Vánoce v lese

Vánoční svátky přijíždějí na bílém koni. Ve sněhových vánicích vločky víří vysoko až k doškovým střechám. Chaloupky jsou zachumlané do sněhu až po šedé oči okenních tabulek, v nichž se jako jiskry míhají veselé plamínky. Ale uvnitř je lidem teplo a příjemně. Pece jsou rozpálené a vydechují páru. Do červena opečené pirohy, z nichž se ještě kouří, leží pěkně v řadách na zápecí, na stole, na lavičkách, na postelích.
Červenolící hospodyně sehnutá nad kamny ani nezpozorovala, jak jí jeden kulatý koblížek vypadl z rukou. Kolem promrzlých bot drvoštěpů, kteří právě vešli do dveří, se vykutálel ven. Na dvorku ho chtěl popadnout pes, který tam čekal na své sváteční sousto a celý zkřehlý se třel o dveře, ale koblížek, z kterého se ještě kouřilo, mu vyklouzl a kutálel se z kopce dolů do lesa.
Tam už stromy vítaly vánoce velkolepě vystrojené. Staré jedle měly na sobě veliké bílé kožíšky z medvědí kůže, břízy byly ověšené dlouhými perlovými náhrdelníky, které jim visely až k zemi. Mladé jedličky měly na hlavách bílé huňaté beraničky posazené až k očím a své zelené prstíky zastrčily do měkkých, zbrusu nových sněhových palčáků. Vítr se utišil. Stromy stály tiše, bez pohnutí. Koblížek, kterého vždycky všude netrpělivě očekávali, se divil, že mu nikdo nejde naproti. Tak se kutálel lesem, až uviděl stoupat odněkud kouř.
V lese byla malá chaloupka. Zajíc tam vařil pivo ze sladkého žitného osení a čekal hosty. Koblížek se převalil přes práh do světnice a zastavil se u dveří. Ale nikdo nespěchal, aby mu sundal kožíšek. Zajíc ochutnával pohár sladkého piva a utíral si tlapkou pěnu z vousků. Jeho žena prostírala na stůl. A maličký zajíček Jánítis ležel v mechové postýlce a s široce rozevřenýma očima čekal, až začne sváteční večer.
Koblížek rozpačitě kroutil svými načervenalými tvarohovými knoflíky. Nikdo mu nevěnoval pozornost. Jenom hospodyně se na něj tak trochu křivě podívala a zeptala se s obavami zajíce:
„Udělals kličku? Udělals kličku?“
„Dnešní ráno jsem celé proběhal a celý les jsem skrznaskrz prokličkoval,“ odpověděl zajíc a vypil pivo. „Žádný lovec nás tu nenajde!“
Pak se začali scházet hosté.
Veverka přinesla malému Jánítisovi hrst ořechů a medvěd celou plástev medu. Tak každý něco přinesl. A když už byla noc, otevřel dveře jelen a z tmavomodrého nebe přinesl do chaloupky na svých širokých parozích spoustu hvězd.
Všichni se radovali a upíjeli pivo. Medvěd se zvedl a na zadních nohách tancoval, až se chaloupka třásla.
Koblížek stál u dveří a plakal:
„Copak já ..... copak já jsem tady zbytečný?“
V tom jako poslední přijely ke dveřím ve vrzajících saních dvě šedé myšky. A malému Jánítisovi, který se už dost vydováděl a unavil, přivezly plný vozíček sladkých snů.
Myšky vešly a začaly kolem koblížku radostně poskakovat.
Hned mu sundaly červenohnědý kožíšek, zatáhly ho do sena a celou noc s ním protancovaly.
Zatímco v chaloupce se všichni veselili, starý havran ..... ten ze všech nejčernější ..... seděl vysoko pod hvězdami na vrcholku zasněžené jedle. Se svěšenou hlavou marně přemýšlel o tom, kam si asi schoval kousek vepřových jater, který na podzim ukradl jedné hospodyni. Bylo to v poli pod šedým kamenem, nebo pod keřem na kraji pastviny? Sníh dávno vyrovnal kopečky i dolíky, kameny i keře. Celý den prolétal v prudké vánici, ale nemohl nic najít.
„Sa ..... krá! „Sa ..... krá!“ ulevoval si. „To je ale studená noc!“ Pak se schoulil a schoval hlavu pod křídlo.