Uspávač : Čtvrtek

„Víš co?“ řekl Uspávač. „Nyní se neboj! Uvidíš malou myšku!“ Ukázal mu svou ruku, v níž držel drobné, roztomilé zvířátko. „Přišla, aby tě pozvala na svatbu. Jsou zde dvě myšky, které dnes v noci chtějí vstoupit ve stav manželský. Bydlí dole pod podlahou spižírny tvé matky. To bude opravdu pěkné!“ „Ale jak se dostanu skrze malý otvor v podlaze?“ tázal se Jeníček. „O to se již postarám,“ řekl Uspávač. „Však já tě udělám maličkým!“ Dotkl se kouzelnou hůlkou Jeníčka a ten se stále zmenšoval a zmenšoval, až nebyl větší než prst. „Nyní si můžeš vypůjčit šaty cínového vojáčka. Myslím, že ti padnou, a vypadá to pěkně, jsme-li ve společnosti ve stejnokroji!“ „Tak dobrá!“ řekl Jeníček a za okamžik byl oblečen jako roztomilý cínový vojáček. „Nebyl byste tak laskav a neposadil se do náprstku vaší matinky?“ ptala se myška. „Já bych si pak pokládala za čest táhnout vás!“ „Oh, panebože! Což se slečna sama bude obtěžovat!“ řekl Jeník, a potom jeli na myší svatbu. Nejprve se dostali pod podlahu do dlouhé chodby, která nebyla vyšší, nežli že se právě tak s náprstkem protáhli, a celá byla osvětlena shnilým dřevem. „Nevoní to zde krásně?“ pravila myš, která jej táhla. „Celou chodbu jsme natřely kůží ze slaniny. Ani by to nemohlo být krásnější!“ I vešli do svatební síně. Tam stály vpravo všechny malé myšky a šeptaly si a šuškaly, jako by si ze sebe navzájem dělaly blázny. Vlevo stáli všichni myšáčkové a hladili si tlapkami knírky. Uprostřed síně byli snoubenci; stáli ve vyhloubené kůrce sýra a líbali se velmi mnoho před očima všech, neboť byli již zasnoubeni a nyní měli hned mít svatbu. 169 Stále víc a více návštěv přicházelo, až by se byly myšky málem k smrti ušlapaly, a snoubenci se postavili doprostřed dveří, takže se nemohlo ani ven, ani dovnitř. Celá místnost byla právě tak jako chodba natřena kůží ze slaniny; to bylo celé pohoštění. Jakožto zákusek po jídle bylo podáno zrnko hrachu, do něhož vykousala jedna myška z rodiny jméno snoubenců, vlastně začáteční písmena. Bylo to něco náramně neobyčejného. Všechny myši říkaly, že to byla krásná svatba a že hovor byl velmi příjemný. A potom jel Jeníček opět domů. Byl ovšem ve vznešené společnosti, ale musel se také hodně scvrknout, udělat se malým a vzít si stejnokroj cínového vojáčka.