Valibuk

Bylo to za blahoslavené paměti Kakoně krále, když v jedné dědině chudá žena, které bylo devadesát šest let, dítě porodila, tak silné a velké, že podobného mu nikdo neviděl. ..... Sousedé, kdekterý, chodili na podívanou, ba i do okolních vesnic se ta zvěst roznesla a lidé přicházeli podívat se na to divotvorné dítě. Nebylo pamětníka, že by která z žen takové dítě byla kdy porodila. 
„Nu, matko,“ víš co?“ řekl rozradovaný otec, „Ty toho chlapce musíš devět roků kojit, protože možná že z něho něco pořádného vyroste.“ 
„Inu, když tak chceš, ať je Ti po vůli,“ odpověděla žena a při tom zůstalo. Matka chlapce kojila a chlapec ode dne ke dni se měnil, že rodiče nevěděli podivením co počít. Po třech letech dovedla ho matka do lesa k jednomu smrku, jestli by s to byl vytrhnouti ho; ale nemohl. Odvedla ho domů a poznovu tři roky kojila. V šestém roku zase ho do lesa zavedla; to už menší smrčky vytrhoval jako konopí, ale duby a buky ještě nemohl. „Ej mamko, mamko,“ pravil matce, „dobře jste mě odkojila, ale ještě se bojím, že by mi to trhání buků uškodilo. Nechtěla byste mě ještě jednou tři zimy kojit?“ 
„I když tak chceš, však já to ještě udělám,“ slíbila matka. Po devíti letech šel chlapec do lesa a největší buky i s kořáním vytrhoval a vrchem dolů obracel. ..... Nazvali ho Valibuk. 
V sedmnáctém roku nemohl Valibuk doma již vydržet. Neměli rodiče pro něho ani dost práce, ani stravy. I řekl jim jednoho dne: 
„Poslyšte, milí rodiče! Dobře víte, kdo za pecí sedá, že o ničem mluvit neumí; to by mi ke cti nesloužilo, kdybych světa nezkusil. Prosím Vás, pusťte mě na rok nebo dva, rád bych poznal, jak lidé ve světě žijí. Nebojte se, že na Vás zapomenu, chci se o Vás ve Vašem stáří poctivě postarat.“ 
Souhlasili s tím i rodiče, v ničem mu překážet nechtíce. 
„Nu jen jdi sbohem,“ řekl otec, „my Tě rádi pouštíme, jen synku, všude opatrný buď a nikdy lidem neubližuj.“ 
Valibuk rozloučil se se svými rodiči, odešel a ještě v tu noc do jedné na pustotině vybudované krčmy dorazil. Seděli tam dva pocestní za stolem. ..... Valibuk přisedl k nim. 
„Dobří lidé, odkud jste?“ zeptal se jich Valibuk. 
„Ledasodkud,“ odpověděli pocestní. 
„A jakého jste řemesla?“ 
„Já jsem Drtikámen,“ odpověděl jeden z nich, „když mlýnský kámen do ruky chytím, stisknu ho tak, že z něho mléko teče.“ 
„A já,“ povídá druhý pocestný, „já jsem Lamželezo, jakkoli silné železo popadnu, všechno do jednoho kusu uhnětu.“ 
„A co ty, jakého Ty jsi řemesla?“ 
„Já jsem Valibuk, ten nejvzrostlejší les tak vytrhám jako nejtenčí konopí,“ řekl Valibuk, a obrátiv se k pocestným, dodal: 
„A když je tak, kamarád', buďme dobří přátelé. Já chci s Vámi chleba jíst.“ 
„No, věru, dobře nám bude,“ odpověděl Drtikámen i Lamželezo, „i my chceme s Tebou chleba jíst a neopustíme Tě.“ 
Podali si ruce a věrnost si vespolek slíbili. 
Ráno vybrali se všichni tři na cestu. Nešli dlouho, když se potkali v bahnitém, velmi strmém úvoze s vozy. Hospodáři okolo svých vozů naříkali, nemohouce jimi z místa pohnouti. 
„Co se Vám stalo?“ ptá se jich Valibuk. 
„I aby do toho!“ pravil jeden, „vezeme železo a tady jsme v hlíně uvázli. Všech osmatřicet koní jsme zapřáhli k jednomu, a pohnout z místa se nemůžeme. Kdo kdy něco takového slýchal!“ 
„No, no,“ řekl jim Valibuk, „jen se netrapte; my bychom Vás vysvobodili, kdybyste nám dali tolik železa, kolik jeden z nás unese.“ 
Hospodáři přivolili. 
„Jen si naberte všichni tři, kolik unesete, jen nám z té hlíny pomozte, nebo tu zahynout musíme,“ pravili. 
