Vandrování kdovíkudy kdovíkam

To Vám bylo v dobách, kdy člověku létali pečení holubové do huby. Chodil jsem světem cestou necestou, když tu jsem uviděl tenkou nit, no byla Vám hedvábná, o to nic, ale visel na ní celý Řím i s papežem! Ve městě pořádali závody, ten beznohý chlap toho koně opravdu předběhnul, a když doběhnul do cíle, měl Vám takovou radost, že vytasil meč a přetnul jím most, na kterém všichni stáli, a tak jsme popadali do vody. 
Když jsem se vyškrábal na břeh, hnal se kolem mě osel a ten Vám měl stříbrný nos jako nějaký kníže, a ti dva zajíci, co běželi za ním, mu sotva stačili. Pak se do mě dal velký hlad, tak jsem si na jedné lípě, ta Vám byla košatá, muselo jí být nejmíň dvěstě let, tak jsem si na té lípě natrhal plnou náruč horkých lívanců. Co tak pojídám tu dobrotu, belhá se kolem mne koza, vychrtlá byla až hrůza, naložili na ni sto věder sádla a šedesát věder soli, bodejť by tak nefuněla. 
Nenapovídal jsem toho ještě dost? Ne? 
Pak jsem viděl pluh, co si oral jen tak, bez koní a bez sedláka, asi měl dlouhou chvíli. Stejně jako ten klouček, nebyl mu víc jak rok, popadnul Vám mlýnský kámen a hodil jím až k Magdeburku! A to je Vám o Rýna pěkný kousek cesty! Nu, Rýn je velká řeka a kolik je tam ryb! A nejsou to ledajaké ryby, když se dají do hašteření, je z toho povyk, z kterého mají bolení hlavy až nahoře v nebi. 
Jak jsem tak vandroval, přišel jsem jednou k hoře a byl tam pramen u kterého rostlo jabko, a když jsem se napil, nebyla to voda, ale sladký med. A na louce tam kosily dvě vrány a měly se k té práci šikovně, zrovna jako ti dva komáři, co tam opodál stavěli most. Když se tam přihnal vlk s nekalými úmysly, vrhli se na něj dva holubi a roztrhali ho na kousky, a z vlka vypadly dvě děti a s nimi šest kůzlat, běloučkých jako sníh. 
Pak jsem přišel na obrovské pole a byla tam sýpka, ve které mlátily žáby obilí, zatímco myši v svátečním kabátku tam vysvětily biskupa, ten pak nasednul do tříkolky, kterou táhnul medvěd a kočírovaly dvě kočky. Opodál si pochutnával šnek na dvou zabitých lvech, prý to byla jeho práce, kdo by mu nevěřil? 
K večeru jsem zašel k jednomu holiči, zrovna holil bradu nějaké ženě, co tam přišla se dvěma kojeňátky. A aby zatím nekňourala, starala se o ně kobyla, která jim vyprávěla pohádku o časech, kdy létali pečení holubové člověku do huby. 
Pak zakokrhal kohout, zazvonil zvonec a pohádky byl konec!