Udatný krejčík

Jednou za jednoho pěkného letního rána seděl jeden krejčík na svém krejčovském stole u okna, a že se dobře vyspal, šil teď o všecko pryč. V tom uslyšel, jak dole na ulici nějaká selka vyvolává: 
„Povidla! Kupte dobrá povidla! Sladká povidla!“ 
Tahle nabídka krejčíkovi zalahodila. Vystrčil svou drobnou hlavu z okna a zavolal: 
„Sem, tetičko, pojďte nahoru, tady své zboží odbudete.“ 
Tetka vyšlapala se svou těžkou nůší do třetího poschodí ke krejčíkovi a ten si poručil, aby všechny své hrnky vyložila. Prohlédl si hrnek po hrnku, každý zvedl k nosu, přivoněl k němu a nakonec řekl: 
„Povidla snad budou dobrá. Dejte mi jich čtyři loty, tetičko, a když to bude dvakrát tolik, celé čtvrt libry, vem to nešť, taky se nic nestane.“ 
Tetka, která doufala, že tu hodně prodá, mu navážila, kolik žádal, ale odešla celá rozzlobená a nabručená. 
„Jen ať mi pámbíček ta povidla požehná,“ zvolal krejčík, „aby mě posilnila a šla mi k duhu.“ Přinesl z almárky chleba, ukrojil si notný krajíc přes celý bochník a povidla na něj namazal. „Tohle nebude špatné,“ povídal si, „ale než si ukousnu, napřed dodělám tu kazajku.“ Položil krajíc vedle sebe, šil dál a samou radostí dělal stehy čím dál větší. 
Z povidel zatím stoupala sladká vůně vzhůru až tam, kde na stěně sedělo celé mračno much, a tolik je lákala, že se v hejnech spustily na krajíc. 
„Oho, to zas ne, kdopak Vás pozval!“ řekl krejčík a odháněl nezvané hosty. Jenže mouchy mu nerozuměly, nedaly se zahnat, přilétaly znovu a bylo jich čím dál víc. Krejčíka to nakonec dopálilo, sáhl do výřezu v desce pracovního stolu, popadl odstřižek sukna, zavřískl: 
„No počkejte, já Vám dám!“ a ukrutně po nich plácl. Když klůcek zvedl a podíval se, kolik much zůstalo ležet, napočítal jich ne méně než sedm. 
„No ne, takovýhle já jsem chlapák?“ Sám se podivil své statečnosti. „To se musí dovědět celé město.“ A krejčík si honem nastříhal na opasek, ušil ho a na něj vyšil velikými písmeny: "SEDM JEDNOU RANOU! "
„Ale copak město!“ mluvil k sobě dál, „celý svět ať se to doví!“ A srdce mu samou radostí div z těla nevyskočilo. 
Krejčík se hned opásal novým pásem a chystal se do světa: zdálo se mu, že krejčovská dílna je pro jeho udatnost příliš malá. Nežli odešel, hledal po celém bytě, nemá-li tam něco, co by si mohl vzít s sebou, ale nenašel nic než starý syreček. „Lepší něco nežli nic,“ řekl si a strčil ho do kapsy. Sotva vyšel z městské brány, uviděl ptáčka, který se zapletl do křoví a nemohl ven. Vyprostil ho a šup s ním k syrečku do kapsy. Potom už statně rázoval do světa, a protože byl lehký a mrštný, ani necítil únavu, nadnášel se jako na pérách. 