„No, tak vypřáhněte koně,“ kázal jim Valibuk. Poslechli. Tu ..... k velkému podivení začal Valibuk těžké vozy do náručí bráti a jeden po druhém na sucho vynášet. 
„I propána, co to je!“ vzkřikli hospodáři a s otevřenými ústy na Valibuka hleděli. Ani svým očím nevěřili, vidouce, že Valibuk všecky vozy i s nákladem povynášel. 
„Vykonali jsme práci, teď nám zaplaťte,“ řekl Valibuk, „co jste slíbili, to dejte!“ a hned začal po řadě z jednoho vozu po druhém železo sbírat, až ho dočista sebral. ..... Sedláci začali naříkat. „Nu mně je to všechno ještě málo,“ řekl jim Valibuk, „ale už jsem i s tímhle spokojený, ale co dáte těmhle dvěma, jak jste řekli, o to se starejte.“ 
Hospodářům vyvstával studený pot na čele při těchto slovech. ..... Drtikámen natáhl ruce, chtě vozy i koně i lidi pobrat, ale Valibuk mu v tom zabránil řka: 
„Dej pokoj, spokojíme se s tím železem!“ Hospodáři byli rádi, že aspoň koně a vozy jim nechati chtějí, nemeškajíce zapřáhli a rychle pryč odjeli. 
„Chlapci,“ prohlásil Lamželezo po jejich odjezdu, „víte co? ..... Já z toho železa uhnětu tři cepy a půjdeme mlátit. 
„Opravdu, to by snad bylo dobré,“ přisvědčil Valibuk, a sednuv si vedle Drtikámena na kládu, přihlížel práci Lamželezově. ..... Ten začal železo lámat, mísit, až bylo měkké jako těsto, potom válel z něho cepy a hole, svázal je, a netrvalo to dlouho, byly cepy hotovy. Ty tři cepy vážily dvě stě sedmadevadesát centů. ..... Potom sebrali se a šli k jednomu pánovi. Ten měl veliké stohy pšenice, a nemohl nikde mlatce dostat. Ohlásili se mu tedy, že jestli by jim ty stohy vymlátit nedal. ..... 
„Kdyby Vás aspoň sto bylo, abych Vám dal ty stohy načít, ale třem své stohy pocuchat nedám,“ řekl jim pán. 
„Oh pane, jak můžete tak mluvit; když Vám je do zítřejšího večera nevymlátíme, dělejte s námi, co chcete. Třeba by nám o krk šlo, my se podvolujeme, jen nám práci dejte!“ ozval se Valibuk. 
„No, a za jaký díl chcete mlátit?“ zeptal se pán. 
„Kdo ví, jak Vy platíte,“ řekl mu Lamželezo, „my jsme ještě nikdy za díl nemlátili, ale když nám za námahu to dáte, co si sami odneseme, s tím budeme svolní, a můžeme to ujednat třeba písemně.“ 
Pán milerád jim úpis dal, myslelť, že ani patnáct měřic mu neodnesou. ..... Milí chasníci tedy, sotva se rozbřesklo, vzali cepy a začali mlátit. Nebrali po jednom snopu, ale mlátili do celého stohu takovou silou, že za nedlouhý čas celý stoh na prach rozdrobili. Tak šli od stohu k stohu; kouřilo se okolo nich jako z milíře. 
„Chlapci,“ pravil Valibuk, když byli hotovi s mlácením, „lopaty nemáme, vyfoukejme ty plevy!“ 
Foukali chlapci, až se plevy a sláma široko daleko zanášely; čisté zrnko pak zůstávalo na zemi. 
Když pán k tomu přišel, hněval se, že mu slámu rozfoukali, ale Drtikámen mu pravil: 
„Co byste litoval, nemusíte ji aspoň na pole vozit; ze slámy nemáte nic, ale z pšenice, jen chystejte díly.“ 
„Ty jsou dávno přichytané; ale Vy nemáte na své díly pytle.“ 
„Ej, vždyť nám snad půjčíte? My Vám je poctivě navrátíme,“ ozvali se chlapci. 
„Já na dluh nic nedám,“ řekl pán. „Já nic nepůjčuji.“ 
„Tak tedy si můžeme to zrno do Vaší sýpky snést?“ 
„No, jen si ho sneste,“ pravil pán. 
Chlapci šli a všecku tu vymlácenou pšenici do jedné velké sýpky sesypali. Potom pozavírali dobře okna i dvéře, a když měli všecko přihotoveno, Drtikámen objal sýpku, naložil si ji na ramena, pánovi řekli: 
„Mějte se dobře!“ a titam ..... odešli. 
