Věčný student a jeho pohádka

Špinavě žluté stěny s tmavými otvory oken a větve zkřehlé mrazem nahlížely do nevytopené světnice Věčného studenta, který seděl u stolu a četl. Zvedl oči od knihy teprve tehdy, když její stránky zšedly v houstnoucím soumraku. Sepraný bezbarvý ubrus, skvrny na zdech páchnoucích vlhkým vápnem a okno, kde nestály žádné květináče a z jehož matných skel vystupoval jen temný kříž okenního rámu ..... to všechno působilo holým a bezútěšným dojmem. Věčný student zavřel oči. Kéž by se co nejrychleji setmělo! Pak by se nemusel dívat na všechny ty předměty hledící na něho zoufale, jako by ztratily samy sebe. Věčný student si už zvykl na chudobu pronajímaných pokojů s nábytkem. Ještě neseděl na židli, která by nevrzala, nebo u stolu, jehož čtyři nohy by byly v pořádku. Ale právě dnes chtěl na všechno zapomenout, protože byl Štědrý večer. Sotva zavřel oči, z jeho snů se zlehka vynořila zelená snítka myrty. Viděl ji zcela zřetelně. Plaché výhonky směřovaly vzhůru a připomínaly vánoční stromek. Kdyby měl aspoň jednu jedinou myrtovou snítku ve starém hliněném květináči, cítil by se šťastným. Ale tady nebyla jediná věc, z které by dýchal život, a v celém bytě nebyla ani jediná živá duše. Studenti odjeli na vánoční prázdniny na venkov. Odjela i jeho bytná. I služka odešla kamsi na návštěvu a nechala mu zde jenom dříví, aby měl čím topit. Jen ta bílá březová polena mohla ještě rozkvést v plameni. Všechno ostatní byl popel, který se tiše bez známky života usazoval na dně jeho duše.
„Tvář, nějakou tvář!“ V těch prázdných zdech, jež neoživoval žádný obraz, chtěl Věčný student spatřit aspoň jednu z tváří, které mu nabízela paměť. Chtěl být mezi přáteli, ale kde je vzít? Oblékl si plášť a vyšel ven. Ledový vítr ho popadl a nesl po ulici. Hrstka zkřehlého listí přivátého bůhví odkud se valila před ním. Vánoce byly bez sněhu a země zůstala holá jako život bez snů a bez naděje. Zastavoval se u zářících výkladních skříní, kde růžové panny držely ve zkřehlých rukou různé zboží. Věčný student skoro záviděl těm pannám, na jejichž nalíčené tváře dopadalo tolik světla. V takové chvíli si připadal ještě ubožejší a odbočoval do stínu, jako by se schovával sám před sebou. Ale stíny se začaly pohybovat a šly mu v patách. Ohlédl se a uviděl nějakou ženu v tmavých obnošených šatech. Její tvář byla žlutavě bledá, přes rameno měla starou, místy už děravou šálu, a se skloněnou hlavou o něco prosila. Ve světle pouliční svítilny viděl, jak jí ze sklopených víček padá pudr.
„Pojďme!“ zašeptala.
Věčný student vylekaně pohlédl do té tváře jako do své duše ..... za přivřenými víčky se tajilo zoufalství. Rty ženy byly zvyklé necudně se usmívat, ale její skloněná tvář vypadala ve světle pouliční lampy truchlivě pokorná jako srdce, které si je vědomo své viny.
„Kampak půjdeme, když není kam jít?“ odpověděl Věčný student a vtiskl ženě do dlaně peníz. Pak se chvatně obrátil a odešel. Ale stále se mu zdálo, že ho její stín sleduje a skrývá se v temných domovních výklencích. Sám nevěděl, kam se obrátit, komu se svěřit. Vlastní stín mu šlapal na paty. Možná že osamělý poutník začíná takhle hovořit s vlastním stínem a Věčný student byl toho večera sám.