Gesta ho vedla na vysoký vrch, a když došel až na temeno, uviděl tam ukrutánského obra, jak sedí a klidně se rozhlíží kolem dokola. Krejčík šel srdnatě až k němu a promluvil na něho: 
„Dobrý den, kamaráde, Ty si tu sedíš a okukuješ si ten široširý svět, viď že? Já tam mám taky namířeno, jdu na zkušenou. Nemáš chuť jít se mnou?“ 
Obr se na krejčíka opovržlivě podíval a řekl: 
„Ty knote, ty žouželi, ty chamradino bídná!“ 
„No no, jen pomalu!“ odpověděl krejčík, rozepnul kabát a ukázal obrovi svůj opasek. „Já se nezdám, ale tuhle si můžeš přečíst, co jsem zač.“ 
Obr četl: 
„SEDM JEDNOU RANOU!“ myslel, že těch sedm zabitých byli lidé, a už tím knotem tolik nepohrdal. Ale nejdřív ho chtěl vyzkoušet: vzal do ruky kámen a stiskl ho, až z něho kapala voda. 
„Udělej to po mně,“ povídá obr, „jestli máš tolik síly!“ 
„Jenom tohle?“ povídá krejčí, „to je pro mne hračka.“ Sáhl do kapsy, vytáhl měkký syreček a zmáčkl jej, až z něho teklo. „Tohle bylo trochu lepší, nezdá se ti?“ 
Obr nevěděl, co na to říci, nechtělo se mu věřit, že by to ten střízlík dokázal. Potom sebral kámen a vyhodil ho tak vysoko, že už ho sotva zahlédli. 
„No tak, ty kudličko, tohle po mně udělej!“ 
„Dobře jsi hodil,“ povídá krejčík, „jenže Tvůj kámen přece jen zase spadl na zem. Až hodím já, uvidíš, kámen se už vůbec nevrátí.“ Sáhl do kapsy, vzal ptáčka a vyhodil ho do povětří. Pták byl rád, že je na svobodě, stoupal výš a výš, letěl dál a dál a už se nevrátil. „Jak se Ti líbí tenhle kousek, kamaráde?“ zeptal se krejčík. 
„Což o to, házet umíš,“ povídá obr, „ale teď se ještě podíváme, jestli taky něco kloudného uneseš.“ Zavedl krejčíka k ohromnému dubu, který ležel podťatý na zemi, a povídá: 
„Jestli máš dost síly, pomoz mi ten strom vynést z lesa.“ 
„Beze všeho,“ odpověděl malý chytrák, „ty pěkně vem na rameno kmen a já zdvihnu a ponesu korunu s větvemi, taje přece nejtěžší.“ 
Obr vzal kmen na rameno, krejčí se usadil na jednu větev, a tak obr, který se nemohl ohlédnout, odnášel sám celý strom i s krejčíkem. Ten si vzadu náramně liboval a ještě si vesele pískal, jako by to byla hračka, nosit stromy. Když obr tu tíhu kus cesty odvlekl, nemohl dál a křikl: 
„Pozor, musím kmen shodit na zem!“ 
Krejčí honem seskočil, chytil strom oběma rukama a povídá obrovi: 
„Tak vidíš, takový jsi hromotluk velikánský, a ani strom neuneseš.“ 
Šli spolu dál, až přišli k jedné třešni. Obr ji popadl za korunu, kde už se červenaly rané třešinky, sehnul ji, dal vršek krejčímu do ruky a vyzval ho, aby si natrhal třešní. Jenže krejčík byl příliš lehký a slabý, aby třešeň udržel, a když ji obr pustil, strom se prudce narovnal a krejčík s ním vyletěl do vzduchu. Když zas šťastně dopadl na zem, řekl mu obr: 
„Jak to, copak nemáš sílu udržet takový slabý proutek?“ 
„O sílu by nebylo,“ odpověděl krejčík, „jak by tohle nedokázal člověk, který zabil sedm jednou ranou? Já jsem ten strom přeskočil, protože dole ve křoví myslivci střílejí. Přeskoč taky, jestli to dokážeš.“ 
Obr to zkusil, ale nemohl se přes strom dostat, uvázl ve větvích. Tak nad ním krejčík i v tomhle podržel vrch. 
„Když jsi takový udatný chlapík,“ povídá obr, „pojď se mnou do naší jeskyně a přenocuj u nás.“ 
„Proč ne,“ řekl krejčík a šel. 
