Uspávač : Pondělí

„Tak se podívej!“ řekl Uspávač večer, když dostal Jeníčka do postýlky. „Teď ti něco krásného ukáži!“ Vtom se změnily všechny květiny v květináčích ve velké stromy, které rozpínaly větve podél stropu a stěn, takže celá světnice vypadala jako překrásná besídka. Všechny větve byly plny květů a každý květ krásnější než růže a voněl velmi příjemně, a když jsi jej 164 jedl, byl sladší než zavařenina. Plody se leskly jako zlato, a pak tam byly housky plničké rozinek! Ne, lepší to být již nemohlo! Náhle však začalo cosi strašlivě naříkat v zásuvce, kde ležely Jeníkovy školní knihy. „Copak je to!“ řekl Uspávač, přistoupil ke stolu a vytáhl zásuvku. Na tabulce se tu cosi hýbalo a tísnilo, neboť se dostala do početního úkolu špatná číslice, takže se tím měl příklad rozpadnout. Kamínek poskakoval a trhal provázkem, jímž byl přivázán jako psík; byl by rád pomohl při počítání, ale nemohl. Potom se ozýval nářek z Jeníčkovy písanky, až bylo ošklivo poslouchat! Na každé stránce byla vždy po celém prvním řádku velká písmena s příslušným písmenem malým vedle. Tento řádek byl předlohou a pod ní bylo několik písmen, která se domýšlela, že vypadají právě tak, poněvadž je napsal Jeníček. Ale vypadala skoro, jako by byla přepadla přes řádky, na kterých měla stát. „Hleďte, takhle máte stát,“ říkal předpis, „hleďte, takhle nakloněna, ale pěkně okrouhlá!“ „Ó, my bychom chtěla,“ pravila Jeníčkova písmenka, „ale nemůžeme, jsme velmi špatná!“ „Tak vám dáme dětský prášek!“ pravil Uspávač. „Ó ne!“ volala písmenka, i postavila se přímo, až radost. „Dobrá, dnes nebudu vypravovat pohádky,“ řekl Uspávač. „Já vás budu cvičit. Ráz, dva! Ráz, dva!“ I cvičil písmena, až stála tak přímo a hezky, že by tak ani žádný předpis nemohl stát. Ale když Uspávač odešel a Jeníček se na ně ráno podíval, byla právě tak ošklivá jako předtím.