Uhlířský princ

Hluboko v šumavských hvozdech ležela malá víska, které říkali Černoves, protože tu žili samí uhlíři. V jedné prostinké chýši žil se svou ženou a synem starý uhlíř. Uhlířův syn Vavřinec byl to opravdu švarný a statný hoch, ale bohužel také líný a neužitečný. Utíkal od milířů, jak se mu to hodilo, do hostince a celé noci tam popíjel se svými kumpány, a když pak ráno přišel otec do lesa, byly milíře shořelé a místo uhlí zůstala jen hromada popela.
Protože všechna napomínání a domlouvání nepomáhala, udělal uhlíř raději tu práci sám a mnohokráte den i noc trávil v lese a hlídal oheň.
Jednoho večera ale přišel otec domů tak unavený, že Vavřince jen požádal, aby šel do lesa a tuto noc u milířů setrval a padnul do postele a usnul.
Matka zprvu nevěřila svým očím, když viděla, jak si dává Vavřinec košík s jídlem přes ruku a hotoví se na cestu do lesa.
„Nu, možná dostal rozum a zanechá toho divokého života,“ pomyslela si:
„byl by nejvyšší čas, neboť jeho otec by tu pomoc na stará kolena potřeboval.“
Na to vše také Vavřinec myslel, zatímco pochodoval lesem a pevně si umínil, že se změní v úplně jiného člověka.
Nu, neuplynula ani hodina, tu přišlo Vavřinci pojednou na mysl, že dnešního večera je ve vesnickém šenku tancovačka. Tu zapomněl na všechna dobrá předsevzetí a pospíchal do vsi do hostince. Tam to šlo zvesela, jedlo se, pilo se a zpívalo a tancovalo a čas utíkal jako voda v potoce. Kohouti už kokrhali, když ten lehkomyslník pospíchal zpět ke svým milířům do lesa. Ale všechno to krásné dřevo bylo zase spáleno na popel, ani hrstka uhlí tam nezůstala. Tu na Vavřince padnul strach z otcovského hněvu, takže odtamtud utíkal, jakoby mu za patami hořelo stále dál a dál do hlubokého lesa.
Celé hodiny běžel Vavřinec jako štvaná zvěř, zaplétal se do ostrého trnitého křoví a cestu ani stezičku nenašel. Hladový a k smrti unavený klesnul do mechu pod jednou jedlí a usnul. Tu ho ráno našel král té země, který tu byl zrovna na lovu. Slitoval se nad ním, a protože to byl statný jinoch a měl i vybrané chování, řekl mu, že se může stát jeho pacholkem.
„Ano, to rád.“ odvětil uhlířský synek a ihned vstoupil do služby.
Život na královském zámku se Vavřinci velmi líbil a vedl si tak dobře, že si ho král brzy oblíbil a udělal ho svým komorníkem.
Ten král ale měl v hlavním městě ještě jeden velký zámek. Tam žila jeho mladší sestra, jedna velmi krásná, ale také pyšná a bezcitná princezna, která ještě nebyla provdána, protože ji žádný muž nebyl dost dobrý. Mnoho líbezných a bohatých nápadníků se už ucházelo o její ruku, ale na každém si něco našla a jednoho po druhém odmítla. Král ji mohl přátelsky domlouvat či jí činit zlostné výčitky, jak mnoho chtěl, ona se jen smála řekla prostořece:
„Co stále máš?“
Když nyní princezna opět nápadníka, jednoho bohatého hraběte, odmítla, tu si král pomyslel:
„Jen počkej já Tě naučím! Když Ti nebyl dobrý hrabě, bude Ti dobrý můj komorník!“
Nechal k sobě ihned zavolat Vavřince a zasvětil ho do svého plánu; uhlíř s tím souhlasil.
Další neděli poručil král Vavřinci obléci knížecí oděv, dal mu tucet sloužících jako doprovod, nechal zapřáhnout do královského kočáru své nejlepší vraníky a poslal jej do města do zámeckého kostela. Tam byla už shromážděn celý dvůr i s princeznou a zpívala se právě první píseň, když se otevřel portál a do chrámu vstoupil cizí princ v nádherném oděvu s vznešeným doprovodem.
Všechny pohledy se obrátily k Vavřinci a také princezna se tomu krásnému princi podivila. Nespustila z něj oči a měla jediné přání, aby na ni Vavřinec alespoň jednou pohlédnul a dal ji přátelský pozdrav. Ale Vavřinec na ni ani nepohlédl a zmizel dříve, než bohoslužba skončila, tak rychle, jak se byl objevil.
Následující neděli, když uhlířský princ v ještě vznešenějším oděvu a s početnějším doprovodem vstoupil do kostela, dívala se opět princezna upřeně jen na něj. A z velké touhy si nahlas povzdechla. Ale Vavřinec dělal jakoby nic neviděl ani neslyšel a opět z kostela odešel dříve, než kněz pravil poslední amen.