Když přišli do jeskyně, seděli tam u ohně ještě jiní obři, každý měl v ruce pečenou ovci, a večeřeli. Krejčík se rozhlédl a pomyslel si: 
„Panečku, tady je mnohem víc místa než u mne v dílně.“ Obr ho zavedl k jedné posteli a pobídl ho, aby si hned lehl a vyspal se. Obří postel však byla pro krejčíka moc velká, nemohl v ní usnout, a tak potichounku vylezl a radši se schoulil kamsi do koutka. Když už byla půlnoc, myslel obr, že krejčík dávno tvrdě spí. A tak vstal, vzal velký železný sochor a jedinou ranou postel prorazil skrznaskrz. „Tak,“ řekl si, „teď už mě ten luční koník skákavý nebude dopalovat.“ 
Ráno hned za úsvitu šli obři do lesa, na krejčíka si ani nevzpomněli, a on najednou, kde se vzal tu se vzal, vykračuje si neohroženě přímo k nim a vesele zvedá svůj špičatý nos. Obři se polekali, báli se, že je všechny pobije, a honem vzali nohy na ramena. 
Krejčík šel dál, pořád rovnou za nosem. Po dlouhém putování přišel do dvora jednoho královského paláce, a protože už ho zmáhala únava, natáhl se do trávy a usnul. Jak tam tak ležel, přicházeli lidé, okukovali ho ze všech stran a na opasku četli: SEDM JEDNOU RANOU! 
„I pro pána,“ divili se, „copak u nás ten velký válečník pohledává, když máme hluboký mír? To bude jistě nějaký mocný pán.“ A šli to rovnou ohlásit králi. Tvrdili mu, kdyby snad vypukla válka, že by takovýhle muž mohl být velmi užitečný a že ho odtud za nic na světě nesmí pustit. Králi se ta rada líbila a hned jednoho dvořana poslal ke krejčíkovi: měl mu nabídnout, aby vstoupil do královských služeb jako válečník. Vyslaný dvořan se u spícího postavil, počkal, až se krejčík protáhne a otevře oči, a potom mu přednesl, co měl uloženo. 
„Právě proto přicházím,“ odpověděl krejčík, „jsem ochoten vstoupit do královských služeb.“ A tak ho uctivě přijali a přikázali mu zvláštní byt. 
Ale tamní válečníci měli na krejčíka svrchu, každý ho v duchu posílal na horoucí skálu a chtěl ho odtud vypíchnout. 
„Z toho nevzejde nic dobrého,“ říkali si mezi sebou, „jestli se s ním dostaneme do hádky a on udeří, padne nás každou ranou sedm. Takhle tu žádný z nás neobstojí.“ A tak se odhodlali, všichni společně se odebrali ke králi a požádali ho za propuštěnou. Řekli mu: 
„To pro nás není, sloužit vedle muže, který zabije sedm jednou ranou.“ 
Králi bylo smutno, že má přijít o všechny své věrné služebníky kvůli jednomu, přál si, aby ho byl nikdy okem nespatřil, a byl by se ho rád zase zbavil. Ale propustit ho, to si netroufal, bál se, že by ho cizinec mohl i s jeho lidmi zabít a sám dosednout na trůn. Dlouho tak uvažoval a rozvažoval, až konečně dostal nápad. Vzkázal krejčíkovi, když je takový slavný válečník, že by pro něho něco měl. 
V jednom lese přebývají dva obři a působí v zemi veliké škody, protože loupí, vraždí a vypalují. Pro každého je smrtelně nebezpečné vůbec se k nim jen přiblížit. Když oba tyhle obry přemůže a zabije, král mu dá. svou jedinou dceru za manželku a půl království věnem. Na tu výpravu s ním pojede sto jezdců a budou mu pomáhat. 