Pán se tomu náramně podivil, ještě více ho to ale mrzelo. 
„Hej,“ zvolá po chvíli, „vypusťte za nimi toho býka, ať je roztrhá!“ 
Kravař vypustil býka a ten přímo za nimi se pustil. 
„Ohlídněte se tam, co to za námi dupá,“ pravil Drtikámen chlapcům. 
„Podívejme,“ odpověděl Lamželezo ohlídnuv se, „toho velkého býka za námi pustili.“ 
„No to nic, jen jděte!“ kázal jim Valibuk, chytil cep, a když býk k němu doběhl, tak ho po hlavě udeřil, že hned nosem do země zaryl. Potom vzal ho za zadní nohy, přehodil přes plece a šli dále. 
„Ej,“ zvolá po chvíli Lamželezo, „kamarádi, nechrne my to všecko tady, protože podívejte, už zas dvě divoká prasata za námi pustili!“ 
Než Valibuk kázal opět chlapcům, aby šli napřed, on sám na prasata počkal, cepem je zabil, zabitá přes ramena přehodil a teprve šli dále. 
Po chvíli praví zase Lamželezo: 
„Oh, teď už s vozem Se čtyřmi koňmi pro nás jedou!“ Sotva to dopověděl, už jim byl vůz v patách; tu se ale Drtikámen rychle obrátil a sýpku na vůz hodil, divže se to všecko nezlámalo. ..... Valibuk rozprášil lidi cepem a Lamželezo chytil opratě. Býka a prasata naložili také na vůz a pohnuli se dále k domovu. Doma si to na tři částky rozdělili; Valibuk dal svou část rodičům. 
Po této práci šli hledat jinou, a poznovu se vybrali do jednoho velkého města. Podle obyčeje ptali se jednoho měšťana, co že tam nového. 
„Ach, kéž bych Vám mohl něco lepšího povědět,“ odpověděl měšťan, „naše město má veliký smutek, ale největší zármutek má náš král, který tu bydlí. Tyto dni tři jeho dcery zmizely. Chodily se každý den na jedno místo koupat, a odtud kdo ví, kam se poděly. Lidé povídají, že jim jedna ježibaba krásu záviděla, a proto je zaklela, aby se propadly, a že skutečně tři draci pryč je odvedli. To nikdo neví, kam se poděly, jen že je všechny tři do jedné díry pod zem stáhli. Náš král neví žalem, co má dělat. Celé město dal černým suknem zastřít a slibuje, že kdokoli ty tři dcery najde a vysvobodí, tomu kteroukoli za ženu dá, i půl království.“ 
„To je pro nás, pojďme ke králi!“ zvolal Valibuk, jak to zaslechl. ..... Šli. 
„Nejjasnější králi,“ promluvil Valibuk, když vstoupili před krále, „jsme lidé cizí, ale přišli jsme Vás ve Vašem zármutku politovat. Vy jste, jak nám lidé řekli, tři dcery ztratil, ale my Vám je osvobodíme, budete-li ve svém královském slově stát a potom nám je za ženy dáte. Pustíme se za nimi, i kdyby nás to život stálo. Kromě toho žádáme, dejte nám jeden provaz tři tisíce sáhů dlouhý uplést, abychom se do jakékoliv hlubiny spustit mohli. Potom nám dejte připravit dvanáct měřic kaše, z dvanácti pecí chleba a dvanáct volů.“ 
„Všechno, co žádáte, Vám přichystat dám,“ řekl jim král, „a moje milé děti si za ženy vezměte; jen mi je vysvoboďte.“ 
I kázal král, aby se všecko přichystalo, jak si to chlapci přáli, a když vše přihotoveno měli, naložili to na sebe, voly před sebou hnali, a tak se ubírali do hlubokých lesů. ..... Dlouho chodili po těch lesích, až jednou přišli na jednu louku. „Tady se zastavíme,“ pravil Valibuk, „v těchto lesích se poohlídneme, zda tu není nějaká díra dolů do jiného světa!“ Ostatní souhlasili. 
Valibuk a Lamželezo šli díru hledat a Drtikámen měl večeři strojiti. Rozdělal oheň, postavil do kotle kaši, zabil vola a přihotoveného začal opékat. ..... Jak tu samotný u ohně sedí, kaše se dovářela, vůl se dopékal, zaskučí nad ním na vysoké jedli Loktibrada: 
„Vaříš kaši, vaříš, ale nebudeš ji jíst!“ 
„I opravdu nebudu, jen co přijde Valibuk,“ praví Drtikámen. 