Na cestě domů řekla princezna své první dvorní dámě:
„Viděla jsi toho krásného prince, který dnes už podruhé byl v kostele? Ten se mi velmi libí a já ho miluji, jen on a nikdo jiný se nestane mým muže. Pozvi ho příští neděli mým jménem na oběd na zámek.“
Princezna se mohla stěží příští neděle dočkat. Zámek celý ten týden hučel jako včelí úl od toho čištění a pucování, mytí a pulírování, leštění a cídění. Děvečky, pacholci a pážata běhali po zámku sem a tam, mistr kuchař i mistr sklepník měli plné ruce práce.
Konečně byla neděle.
Celý dvůr byl shromážděn v kostele a i po třetí se rozletěla brána a vešel uhlířský princ i s okázalým doprovodem. Když byl Vavřinec připraven opět se vzdálit, tu před něj půvabně předstoupila první dvorní dáma, vyřídila mu princeznin pozdrav a pozvala ho na zámek k obědu.
„Koho mám své paní ohlásit?“ zeptala se dvorní dáma.
„Prince z Černovsi.“ odvětil Vavřinec.
Princezna Vavřince přívětivě přijala a nechala se jím odvést ke stolu. Byly předkládány rozličné výtečné pokrmy a rozlévány ta nejdražší vína. Tak něco výtečného uhlířský synek ve svém životě ještě nejedl a nepil. A když jej princezna po jídle zavedla do zahrady a tam se ptala, zda by se nechtěl stát jejím mužem, to by byl věru největší ťulpas šumavský, kdyby nebyl řekl své ano. Ještě toho dne oznámili své zasnoubení a třetího dne byla ve vší nádheře slavena svatba.
Jeden celý rok bydlil Vavřinec jako princ šumavský se svou ženou v královském zámku, tu si konečně v tom štěstí vzpomenul na ubohé rodiče. Řekl proto své ženě, že musí navštívit svého nemocného otce. Nechal si cestovní kočár naložit zlatem a cennostmi a jel do svého domova v hlubokých českých lesích.
Když byl uprostřed toho nekonečného lesa, přepadli ho loupežníci, vzali mu koně, kočár a všechny peníze, zlato a cennosti a jeho samotného zavedli do své jeskyně. Tam ležel těžce nemocný loupežnický kapitán na medvědí kožešině a myslel už na smrt. Proto byl milostivě a slitovně naladěn a Vavřinci daroval život, ale napřed mu vzali ty krásné šaty, hodili mu pár starých hadrů a vyhnali ho do lesa.
Tak tam stál, královský manžel, ubožejší ještě víc než kdysi. Když teď na své roztrhané boty a na ty hadry, co měl na sobě, hleděl, styděl se až na půdu, neboť si pomyslel:
„Když na dveře svého domova zaťukám, budou si otec i matka myslit, že jsem nějaký žebrák a vyženou mne pryč.“
Nu nakonec po dlouhém váhaní Vavřinec do Černovsi dorazil a vstoupil do otcovského domu, kde se mu bylo vedlo přesně tak, jak se byl domníval. Když vyprávěl, že se stal českým princem a že s sebou vezl kočár plný zlata a stříbra, ale v temném lese jej přepadli loupežníci a vše mu až na těch pár hadrů, co má na sobě, sebrali, tu mu otec řekl opovržlivě:
„Nu Ty jsi mi opravdový princ! Je to na Tobě vidět! Lump a lhář jsi! Zapomínáš, že my Tě dobře známe“ neboť starý si myslel, že syn z toho ničemného života, co byl vedl, i o ten zbytek rozumu přišel.
Potom Vavřince přivázal železným řetězem vzadu za pec a jinoch tam nyní seděl a mohl přemýšlet nad sebou i nad během světa.
Toho času mladičká princezna v královském zámku upadla do podivné nemoci. Nejedla a nepila, s nikým slůvka nepromluvila, nýbrž hleděla smutně pořád před sebe a suchýma očima plakala. To stesk za ztraceným princem zasmušil její mysl. Král nechal povolat věhlasné lékaře, aby ji z té nemoci pomohli a dnem i nocí u jejího lůžka hlídali.
Ale princezna nechtěla o žádném doktorovi ani léčení slyšet, stále myslela a přemítala nad jednou věcí, jak by mohla nejlépe nepozorovaně uniknout ze zámku a jít hledat svého muže.
Až konečně vymyslela plán. Jednoho večera, když jeden z jejích lékařů vstoupil do komnaty, aby u ní v noci držel stráž, nabídnula mu na posilněnou sklenici vína, do které před tím nasypala prášek na spaní. Za malou chvíli doktor opravdu tvrdě usnul.