Tohle už by bylo něco pro takového kabrňáka jako já, pomyslel si krejčík. Krásnou princeznu a k ní půl království člověku nenabídnou každý den. A odpověděl: 
„Ale ano, s obry já se vypořádám, a těch sto jezdců u toho ani nepotřebuju: kdo skolí sedm jednou ranou, ten se dvou bát nemusí.“ 
Krejčík se vydal na cestu a těch sto jezdců klusalo za ním. Když se blížili ke kraji onoho lesa, řekl svým průvodcům: 
„Teď zastavte a zůstaňte tady, já už si to s těmi obry spravím sám.“ Potom vběhl do lesa a rozhlížel se napravo nalevo. Za chvilku oba obry uviděl: leželi pod stromem a spali a přitom chrápali, až to větve nadnášelo. Krejčík nelenil, nasbíral si plné kapsy kamení a hned začal lézt na strom. Když byl asi vpůli kmene, šoupal se po jedné větvi, až se došoupal přímo nad spáče, a potom kámen po kameni pouštěl jednomu obrovi na prsa. 
Obr dlouho nic necítil, ale nakonec se přece jen vzbudil, rýpl svého druha do žeber a řekl: 
„Co mě tlučeš?“ 
„To se Ti něco zdá,“ odpověděl druhý, „já Tě netluču.“ Zase si lehli, chtěli spát, vtom však krejčík hodil kámen na druhého obra.
„Copak je to,“ zvolal druhý, „proč po mně házíš?“ 
„Já po Tobě neházím,“ odpověděl první a mrzutě bručel. Chvíli se tak spolu hádali, ale protože byli ospalí, nechali toho a oči se jim zase zavřely. Krejčík začal nanovo: vybral si největší kámen a hodil ho vší silou prvnímu obrovi na prsa. 
„Teď už toho mám dost!“ zařval obr, vyskočil jako pominutý, popadl svého druha a udeřil jím o kmen, až se strom otřásl. Druhý mu to hned oplatil a oba se tak rozzuřili, že vytrhávali stromy a tak dlouho na sebe doráželi, až nakonec oba najednou padli k zemi a bylo po nich. 
Krejčík teď seskočil a povídá si: 
„Ještě štěstí, že nevyrvali taky ten strom, co jsem na něm seděl. Byl bych musel přeskočit jako veverka na jiný. Ostatně ..... nadarmo nemám mrštné nohy!“ Honem vytasil meč a každého obra jím několikrát sekl do prsou. Potom vyšel z lesa ven a řekl svým jezdcům: 
„Vykonáno, oba už leží. Ale byla to perná práce, šlo do tuhého, oni v nebezpečí vytrhávali stromy a bránili se. Jenže to je všechno málo platné, když přijde takový sekáč jako já, který skolí sedm jednou ranou.“ 
„Copak Vy nejste vůbec raněn?“ vyptávali se jezdci. 
„To se hned tak nestane,“ odpověděl krejčí, „nezkřivili mně ani vlásek.“ 
Jezdci mu nechtěli věřit, jeli se do lesa přesvědčit, a opravdu: obři tam leželi v tratolišti krve a kolem dokola vytrhané stromy. 
Krejčík, to se rozumí, žádal od krále slíbenou odměnu. Ale král už litoval svého slibu a znovu přemýšlel, jak se toho hrdiny zbavit. 
„Nežli dostaneš mou dceru a půl království,“ řekl mu, „musíš vykonat ještě jeden hrdinský čin. Po lese pobíhá jednorožec a tropí náramnou škodu. Toho musíš chytit.“ 
„Nebál jsem se dvou obrů, jednorožce se teprve neleknu,“ odpověděl krejčík. „Sedm jednou ranou, to je moje.“ 
Vzal si provaz a sekyru, vypravil se do lesa a těm, které mu dali s sebou, zase poručil, aby počkali na kraji. Nemusel ani dlouho hledat, jednorožec se brzy objevil a rozehnal se rovnou na krejčíka, jako by ho chtěl v tu chvíli nabodnout na roh. 
