Uspávač : Pátek

„Toť až k nevíře, jak mnoho starších lidí by mě rádo chytilo!“ pravil
Uspávač. „Jsou to zvláště ti, kteří udělali něco zlého. ‚Dobrý
Uspávači,‘ říkají mně, ‚nemůžeme ani oka zamhouřit, a tak ležíme
celou noc a vidíme všechny své zlé skutky, které jako oškliví malí
skřítci sedí na okraji postele a postřikují nás horkou vodou. Nechtěl
bys přijít a odehnat je, abychom mohli dobře spát?‘ A potom
vzdychají zhluboka: ‚My bychom to velmi rádi zaplatili; dobrou noc,
Uspávači, peníze leží na okně!‘ Ale já to nedělám za peníze,“ řekl
Uspávač.
„Co budeme dělat dnes v noci?“ ptal se Jeníček.
„Já nevím ovšem, máš-li chuť jít dnes v noci opět na svatbu, ale
na jinou než včera. Tvá sestra má velkou pannu, která vypadá jako
mužský a nazývá se Heřman, a ta se má provdat za pannu Bertičku;
má kromě toho dnes narozeniny, a proto se asi sejde hodně mnoho
darů.“
„Však i to znám!“ řekl Jeníček. „Pokaždé, když panny potřebují
nové šaty, nechá je sestra slavit narozeniny nebo svatbu. Stalo se to
jistě již stokrát!“
170
„Ano, ale dnes v noci bude svatba číslo sté a prvé, a až bude po
sté a prvé, bude po všem! Proto to bude také tak krásné. Jen
pohleď!“
A Jeníček se podíval na stůl. Tam stál domek z lepenky
s osvětlenými okny a všichni cínoví vojáčci stáli před ním a vzdávali
zbraní čest. Snoubenci seděli u stolu a opírali se o trnož, náramně
zamyšlení, k čemuž měli ostatně dost důvodů.
Uspávač, oblečen v černou babiččinu zástěru, je oddával. Když
bylo po oddavkách, zanotovaly všechny kusy nábytku v pokoji tuto
krásnou píseň, kterou složila tužka. Její nápěv zněl jako při čepobití:
„Nechť naše píseň, sladce zníc,
snoubenců rozesměje líc,
již v pokoji dlí ponejvíc
a sešiti jsou z rukavic.
[: Hurrá! Nechť rozesmějem jejich líc!
A proto pějme, pějme stále víc!:]“
A pak dostávali dary, ale odmítali všechny potraviny, neboť se
najedli své lásky.
„Máme zde nyní zůstat, nebo cestovat do cizích zemí?“ ptal se
ženich.
I žádali o radu vlaštovku, která mnoho cestovala, a starou slepici,
která již čtyřikrát vyseděla kuřátka. A vlaštovka vypravovala
o krásných, teplých zemích, kde vinné hrozny jsou tak veliké
a těžké, kde vzduch je tak příjemný a hory mají barvy, jaké u nás
nikdy nevidíme.
„Ale naše zelí tam nemají!“ řekla slepice. „Byla jsem jednou se
všemi svými kuřátky na venkově. Tam byla jáma v písku, v které
jsme se směly hrabat, a také do zahrady se zelím jsme měly přístup.
Ó, tam bylo zeleno, že si ani nedovedu něco krásnějšího představit.“
„Zelí přece vypadá všude stejně,“ řekla vlaštovka. „A pak tady
máme ošklivé počasí!“
„Na to jsme vsak zvyklí,“ poznamenala slepice.
171
„Ale tady je zima, mrzne!“
„To dělá zelí dobře!“ řekla slepice. „Kromě toho můžeme i zde
mít teplo! Což jsme neměli před čtyřmi roky léto trvající pět týdnů,
že bylo horko, až jsme nemohli dýchat? A potom tu nemáme ona
jedovatá zvířata, která mají tam, a jsme bezpečni před lupiči! Jenom
zlosyn může říci, že naše země není nejkrásnější, a zasloužil by, aby
tu ani nebyl!“ Slepice se dala do pláče: „Já jsem také byla na cestách!
Jela jsem v koši přes dvanáct mil! Ale není žádná rozkoš cestovat!“
„Ano, slepice je rozumná žena,“ pravila loutka Bertička. „Já nijak
netoužím cestovat po horách, neboť to chodíš stále jenom nahoru
a pak zase dolů! Ne, my si uděláme výlet do pískové jámy
a projdeme se po zelné zahradě.“
A při tom zůstalo.