„Tvůj Valibuk není doma, a Tobě ji ještě horkou dočista sním,“ zaskuhrala Loktibrada, skočila ze stromu, Drtikámena převalila na špalek na dříví, kaši mu do drobtu snědla a vola odnesla. 
Sotva se Drtikámen Loktibrady zbyl, už Valibuk z vršku volal: 
„Navařil jsi kaši a upekl vola?“ 
„Ale jakpak upekl ..... jedna Loktibrada mi ji snědla a vola odnesla,“ žaloval Drtikámen a chlapcům vypravoval , co se mu přihodilo.
„No, jsi mi Ty ale chlap! Což jsi ji neuměl napálit? ..... My celý den hledáme, a ty, budižkničemu, dáš nějaké stvůře všecko zhltnout,“ zlobil se Valibuk. 
Druhý den zůstal Lamželezo, aby kaši vařil, a Drtikámen s Valibukem šli díru hledat. Okolo večera se vrátili. „Navařil jsi kaši?“ volal zdaleka již Valibuk. 
„Baže, navařil, ale Loktibrada mi ji dočista snědla!“ odpověděl smutně Lamželezo. 
„No, Vy jste ale nemehla,“ rozhněval se Valibuk, „teď půjdete Vy hledat, já zůstanu u vatry.“ Třetí den šli Lamželezo s Drtikámenem díru hledat a Valibuk zůstal, aby vařil večeři. ..... Natahal si buků, nakladl hranici a rozdělal oheň; potom nasypal do kotle kaši, vtáhl vola na rožeň a začal péci. Mezitím udělal past a postavil ji k dopékajícímu se volu. V tom se ukáže na jedli Loktibrada. 
„Vaříš kaši, vaříš, ale nebudeš ji jíst!“ zaskučela. „I opravdu nebudu, jen co přijdou chlapci s cepy. Pojď jen dolů, pojď z toho stromu! Co jsi zač?“ 
Loktibrada mžikem dolů se spustila, chtíc vola chytit, ale past ji zaklapla. ..... 
„Aha, tady jsi!“ zasmál se Valibuk, „no však já Ti za kaši zaplatím.“ 
I vzal svůj cep a Loktibradu v té pasti bil, co mu síla stačila. 
„Ouvej,“ naříkala Loktibrada, „jen už mě nebij, dám Ti zlata a bohatství, kolik budeš chtít!“ 
„Nepotřebuju nic, mám všeho dost; teď tu budeš, dokud moji kamarádi nepřijdou.“ 
Mezitím Drtikámen i Lamželezo přišli. 
„No, jak je?“ ptali se Valibuka. 
„No, jak by bylo, dobře; tady je kaše, tamto pečeně a tamhle Loktibrada,“ řekl jim Valibuk vesele. „Jen pojďte, najezme se, a potom se jí ještě na něco zeptáme.“ 
Sedli do trávy a jedli, po jídle z trávy povstávali a Valibuk se ozval: 
„Chlapci, teď se zeptáme Loktibrady, kde je ta díra do pekla, a do té doby všichni tři ji mlátit budeme, dokud nám ji neukáže.“ 
Pobrali cepy, šli k pasti a tak do Loktibrady mlátili, že by byla musela duši vypustit, kdyby jakou byla měla. 
„Oh, jen už mě tolik nebijte, hned Vám řeknu, kde je ta díra, co ji hledáte, a ukážu Vám ji tam pod jednou velikou skálou!“ prosila Loktibrada. „No dobře,“ pravil Valibuk, „jen ji na ten provaz uvažte, a když to nebude pravda, tak ji tam rozmlátíme na kaši.“ 
Sebrali se a všichni tři k té skále šli. Drtikámen se do ní obořil a kámen po kameni z ní odlamoval, až se jim poštěstilo díru odkrýt. „Ale kdo půjde dovnitř?“ 
„Já půjdu!“ ozval se Lamželezo. ..... Sotva ho ale na dvě stě sáhů spustili, už potrhoval provazem, aby ho vytáhli. Po něm spustil se Drtikámen, ale také nepřišel dále než do polovice. 
„No, když je to tak, pánubohu poručeno,“ řekl Valibuk, „jen od díry neodcházejte, tady stůjte, ani provaz mi dříve nahoru nevytahujte, dokud jím třikrát silně nezatřesu. A teď spouštějte!“ 
Když byl v polovici, zarazil ho zápach a ten byl horší a horší, potom ho i pálilo, čím dále dolů tím více, až po velikých mukách na dno se dostal. ..... Ohlíží se kolem sebe v tom podzemním světě ..... všade pusto, tma a palčivost neslýchaná. Dlouho se rozhlížel, až nakonec maličké světýlko daleko před sebou blyštět se viděl. Drahný čas proti tomu světýlku šel, a vždy se mu maličké ukazovalo, až tu konečně dojde a před sebou jeden utěšený, od zlata a drahého kamení třpytící se zámek vidí. Vešel dovnitř a tu v světnici viděl nejstarší královskou dceru. 