Ve spěchu z jedné kondice na druhou, v honbě za několika ubohými groši, jež mu umožňovaly živořit v žalostné podkrovní komůrce, kde v hodinách snů naříkal za oknem neklidný vítr a kde za stěnou škrábaly krysy, mu uplynula mladá léta. Přestupoval z jednoho oboru na druhý, z fakulty na fakultu, a s hrůzou cítil, že jenom bloudí v dýmu a chytá jiskry zkřehlými prsty. Kdesi daleko hořel velký oheň ..... to jasně tušil ..... , ale sám bloudil opodál a chytal jen jiskry, pouhé jiskry .....
Tak se štval ve věčném shonu, ale stále byl jenom studentem, zatímco kamarádi s pěknými diplomy už dávno zaujímali významná místa. V neklidné kadeři nad jeho čelem se už objevilo první stříbro. Říkali mu Věčný student a on cítil, že kolem něho je stále větší prázdnota a že on sám je čím dál tím osamělejší. Tak osamělý, že se mu začíná zdát, jako by ho někdo pronásledoval. Když se ale ohlédl, uviděl, že to byl pouze jeho stín. Tak jako v nesmírném tichu začíná náš sluch sám vytvářet zvuky, tak si Věčný student ve své osamělosti vytvořil přítele. Hovořil tiše, hlas mu šustil jako padající listí a mluvily z něho vzpomínky.
Když tak bezcílně bloudil ulicemi, přemýšlel o tom, kam by šel. Ve společnosti nedokázal zůstat nenápadný, ani se přizpůsobit. Bývaly chvíle, kdy si chtěl počínat jako ostatní. Když se však účastnil hovoru a začal o něčem vyprávět, zaposlouchával se jako nezúčastněný do vlastních slov a sám se divil, jak hloupě znějí. To ho nutilo brzy umlknout, neboť vše, co chtěl říct, vypadalo v myšlenkách daleko lépe. Když ale usedl stranou a opět se oddal myšlenkám, jeho mlčení bylo tak tíživé, že i hosté jeden po druhém zmlkli a zmocnila se jich tísnivá nálada. A tak Věčnému studentovi nezbývalo nic jiného než se rozloučit a každý mu s radostnou úlevou tiskl ruku.
Nakonec zůstal sám. A jediné bytosti, které mu rozuměly, byly děti. Snad proto, že jejich slovní zásoba je ještě malá a že všechno chápou beze slov, pouhou intuicí. Ve volných chvilkách vyhledával osamělá zákoutí, kde si na hromadách písku hrály děti. Tam vždy nacházel přátele, s nimiž mohl celé hodiny besedovat. Děti rozuměly dobře tomu, o čem promlouvaly jeho zářivé oči i laskavá tvář ..... jako ti holubi naslouchající kázání Františka z Assisi. Teď však byla zima. Nožky holubů už necupitaly v zelené trávě a děti si nehrály v zamčených zahradách.
Věčný student vyšel na hlavní třídu. Před ním šustilo zmrzlé listí a on se díval, jak je unáší vítr. Vrátil se zpátky do prázdného pokojíku a celý večer se trápil steskem a dlouhou chvílí ..... Bylo to nesnesitelné. Podřídil se tedy náhlému nápadu, zašel do trafiky na rohu a koupil si karty. Ulevilo se mu, když v ruce držel hladkou krabičku.
„Lalalá, tralalá,“ tiše si pobrukoval nějakou melodii. Teď měl v rukou celý maškarní ples. Byly tu dvorní dámy i věrní zbrojnoši s halapartnami na rameni. A ty jejich oči, oči! Už dávno se nedíval někomu do očí. Anebo přece jen? Včera to byl jeden promrzlý pes, který se třásl u schodů cizího domu. Ale králové a dámy hledí mnohem veseleji.
