Včelí královna

Dva královští synové se vydali jednou do světa za dobrodružstvím a upadli do divokého a zpustlého života, že se domů už raději nevrátili. 
Jejich nejmladší bratr Slunidar, kterému také říkali Hlupáček, se jednou vydal do světa své bratry hledat. Ale když je konečně našel, vysmívali se mu, že se svou prostoduchostí chce dobít svět, neboť jim samým se to nepodařilo, a to jsou mnohokrát chytřejší než on. 
Tak táhli dál společně a přišli k jednomu velkému mraveništi. Ti dva starší chtěli mraveniště rozrýt a dívat se, jak malí mravenečkové budou ve strachu sem tam pobíhat a svoje vajíčka přenášet, ale Hlupáček řekl: 
„Nechte ta zvířátka na pokoji, já nedovolím, aby jste je rušili!“ 
Tak šli dále a přišli k jezeru, na kterém plavalo mnoho, mnoho kachen. Ti dva bratři chtěli pár chytit a upéci si je, ale Slunidar je nenechal a řekl: 
„Nechte ta zvířata na pokoji, já nedovolím, aby jste je zabili!“ 
Nakonec přišli k včelímu hnízdu, které bylo plné medu, že tekl dolů po kmeni stromu. Ti dva chtěli pod stromem rozdělat oheň a včely zadusit, aby si mohli vzít med. 
Ale Hlupáček to opět nedovolil: 
„Nechte ta zvířátka na pokoji, já nedovolím, aby jste je upálily.“ 
Nakonec přišli ti tři bratři do jednoho zámku, kde ve stájích stáli dočista zkamenělí koně, taky tu nebylo živáčka k vidění; prošli všemi stájemi, dokud nebyli přišli až na jejich samém konci před dveře, které byly zamknuty na tři zámky. 
Na dveřích ale byla schránka, skrze kterou bylo vidět do světnice. Tam uviděli sedět za stolem šedivého mužíka. Zavolali na něj jednou, podruhé, ale on je neslyšel. Nakonec potřetí zavolali, tu povstal, otevřel ty zámky a vyšel ven. 
Neřekl však ani slovo, nýbrž je zavedl k bohatě prostřenému stolu, a když pojedli a popili, zavedl každého do ložnice. 
Druhého rána přišel onen mužík k tomu nejstaršímu princi, probudil ho a zavedl ke kamenné desce, na které byly napsány tři úkoly, skrze které mohl být zámek vysvobozen. 
První úkol zněl: v lese v bažině jsou perly královské dcery, tisíc je jich do počtu, ty musejí být nalezeny, však bude-li při západě slunce jediná chybět, tu ten, kdo by se toho úkolu ujal, zkamení. 
Ten nejstarší princ vyšel ven a jal se perly hledat, hledal celý den, ale když ten den byl u konce, sotva sto jich našel; stalo se, co bylo na té tabuli psáno: zkameněl. 
Následujícího dne se o štěstí pokusil prostřední princ, ale nevedlo se mu o mnoho lépe než tomu nejstaršímu, nenašel více jak dvě stě perel a zkameněl. 
Konečně přišel na řadu také Slunidar, hledal v močále, ale bylo to velmi těžké a šlo to pomalu. Tak si sednul na jeden kámen a rozplakal se. A jak tam tak seděl, přišel mravenčí král, které mu byl život tenkrát zachránil, s pěti tisíci mravenci; a netrvalo to tak dlouho a ta malinkatá zvířátka ty perly jednu podruhé nalezla a na jednu hromádku přinesla. 
Ten druhý úkol byl, aby přinesl klíč od ložnice princezny, který leží na dně jezera. Slunidar přišel k jezeru, na něm plavaly ty kachny, které tenkrát zachránil, ponořily se a přinesly mu z hlubin onen klíč. 
Třetí úkol byl ale nejtěžší, ze tří spících princezen měl tu nejmladší a nejmilovanější vybrat. Ale ony si byly podobné jako vejce vejci a nikdo je od sebe nedokázal rozlišit. Jen v jednom se lišily, než šly spát, tak ta nejstarší si vzala kousek cukru, ta prostřední trošku sirupu a ta nejmladší lžičku medu. 
Tu přiletěla včelí královna, které byl tenkráte Slunidar život zachránil, a ohledala rty všech tří dívek, až nakonec zůstala sedět na rtech té, která med jedla, a tak Slunidar poznal tu pravou. 
Tu bylo kouzlo zlomeno, a celý zámek byl vysvobozen, kdo byl zkamenělý, ten získal zpět svoji podobu. 
A Slunidar si vzal za ženu nejmladší princeznu a po smrti jejího otce se stal králem, jeho bratří dostali za ženy ty zbylé dvě princezny.

Zdroj: www.abatar.cz