Kněžna se ulekla, uviděvši člověka, avšak přece jen hned k němu mile promluvila: 
„Ach, co tu děláš, co tu hledáš, můj drahý příteli?“ 
„Tebe, krásná kněžno,“ řekl Valibuk, „bez meškání pojď se mnou.“ 
„Není možná,“ odpoví kněžna, „abych já s Tebou šla, ale Ty odtud odejít musíš; neboť jakmile můj muž, drak se šesti hlavami, domů přijde, hned s Tvým životem konec bude.“ 
„Toho se já nelekám,“ odpověděl jí Valibuk. V tom strhl se hluk, drak se domů vracel a svůj kyj třicet centů těžký hodil napřed, aby mu ho nebylo třeba nosit. Tu strachem přepadená kněžna prosila Valibuka: 
„Ach můj drahý příteli, pojď rychle do této tmavé komory, neboť můj muž hned domů přijde a v okamžení Tě sežere.“ 
„Sežere nesežere,“ odpověděl Valibuk, na její prosbu ale byl přece svolný jiti, dříve ale zdvihl kyj a na třicet mil cesty draku vstříc ho opět hodil. ..... 
Drak si ho zdvihl a mrmlaje domů si ho nesl. Rozzlobený do světnice vstoupil a všecky kouty prohlídnuv zařval: 
„Čuchy, čichám člověčinu!“ 
„Ach,“ praví kněžna, „kdepak by se Ti tu vzala. Vždyť víš, že tu nikdy člověk nebyl ani nebude.“ 
„Čuchy, čuchy, čichám člověčinu! ..... Sem s ním, ať je to kdokoli, nebo jestli ne, tak tento plamen neuhasím, jen když Tebe sežeru!“ zařval poznovu a plamen mu z úst sršel. „Ach drahý muži,“ prosila kněžna, „buď milostivý mému bratrovi, který mě přišel navštívit.“ 
„Dobrá,“ zabručel drak, „odpustím Tvému bratrovi, jen ať sem přijde a se mnou se nají!“ 
V tom okamžení vkročil do světnice Valibuk a drakovi se poklonil. 
„To jsi Ty,“ ptá se ho drak, „co můj kyj nazpět hodil?“ 
„Ano, já!“ odpověděl Valibuk. 
K svačině donesl drak olověný chléb a dřevěný nůž, i pobízel Valibuka, aby si ukrojil a jedl, že potom půjdou svoje síly změřit. 
„Tvůj chleba já jíst nebudu, ale přesto Ti svoji sílu ukážu!“ řekl Valibuk. Zatím mu kněžna od svého jídla dala a on se s chutí najedl Potom vybrali se do boje, na humno, které olovem zalité bylo. 
„Švagře, chyť mě a vraz mě, co můžeš, do toho olova!“ 
Valibuk se nedal ponoukat, chytil draka a po pás do olova ho vrazil. Drak z olova vyskočil a vrazil Valibuka do něj nad pás. Valibuk z olova vyskočil a vrazil do něho draka až po hlavy. Potom uchopil cep a všech šest hlav mu roztřískal. 
Potom odešel ke kněžně do světnice a pravil jí: 
„Krásná kněžno, udělej se mnou, co chceš, Tvůj muž mou rukou umřel.“ 
„Ach drahý hrdino, požehnané jsou Tvoje kroky! Nevím, čím bych se Ti odměnila, že jsi mě osvobodil!“ 
I skočila k němu, líbala ho i objímala radostí. „No,“ řekl Valibuk, „buď připravena, dokud se nevrátím, neboť chci i Tvoje sestry vysvobodit a doprovodit Vás k Vašemu drahému otci.“ 
To řekl a odešel. Přišel k druhému, ještě krásnějšímu zámku a tu zase rovnou do světnice vešel. Seděla tam prostřední dcera královská, všecka ztrápená. Jak viděla člověka, ožila radostí, ale srdce ji zabolelo, když pomyslela, co se bude s ním dít. ..... 
„Ach milý člověče, kohopak tu hledáš?“ ptala se ho. „Tebe, krásná kněžno,“ odpověděl Valibuk. 
„Ach utíkej, můj drahý, z tohoto místa, tady není nic pro Tebe. Jak se můj muž, drak s devíti hlavami, vrátí a tady Tě přistihne, hned Tě sežere.“ 
V tom povstal hřmot náramný; drak hodil si domů kyj šedesáte centů těžký, aby se nemusel s ním nést. Valibuk vyběhl před práh, kyj zdvihl a na šedesáte mil hodil ho nazpět. 
