Uspávač : Sobota

„Uslyším nyní pohádky?“ ptal se Jeníček, když jej dostal Uspávač do postýlky. „Dnes večer na to nemáme kdy,“ řekl Uspávač a rozevřel nad ním svůj nejkrásnější slunečník. „Jenom se podívej na tyhle Číňany!“ A veliký slunečník vypadal jako čínská miska s namalovanými modrými stromy a špičatými mosty a malými Číňany, kteří tu stáli, pokyvujíce hlavami. „Musíme do rána celý svět trochu vyčistit,“ řekl Uspávač, „vždyť je zítra posvátný den, je neděle. Půjdu na kostelní věž podívat se, zdali maličcí kostelní skřítkové leští zvony, aby pěkně zněly; půjdu se podívat na pole, zda větry odfukují prach s trávy a lupenů, a což je největší práce, sundám všechny hvězdy a vyleštím je. Vezmu je do zástěry, ale dříve je musím očíslovat, aby se opět dostaly na pravé místo, sice by netkvěly pevně a my bychom měli příliš mnoho létavic, až by se řítila jedna za druhou.“ „Poslyšte, víte co, pane Uspávači?“ začala stará podobizna, která visela na zdi, kde Jeníček spal. „Já jsem Jeníčkův pradědeček. Děkuji vám, že vypravujete chlapci pohádky, ale jenom aby mu nemátly 172 jeho představy. Hvězdy se přece nedají vzít a vyleštit! Hvězdy jsou tělesa jako naše Země, a to je právě tak dobře!“ „Děkuji ti, starý pradědečku,“ řekl Uspávač, „děkuji ti! Ty jsi ovšem hlava rodu, ty jsi prahlava! Ale já jsem starší nežli ty! Já jsem starý pohan; Římané a Řekové mne nazývali bohem spánku! Byl jsem již v nejvznešenějších domech a chodím tam dosud. Umím jednat jak s malými, tak s velkými. Tak, a teď si vypravuj sám!“ A potom Uspávač odešel a vzal si slunečník s sebou. „Teď už člověk ani nesmí říci své mínění!“ řekla stará podobizna. A potom se Jeníček probudil.