ničeho nelitoval, ani toho, že miloval frýdeckou hraběnku. Byla krásná jako víla a ona ho také milovala. Najednou mu někdo sáhl na ruku a Ondra sebou škubl. Myslel, že k němu přišla sama hraběnka. Když ale oči otevřel, uviděl starou babu. Skláněla se nad ním a švitořila: 
„Přece jenom jsi živ, synku! Jen sebou neškubej a klidně lež! Já Ti z toho nějak pomohu. Jsem stará bohyně a všelicos o Tobě vím. Dobře jsem viděla, jak ti panští pacholci na hraběcí rozkaz naložili. Co sis na zámku vysloužil, to máš. S pány není dobře se přátelit!“
„Mlč, babo! Copak Ty víš? Raději mi pomoz, ať se jim mohu odvděčit!“
„Pomohu, synku, pomohu!“ těšila ho bohyně. „Jen klidně lež!“ 
Potom mu rány vymyla pramenitou vodou a namazala mastí, nakonec mu dala napít trochu kořalky. Ondra cítil, že se mu do žil vlévá nová síla. Postavil se a mohl chodit. 
„Dobřes mi pomohla, babo! Co jsem Ti dlužen za Tvoji pomoc?“
„Nic synku, nic! Jen mi slib, že budeš bránit spravedlnost a chudákovi neublížíš!“
„To Ti rád slibuji!“ 
Řekl Ondra a měl se k odchodu, ale bohyně ho ještě zadržela. Chvíli se potom hrabala v košíku, než řekla: 
„Tuhle si vezmi trochu té divotvorné masti, aby sis rány zcela vyhojil. Od této chvíle se Ti každá kulka vyhne, každá rána Tě mine. Jen tímto obuškem, který Ti dávám, můžeš k smrti přijít. Tak ho dobře opatruj, aby jinému nepřišel do ruky. Ještě vezmi tuhle pistoli a skleničku. Když pistoli namíříš, nikdy cíle nechybíš. A jak tu skleničku dnem vzhůru obrátíš, každého spoutáš, kdyby tvých nepřátel byla třebas celá hospoda.“ 
Ondra se nestačil ani divit, kolik darů od staré bohyně dostal. Než jí mohl za všechno poděkovat, zmizela v lese a víc ji už nikdy nespatřil. Ondra vykročil na cestu domů, ale na křivdu, která se mu stala, nikdy nezapomněl. Za nějaký čas měl Ondra kolem sebe celou rotu chlapců, kteří s ním šli i proti pánům. Nejdříve si Ondra umínil, že musí potrestat toho, kdo ho u hraběte Pražmy očernil. S celou rotou zajel k frýdecké silnici a tam čekali. 
Když jel kolem zámecký kočár s hrabětem a hraběnkou, chlapci je s Ondrášem zastavili. Ondra kázal hraběti vystoupit a sám sedl do kočáru vedle hraběnky. Pak dal kočár obrátit a cestou na zámek se od ní dozvěděl, kdo ho zradil. „Ondro, buď milostivý a pamatuj se!“ prosila ho hraběnka. On ale trval na svém, že se pomstí. Když přijeli do zámku, hraběnka sama poručila, aby do kočáru naložili dřevěnou lavici, která odedávna stávala v zámecké šatlavě, a jednu pořádnou lískovku. Potom nařídila správci, aby sedl do kočáru k Ondrovi a jel pro hraběte. Když jí Ondra líbal ruku na rozloučenou, šeptala mu: „Můj milý, pamatuj na mne a nezapomeň!“ 
A Ondra nezapomněl na nic. Sotva přijeli se správcem k lesu, kde na něho jeho chlapci s hrabětem Čekali, kázal, aby lavici postavili uprostřed cesty a vzal do ruky lískovku. Hrabě se chvěl na celém těle. Myslel, že to chystají pro něho. Ale Ondra se v poslední chvíli rozhodl jinak. 
„Přivažte na lavici pana správce, ať také ví, jak se na takové lavici dobře leží!“ Ten prosil a naříkal, ale nikde se slitování ani pomoci nedovolal. Hrabě byl rád, že tam neleží on sám. 
„A teď, chlapci, každý si dáte jednu ránu! Ale sázejte spravedlivě, ať správce nepřipravíme o to pravé potěšení!“ 
Sám mu vsadil lískovkou prvou ránu. Potom šla hůl z ruky do ruky a správce jich dostal pětadvacet. Napřed křičel a naříkal, potom už ani nehlesl. „Tak se, hejtman Ondra odmění každému, kdo si toho zaslouží. Protože jsem paní hraběnce ze své vlastní vůle slíbil, že vám, hrabě na hlavě ani vlas nezkřivím, pro tentokrát jste trestu ušel. Kdybychom se však spolu někde ještě setkali, nevím, zda byste se zdravou kůží odjel!“ 
Potom Ondra poručil, aby zbitého správce i vyděšeného hraběte naložili do kočáru, lavici s lískovkou dal na místě rozštípat a spálit. Když kočí práskl do koní, páni v kočáře se ani neohlédli. Byli rádi, že je zbojníci nezabili. 
Tak skončila Ondrova láska s frýdeckou hraběnkou a začal nový život s chlapci po horách, plný odříkání a nebezpečí, ale svobodný. Prostí lidé měli hejtmana Ondru a jeho chlapce ve veliké úctě, protože je chránili proti pánům, a když jiného nebylo, tak jim panskou škodu z uloupených peněz nahradili.