Drak uviděv, že se mu kyj vrátil, zabručel a domů si ho nesl. Kněžna zatím Valibuka do komory schovala. Jak vkročil drak do světnice, hněvem rozpálen, prohlížel všecky kouty, plamen mu z úst sršel, i zařval: 
„Čuchy, čichám člověčinu!“ 
„Ach milý muži, kdepak by se Ti tu vzala, vždyť víš, že tu nikdy člověk nebyl ani nebude,“ odpověděla kněžna. 
Ale drak funěl po světnici a poznovu zařval: 
„Čuchy, čichám člověčinu! Vydáš ho, nebo nevydáš? Když ne, nejdřív Tebe, potom jeho sežeru!“ 
Tu se vrhla vystrašená kněžna před ním na kolena a prosila: 
„Vezmi mě na milost i mého bratra, který mě přišel navštívit!“ 
„Beru Vás na milost,“ odpověděl drak, „ať jen sem Tvůj bratr přijde, já si s ním chci po přátelsku pohovořit.“ 
Valibuk přišel, vítali se, a jeden druhého okem přeměřil od hlavy do paty. 
„Švagře, to jsi Ty, ten hrdina, co můj kyj nazpět hodil?“ ptal se drak. 
„Ano, to jsem já!“ odpověděl Valibuk. 
„No tak, najezme se, po večeři půjdeme své síly změřit.“ 
K večeři přinesl drak železný chléb a olověný nůž. 
„Vezmi si, švagře, a posilni se ..... se mnou budeš mít práci,“ pobízel drak. ..... 
„Já jsem dost silný, ani silnější být nepotřebuji. Ale jestli Ty potřebuješ, najez se,“ odpověděl mu smělý šuhaj. 
Drak jedl, až mu jiskry od zubů pršely; Valibukovi dala kněžna jíst. 
„Nu, pojďme už ven a zkusme, kdo je silnější!“ řekl drak, když se byl najedl. 
Vyšli na humno, které bylo železem zalité. „Nejdřív chyť Ty mě, nebo když já Tebe dříve chytím, myslím, že už nebudeš mít čas mě chytit,“ řekl drak. 
„Ej, když si tak troufáš, zrovna Tě nechytím. Tady jsem, chyť mě Ty první, můj život je v Tvých rukou,“ odpověděl mu Valibuk. 
V tom drak chytí Valibuka kolem pasu a mrští jím do železa až do podpaží. ..... Valibuk ale tak hbitě ze železa vyskočil, že polovici humna s sebou vytrhl. ..... Tu drakovi srdce pokleslo. 
„No to už snad stačí, mohli bychom se nechat na pokoji,“ pravil. 
„Na pokoji,“ zvolal Valibuk rozhněván, „pěkně na pokoji, jen dříve Vám, pane švagře, musím ukázat, jak se klíny do stromů zatloukají!“ V tom popadnuv draka, tak silně ho do země zarazil, že se až u samých hlav zastavil. „No, pojď ven!“ volal naň, ale drak se pohnouti nemohl. I chytil Valibuk cep a všechny hlavy drakovi rozbil na prach. Potom vrátil se ke kněžně: 
„Milá kněžno,“ pravil jí, „jsi od svého muže osvobozená, teď ale, pokud se nevrátím a Tvoji sestru neosvobodím, na cestu se chystej, potom Vás k Vašemu otci zavedu.“ 
Kněžna mu děkovala a on bez meškání k třetímu zámku se ubíral. Ten byl nejkrásnější, všecko se od zlata třpytilo, takže nemohl oči na něm dost napást. ..... Světnice byla ale nejkrásnější. Kněžna smutně se po ní procházela. Jak Valibuka spatřila, divže nepadla od radosti a žalu. 
„Ach člověče,“ zvolala, „proč jsi sem přišel? Utíkej, jak jen můžeš, můj muž, drak s dvanácti hlavami, se hned vrátí a sežere tě!“ 
Tak ho s pláčem napomínala, neboť jí mladého bylo líto. Ale Valibuk jí řekl: 
„I kněžno, jen se netrap, však já se Tvého muže neleknu.“ 
V tom se zem zatřásla; drakův kyj před zámkem dopadl. Prudce letěl, neboť ho drak na sto mil daleko, jako když lukem střelí, hodil. ..... Valibuk vyskočil ven, kyj zdvihl, po dvakrát jím nad hlavou zatočil, potom ho na dvě stě mil daleko hodil. Tak v povětří zahučel, jako nejhroznější bouře když se žene. ..... Drak se musel zpátky pro kyj vrátit; proklínaje hodil si ho na plece a rozzloben domů pospíchal. Všecek rozzuřen vstoupil do světnice. Kněžna Valibuka ukryla, ale drak ho hned ucítil „Čuchy, čichám člověčinu!“ zařval jako tur a na ženu se obořil. „Koho tu máš, vyzraď ho, sice Tě spolknu!“ Kněžna div neomdlela. 
