V lese žijí čarodějnice

Jednou jela jedna chudá děvečka se svým panstvem hlubokým černým lesem, a když byli v místě, kde byl ten les nejčernější a nejhlubší, vyrojili se z houštin loupežníci, koho našli, toho zabili. Jen ta děvečka se zachránila, protože z kočáru včas vyskočila a ukryla se za jeden strom. Když loupežníci se svou kořistí odjeli, vylezla ven, obhlédla celé to krveprolití a začala naříkat a hořekovat: „Co si nyní já ubohá počnu? Ani nevím, jak se z toho lesa dostanu ven, široko daleko tu není živáčka, bídně tu zahynu.“ Bloudila lesem sem tam a hledala cestu, ale žádné tu nebylo. Když nastal večer, unaveně si sedla pod strom, poručila se Pánu; že dál nepůjde, i kdyby se dělo, co by chtělo.

Za nějakou chvíli k ní ale přiletěl sněhobílý holoubek, v zobáčku měl zlatý klíček, který jí položil do ruky a řekl: „Vidíš ten velký strom? Je na něm zámek, ten otevři tímto klíčkem a uvnitř najdeš dost jídla, hlad tě více sužovat nebude.“ Dívka šla ke stromu a zámek otevřela a tu máš, čerte, kropenku! Uvnitř byla mistička mléka a krajíc bílého chleba, který si do mléka nadrobila; a najedla se dosyta. Pak si řekla: „Přišla hodina, kdy slepice zalétají do kurníku a já jsem tak unavená, kdyby tu tak byla někde i postel!“ Tu opět přiletěl sněhobílý holoubek, v zobáčku nesl jiný zlatý klíček a řekl: „Otevři tento strom a najdeš postýlku.“ A byla vám to postýlka krásná a měkká! Tu Pánubohu poděkovala a poprosila, aby ji v noci opatroval, uložila se a usnula.

Když se rozednilo, byl sněhobílý holoubek opět tu a nesl klíček a řekl: „Otevři tamten strom a najdeš tam šaty.“ A byly to šaty zdobené zlatem a drahými kameny, inu, tak vznešené jako pro nějakou princeznu. Tak žila v tom lese nějaký čas a každého dne přilétal sněhobílý holoubek a postaral se o všechno, co potřebovala, a byl vám to krásný a pokojný život.

Jednou však holoubek přiletěl a pravil: „Udělala bys pro mne něco?“ „Ze srdce ráda.“ odvětila dívka. Tu holoubek pravil: „Odvedu tě k jedné chaloupce, ty půjdeš dovnitř, najdeš tam u krbu sedět stařenu a ta ti řekne: „Dobrý den!“. Ale ty s ní nepromluv ani slovo, ať ti říká, co chce, jdi po její pravé ruce dál, tam budou dveře, těmi vejdi do světnice, najdeš tam stůl a na něm budou ležet rozličné prsteny, drahocenné kousky s blyštivými kameny, ale těch si nevšímej, najdi ten nejobyčejnější a ten mi přines nejrychleji, jak to půjde.“

Dívka šla k té chaloupce a vešla dovnitř, seděla tam stařena s obrovskýma očima, a když ji zpozorovala, pravila: „Dobrý den, moje dítě.“ Ale ona neodpověděla a šla k druhým dveřím. „Kampak?“ křičela stařena a popadla ji za kabátek, chtěla ji zadržet: „To je můj dům a nikdo nesmí dovnitř, když si to nepřeji.“ Ale dívka mlčela, vytrhla se a vešla rovnou do světnice. Ležela tam na stole kopa prstenů, blyštěly a leskly se jí před očima, vrhla se k nim a začala hledat onen obyčejný kroužek, ale nebyl tam. Jak tak hledala, uviděla stařenu, jak se plíží pryč a nese ptačí klec. Tak k ní přiskočila a tu klec jí vzala a viděla, že v ní sedí ptáček a v zobáčku má zlatý kroužek. Ten vzala a celá šťastná s ním vyběhla z domu ven a čekala, že teď přiletí sněhobílý holoubek a ona mu prsten předá, ale neukázal se.

Dívka se opřela o jeden strom a čekala na holoubka, tu se stalo, že ten strom byl najednou měkký a poddajný, sklonil dolů větve a dvě z nich se ovinuly kolem dívky, ale nebyly to větve, byly to ruce. Když se ohlédla, místo stromu ji objímal krásný muž, který ji políbil a pravil: „Ty jsi mne vysvobodila z moci zlé čarodějnice, která mne proměnila ve strom. Každý den jsem byl na pár hodin sněhobílý holoubek a měl jsem být tak dlouho zakletý, dokud si na prst nenavléknu tento prsten.“

V moci zlé čarodějnice byli osvobozeni taky sloužící a koně, ti všichni byli také stromy. Potom dívku odvezl do své říše, neboť ten muž byl královský syn a oženil se s ní a žili pak šťastně až do konce svých dní