Tu si princezna rychle oblékla dlouhý černý učencův plášť a na hlavu si narazila velký doktorský klobouk. Pak si zabalila do torny svatební šaty, nasypala na ně zlato a na koni ujížděla směrem do šumavských hor. Ale když byla uprostřed hlubokého hvozdu, vyskákali pojednou z úkrytů loupežníci, zajali ji a vedli do své jeskyně. Tam padnul dívce pohled na stěnu, kde visel drahocenný oděv a ona ihned poznala, že patřil jejímu muži. Ten úlek a překvapení na sobě však nedala ani znát. Kapitán stále ležel na smrt nemocen a když uviděl, že jeho kumpáni přivedli do jeskyně doktora, poprosil ho ihned o pomoc.
„Mohu Ti pomoci! Mám náhodou v torně jeden léčebný nápoj, kdo jen doušek vypije, vyléčí mu všechny nemoci a sta let se dožije.“
A pak přiložil nemocnému k ústům láhev a on se mocně napil. Protože však ostatní loupežníci chtěli taky žít sto let, odtrhli svému kapitánovi kouzelný napoj od rtů a sami se jeden po druhém napili, až v té lahvi nezbyla ani kapka.
V mžiku leželi jeden přes druhého na podlaze v jeskyni a chrápali o závod, neboť vypili ne léčivý prostředek ale víno s uspávacím prostředkem. Nyní svázala princezna manželovo oblečení do rance, ukryla ho pod svůj široký doktorský plášť a jela tak rychle, jak jen uměla k Černovsi.
Ve vsi bylo zrovna posvícení a hostinec byl plný hostů a nebylo tam ani kousíček místa, kde by mohla hlavu na noc složit.
„Je mi to moc líto, urozený pane,“ řekl tlustý hostinský:
„ale promluvím se sousedem, starým uhlířem, ten Vás určitě na jednu noc uloží.“
Soused souhlasil, přátelsky toho učeného pána pozdravil a pozval ho, aby s ním pojedl. Zatímco jedli, povzdechl někdo pojednou v temném kotě za pecí. Když se doktor za tím hlasem otočil, řekl uhlíř:
„Toho si nevšímejte, pane, to je můj syn, haraší mu ve věži, a proto jsem ho tam přivázal. Jen si to poslechněte, vyprávěl, že se oženil s krásnou princeznou a stal se českým princem. Sám vidíte, že má o kolečko víc.“
„To je jistě můj princ!“ pomyslela si princezna.
Dala uhlířovi a jeho ženě zlatý gulden a řekla:
„Jděte ještě na posvícení a dejte si džbán vína na moje zdraví. Já musím brzičko ráno odjet, tak půjdu už spát.“
Ti dva staří nevěděli, jak by hostovi poděkovali a hnali se vesele ze dveří.
Když byli uhlířští pryč, oblékla si princezna svoje svatební šaty, vzala lucernu a posvítila do temného kouta za pecí.
„Krásný dobrý večer, můj milý princi z Černovsi.“ řekla:
„Tak tady jsem Tě musela nalézt? Toho bych se ani ve snu nebyla nadála.“
Když Vavřinec poznal svoji ženu, jal se hořce plakat a ze samého studu skryl tvář v dlaních. Tu ho princezna láskyplně pohladila po vlasech, políbila ho a řekla:
„Už neplakej! Ty jsi a zůstaneš mým milovaným mužem.“
Pak mu uvolnila pouta, umyla mu ruce i obličej, pomohla mu obléci jeho královský šat, který přinesla z loupežnického doupěte s sebou.
„Tak,“ řekla:
„nyní jsme opět princ a princezna. půjdeme společně na posvícení a oslavíme tam své shledání.“
Tak vzal Vavřinec svoji milovanou ženu za ruku a vedl ji do tanečního sálu, kde předstoupili před rodiče a on jim pravil:
„Tak vidíte, že je krásná princezna moje žena a já jsem český princ.“
Otec mu podal ruku na usmířenou a stará matka plakala radostí a štěstím. Vavřinec pak sáhnul do torny a rozhazoval mezi vesničany plné hrsti zlaťáků.
„Ať žije princ! Ať žije krásná princezna!“ volali mladí i staří jeden přes druhého, pozvedali plné sklenice a připíjeli vznešenému páru na zdraví.
Když pak princezna vyprávěla, jak ji cestou temným lesem přepadli loupežníci a jak je za pomoci uspávacího prostředku zneškodnila, tu se vesničané rozhodli, mladí chasníci vyskočili z lavic, zapřáhli žebřiňák a ujížděli do lesa, rovnou do loupežnické jeskyně. Tam ti chlapi ještě spali a chrápali tak, jako by dřevo z celé Šumavy chtěli do milířů nařezat.
V mžiku byli loupežníci naloženi na vůz a do vsi odvezeni, pak ten zlořečený náklad složili, ale ne před hostinec, nýbrž je naházeli do temné věže, odkud již nikdy na denní světlo nevyšli.
Vavřinec pak bohatě obdaroval svoje rodiče, po křesťansku se s nimi rozloučil a se svou ženou se šťastně vrátil do hlavního města a do zámku.
Tady byli králem srdečně přivítaní a žili společně až do jeho smrti; pak se stali králem a královnou té krásné české země.