„Co mám dělat, raději Ti pravdu povím, přišel mě můj bratr navštívit. Ach, ale prosím Tě, zkroť svůj hněv a neubližuj mu,“ pravila mu kněžna. „Dobře, Tvůj bratr je můj švagr. Jen ho sem přiveď, chci se s ním navečeřet!“ 
Valibuk přišel. „Vítej švagře,“ pravil mu drak hromovým hlasem, „to jsi ty, kdo můj kyj zahodil, že jsem se za ním musel vracet a na plecích ho vláčet domů?“ 
„Ano, to jsem já!“ řekl Valibuk. 
„To jsi chlapík!“ řekl drak, „slyšel jsem i od Loktibrady o Tobě, že mě přijdeš navštívit. Podej mi svoji pravou ruku, ať Tě jak náleží přivítám.“ Stiskli si ruce; Valibukovi krev zpod nehtů vystříkla, ale drak měl kosti v prstech rozmačkané. Zapištěl bolestí.
„Oh,“ povídá, „kdo to kdy slýchal, že jsi Ty takový silák! Ale teď se pojďme navečeřet, potom se vyzkoušíme, co jsme zač. Protože by to přece jen velká potupa byla, kdyby Tvoje jedna hlava nad mými dvanácti zvítězit měla!“ 
Přinesl drak ocelový chléb a mosazný nůž a pobízel Valibuka, aby jedl. 
„Nepotřebuji se zocelovat,“ řekl mu Valibuk, „mě moje matka po devět roků provždy zocelila a bůh mě zakalil ..... to mi stačí. ..... Ale podle Tvých prstů poznávám, že Ty ses ještě dost nezakalil, no tak se tedy zoceluj!“ 
V drakovi kypělo jako v kotli, opatrná kněžna viděla, co se děje, i donesla Valibukovi od svého jídla a prsten mu dala, který mu síly za sto mužů přidal. Valibuk jí poděkoval, občerstvil se a potom šli s drakem na prostranné humno. Na ocelovém humně se jak náleží připravovali. ..... Drak začal dvanácti chvosty okolo sebe švihat, práskat, svíjet se, řval a plameny šlehal z úst; kam vstoupil, všecko pod ním praštělo, a jak zařval, všecko se třáslo. 
„I co,“ začal se najednou nafukovat, „já mám s takovou mouchou bojovat, k hanbě a k věčné potupě mi bude, že se s Tebou špiním. Ale o to nic ..... vdechni svoji duši, komu chceš, neboť když Tě jednou chytím, víc už dýchat nebudeš.“ 
Po těch slovech chytil Valibuka, mrštil jím, až se po pás do ocele zaryl. ..... Valibuk ale hbitě vyskočil, popadl draka a tak prudce ho do tvrdé ocele vrazil, jako kámen do vody, že se mu hned dvě hlavy otřásly a zemdlely. ..... Valibuk skočil, chytil cep a ostatní hlavy mu posrážel jako jablka. ..... Potom si chvilku oddechl. ..... Nato se vrátil ke kněžně do zámku. 
„Krásná kněžno,“ oznamoval jí radostně, „už jsem svoji práci vykonal. I Tebe i Tvoje sestry jsem od vašich pekelníků šťastně osvobodil. Teď Vás odvedu k Vašemu otci, ale nejdřív, co se Ti líbí, vezmi s sebou!“ 
„Velký bůh Ti požehnej!“ odpověděla kněžna. „Nikdy na Tvoji laskavost nezapomenu. Já nejen některé věci, ale celý zámek se všemi poklady snadno odnesu. Mám takový proutek, když jím na zámeckou bránu uhodím, celý zámek se v zlaté jablko promění.“ 
Tak se i stalo. Jak ze zámku vyšli, kněžna bránu zavřela, uhodila na ni proutkem, a zámek proměnil se v zlaté jablko, které si kněžna schovala. ..... Šli k druhé sestře, a i ta měla proutek, kterým si svůj zámek v zlaté jablko proměnila. ..... Tak i třetí. Potom, když už všechny svoje zámky při sobě měly, vedl je Valibuk k onomu otvoru, kudy byl dolů přišel. ..... Potom je připravil a jednu po druhé vytáhli chlapci nahoru; nejmladší, od které měl Valibuk prsten na prstě, naposled. Přišla řada na něho; ale on byl šuhaj opatrný, myslel si, aby ho z půli cesty dolů nespustili; přivázal místo sebe velký kámen na provaz, aby zkusil, zdali jsou poctiví. 
