Uspávač : Úterý

Jakmile byl Jeníček v posteli, dotkl se Uspávač svou kouzelnou hůlkou všech kusů nábytku v pokoji a ty hned začaly povídat. 165 Povídaly všechny jen o sobě, jenom plivátko stálo mlčky a hněvalo se, že mohou být tak ješitné a hovořit jenom samy o sobě, myslit samy na sebe a nevšímat si ani jeho, ač stálo tak skromně v koutě a nechávalo se poplivat. Nad pohovkou visel velký obraz v pozlaceném rámu. Byla na něm krajina s vysokými starými stromy, květinami v trávě a velikou řekou, tekoucí lesem a okolo mnoha zámků, daleko do širého moře. Uspávač se dotkl svou čarovnou hůlkou toho obrazu, i začali v něm ptáci zpívat, větve stromů se pohybovaly a mraky rychle letěly, zahalujíce pokaždé svým stínem krajinu. Potom zvedl Uspávač Jeníčka na rám a Jeníček strčil nohy do obrazu, přímo do vysoké trávy, a tam se postavil. Slunce na něj svítilo skrze větve stromů. Běžel k vodě a posadil se do lodičky, která se tu kolébala. Byla červeně a bíle natřena, vesla u ní se leskla jako stříbro a šest labutí, všechny se zlatým okružím kolem krku a se zářivou modrou hvězdou na hlavě, táhlo lodičku okolo zelených lesů, kde stromy vypravovaly o loupežnících a čarodějnicích a květiny o rozkošných skřítcích a o tom, co jim ptáci v létě pověděli. Překrásné ryby se šupinami jako ze zlata a stříbra pluly za loďkou; občas se vymrštily, až to na vodě plesklo. A ptáci, červení a modří, malí a velcí, letěli ve dvou řadách za nimi. Komáři tančili a chrousti bzučeli „bzz, bzz“. Všichni chtěli letět s Jeníčkem a každý dovedl vypravovat pohádku. To byla jízda! Hned tu byly lesy, velmi husté a temné, hned zase nejkrásnější zahrada se sluneční září a s květinami a uprostřed s velikými zámky ze skla a mramoru. Na besídkách stály princezny, a to všechno byla ona děvčátka, která Jeníček dobře znal a s nimiž si dříve hrával. Děvčátka vztahovala ruce a každé mělo v ruce nejchutnější cukrovinku, jakou bys ani u cukráře nekoupil. Jeníček se chytil jednoho konce cukrovinky, když plul kolem, ale dívka držela pevně, takže každý dostal svůj kousek, ona menší, on mnohem větší! U každého zámku stáli na stráži malí princové; byli ozbrojeni zlatými šavlemi a rozhazovali rozinky a cínové vojáčky; byli to opravdoví princové. 166 Brzy plul Jeníček velkými lesy, brzy jakoby skrze veliké skály nebo středem města. Také plul tudy, kde bydlela jeho chůva, ta, která jej chovala, když byl ještě docela malým děťátkem, a měla jej velmi ráda. I kývala na něj a zpívala krásnou píseň, kterou sama složila a Jeníčkovi poslala: „Já vzpomínám na tebe zhusta, ty Jeníčku můj maličký. Tvá líbala jsem drobná ústa, tvé čílko a tvé tvářičky. Já slyšela tvá první slova, když volával jsi maminku. Ta léta chtěla bych žít znova s tebou, můj malý andílku!“ A všichni ptáci zpívali s ní, květiny tančily na stoncích a staré stromy kývaly, jako by Uspávač také jim vypravoval pohádky.