„Jen pomalu, pomalu,“ povídá krejčí, „tak rychle to nepřijde.“ Zastavil se, počkal, až zvíře přiběhne hodně blízko, a hbitě uskočil za strom. Jednorožec vrazil vší silou do stromu a zabodl svůj roh tak pevně do kmene, že neměl dost síly ho zase vytáhnout, a tak byl chycen. „Tak už ptáčka máme,“ řekl si krejčík, přiskočil, nejdříve dal jednorožci oprátku okolo krku, potom sekyrou vysekal roh ze stromu, a když byl se vším hotov, odvedl zvíře a odevzdal je králi. 
Král mu však slíbenou odměnu ani teď ještě nechtěl přiznat a stanovil mu třetí podmínku. Dřív než bude svatba, musí krejčík chytit ještě divokého kance, který dělá v lese velkou škodu. Myslivci prý mu budou pomáhat. 
„Milerád ho chytím,“ povídá krejčík, „to přece nic není.“ Myslivce s sebou do lesa nevzal a oni byli rádi. Divočák je už několikrát tak prohnal, že neměli pražádnou chuť na něho číhat. 
Když kanec krejčíka zpozoroval, rozběhl se na něho: z huby mu šla pěna, zuby mu klektaly a chtěl ho porazit na zem. Lehkonohý hrdina však vskočil do kapličky, co tam nablízku stála, a hned zas hup oknem ven, ač bylo hezky vysoko. Kanec vběhl do kapličky za ním, ale krejčí ji hopky oběhl a přirazil za ním dveře. Rozlícené zvíře bylo v pasti, oknem vyskočit nemohlo, na to bylo příliš těžké a nemotorné. Krejčík přivolal myslivce, aby viděli zajatce na vlastní oči, a náš hrdina se odebral ke králi. Ten už musel chtěj nechtěj slib splnit a dal mu svou dceru a půl království. Kdyby byl věděl, že má před sebou ne válečníka, ale krejčíka, byl by se nad tím trápil ještě víc. Svatba se tedy slavila s velikou nádherou, ale s pramalou radostí, a z krejčíka udělali krále. 
Po čase mladá královna v noci zaslechla, jak její muž mluví ze spaní: 
„Kluku, došiješ ten kabát a podsadíš kalhoty, nebo Tě přetáhnu loktem přes palici.“ Tak poznala, z jakého hnízda mladý pán pochází. Ráno si otci postěžovala a prosila ho, aby jí nějak pomohl od manžela, který je pouhopouhý krejčí a nic víc. 
Král ji utěšoval a nakonec povídá: 
„Dneska v noci nech ložnici otevřenou. Moji sluhové budou připraveni přede dveřmi. Až usne, vejdou tam, spoutají ho, odnesou na loď a ta ho zaveze do širého světa.“ 
Mladá paní s tím byla srozuměna. Jenomže jejich rozmluvu vyslechl králův zbrojnoš, který měl mladého pána rád, a prozradil mu, co se chystá. 
„Tohle se jim nepovede, o to už se postarám,“ řekl krejčík. 
Večer manželé v obvyklou hodinu ulehli, a když paní myslela, že muž usnul, vstala, otevřela dveře a opět si lehla. Krejčík, který jen předstíral, že spí, začal jasným hlasem volat: 
„Kluku, ten kabát ušiješ a kalhoty podsadíš, nebo Tě přetáhnu loktem přes hlavu. Já jsem skolil sedm jednou ranou, zabil dva obry, přivedl jednorožce, chytil divokého kance, a měl bych se bát těch, co stojí za dveřmi?“ 
Když sluhové uslyšeli krejčího takhle mluvit, padl na ně hrozný strach, utíkali jako štvaní a žádný už si na něho netroufal. A tak byl náš krejčík králem a už jím zůstal nadosmrti.