„No,“ povídají si ti nahoře, „že je ten Valibuk ale těžký!“ Jak byl asi v polovici, tu náhle provaz přeřezali a kámen s velkým hřmotem dolů spadl a na drobné kousky se roztřískal. „No vida, tak bych byl já pochodil,“ řekl si Valibuk, když to viděl. ..... Rozžalostněn chodil v podzemním světě sám a bloudil tam po celých sedm roků. Jak se tam potuloval, pozoroval, že na jedné skále každý rok jakýs veliký pták vejce snáší, ale že ani jediné mladé vychovat nemůže. Vždy mu ho cosi sežralo. Ten pták byl Kmochta pták, a ten, co mu mláďata žral, byl obrovitý had. Když to Valibuk vyzkoumal, hada sledoval, a jak chtěl zase do hnízda lézt, zabil ho. 
Za krátký čas přiletěl Kmochta pták a velice se zaradoval, uviděv tam mládě živé; myslel, že zase zhynulo. Tu spatřil Valibuka. 
„Ach dobrý člověče, snad to Ty jsi moje mladé od smrti zachránil? Věru všecko Ti dám, co si jen budeš přát!“ řekl mu pták. 
„Ano,“ pravil mu Valibuk, „já jsem tamtoho hada zabil. Ale prosím Tě, jen mě z tohoto podzemního světa vysvoboď!“ 
„No dobrá, i to se Ti může stát,“ řekl mu na to pták, „jen nasol sto volů a přichystej sto sudů vody, až s Tebou nahoru poletím a ze zobáku mi bude plamen šlehat, tak mi vždy cent masa a okov vody podej.“ 
Valibuk s radostí sto volů zabil, nasolil, i vodu přichystal, a když bylo vše přihotoveno, na ptáka se vším vysedl. ..... Letěli dlouho, dlouho, a když ptákovi plamen z úst šlehal, vždy mu hodil cent masa a okov vody mu podal. Než maso již došlo, na konci cesty nebyli a pták měl hlad. ..... Tu si Valibuk rychle kus masa z nohy odřezal a ptákovi hodil. ..... Potom hned na boží světlo šťastně se dostali. 
„Eh,“ povídá Kmochta pták, když Valibuk z něho slezl, „to bylo ale dobré maso, co jsi mi naposled hodil!“ 
„To věřím,“ usmál se Valibuk, „to bylo z mého nohy, protože mi už došlo.“ 
„Nu,“ řekl mu pták, „však já Ti to zahojím, jen když jsme se šťastně ven dostali.“ 
I dal mu na nohu lístek jakýs, a hned se mu rána zahojila a maso narostlo. 
Valibuk se ptákovi pěkně poděkoval a šel do královského města. Celé město bylo červeným suknem pokryto! 
„Copak je tu nového?“ ptal se jednoho měšťana. „Ba, samé dobré věci; tři královské dcery se našly a nejmladší se dnes za jednoho, co je vysvobodil, vdává,“ odpověděl měšťan. ..... Tu chvátal Valibuk rychle do královské síně, kde se hostina strojila. Kněžna přikázala, aby každého, byť i žebrák byl, vpustili, a co žádá, aby mu dali. ..... Valibuk vešel do předsíně a prosil o pohár vína. Kněžna hned kázala červeného vína do svého poháru naliti a jemu podati. Valibuk ho do polovice vypil a vpustiv do poháru prsten, co mu kněžna v podzemním zámku na památku dala, pohár kněžně vrátil. 
Jak prsten kněžna v poháru spatřila, vyskočila, radostně volajíc: 
„Toto je ten pravý Valibuk, který nás osvobodil, a ne Drtikámen, co má kamenné srdce a provaz Valibukovi přeřízl. ..... Já jsem Valibukovi tento prsten darovala a věrnost mu slíbila!“ 
Po těch slovech k svému zaslíbenému přiskočila. 
Drtikámena ze zámku vyhnali a Lamželezo šel s ním. On byl sice s nejstarší kněžnou již sezdán, ale ona ho ráda neviděla, neboť jestli i ráno čistý byl, až se třpytil, do večera přece vyhlížel jako rezavé železo. Do stříbrného zámku se nehodil. Valibuk se hned se svou kněžnou dal oddat a dlouho žili v zlatém zámku svém a žijí posud, jestli neumřeli.