Věčný student prošel ještě několika tmavými uličkami a pak po vyšlapaných schodech temného schodiště stoupal ke svému pokojíku. Několikrát zapaloval sirku, která rychle vzplanula a brzy zhasla a popálila mu prsty. Dlouhou tmavou chodbou šel kolem starých truhlic a košů na prádlo ke komůrce, jež byla až na samém konci. Čísi nejasné kroky ho doprovázely. Byl to snad vítr ..... nebo někdo chodil po domě? Věčný student vstoupil zas do pokoje. Bledý stín okna dopadal na podlahu. Tr ..... tr ..... tra, třáslo se v okně odstávající sklo. Sundal si čepici a zůstal stát uprostřed pokoje až do chvíle, kdy mu začaly tuhnout prsty. Náhle pochopil, že musí něco podniknout, aby přežil tuto noc. Shodil svůj plášť jako obrovské břemeno ..... snad spolu s ním odhazoval všechnu tíhu noci, jež mu ležela na bedrech a začal zatápět v kamnech. Skloněný nad nimi naslouchal, jak plameny za dvířky kamen předou a hučí, a díval se, jak čtyři červené puntíky tancují na protější stěně. Připomínaly mu oči kulového kluka z karet. Nyní už nebyl sám. Čekalo na něho tolik očí! Dvorní dámy i králové. Věčný student přitáhl stůl ke kamnům. V zarudlém pološeru začal sám se sebou hrát jednu jednoduchou karetní hru, jíž si lidé krátí čas za dlouhých zimních večerů. Jako vždy při kartách se ho zmocňovala lehká nuda. Tak si hrál nějakou chvíli, než zpozoroval, že se na něho z některých karet začínají dívat známé tváře, jako by duch soumraku vyměnil karty za obličeje lidí jemu blízkých. Z karty krále nebo kluka se najednou vynořila tvář toho či onoho přítele. Křížový král mu připomněl zemřelého otce tak živě, že se až polekal. Vyložil před sebou tváře v kartách a jeho srdce se naplnilo tichou něhou. To srdce bylo jako džbánek zapomenutý na hrobě ..... starý otlučený hliněný džbánek, k jehož okrajům přischly zvadlé květy. Nyní tu leží pohozený v písku a jen o nedělích ho zvedne čísi ruka a zalije s ním květiny. Toho večera neúnavně zaléval tichý hrob paměti tak dlouho, až se karty proměnily v zářivé obrazy vzpomínek.
Věčný student míchal karty, ale v jeho rukou se pokaždé objevovali král, dáma a kluk, jako by je spojoval společný osud. Pikový král a kulová dáma přicházející se zlatou růží v ruce, jako by v ní nesla své vlastní srdce, a kluk s halapartnou přes rameno. Ta dáma mu připomínala jednu dívku, kterou měl rád. Viděl, jak kráčela po cestičce v sadu pod zkroucenými větvemi jabloní. Zastavila se u stromku kvetoucího uprostřed starých angreštových keřů, ulomila štíhlou větvičku, jež byla pokryta drobnými růžovými kvítky, řekla mu „jsi hodný„a podala mu snítku, jako by mu nabízela své vlastní srdce. Ta větvička byla pro něho něco nevídaného jako stéblo vytažené z kvetoucího mořského dna, celé obalené růžovými mušlemi. Květy přijal s něhou a úctou jako její pokorný ozbrojený ochránce. Nechtěl nic víc než tiše ochraňovat kroky krásného mládí pod starými jabloněmi, mezi bílými březovými háji, kde zpívali drozdi a kukaly kukačky. Ale ta zlatovlasá dáma potkala krále, který táhl do boje, protože král je vždycky dobyvatel. Cestou ji spatřil, jak nese to své srdce. Král si vzal všechno, co se dalo vzít, a tak se jejich osudy spojily. Oddaný ochránce zůstal pod jabloněmi sám a protože už neměl, koho by ochraňoval, vydal se do širého světa. Ach ano, to všechno byla přece stará pohádka. A protože zimní noc bývá dlouhá, Věčný student ji zapsal. Vstoupil do pohádkové země, kde všude vládlo takové ticho, že bylo možné uslyšet svůj vlastní osud jako píseň, jako svou vlastní ozvěnu.

A tak začal psát:
Pohádka Věčného studenta
Královská dcera seděla ve zlatém křesle na zahradě pod lískovým keřem, spáleným sluncem. Léto se blížilo ke konci a dozrávající oříšky v jasně žlutém, jakoby opáleném listí, postupně hnědly. Do hnědá opálené byly i princezniny kulaté tváře. Kolem ní stáli princové z třikrát devíti království. Přišli ji požádat o ruku a zde pod lískovým keřem na sklonku léta si princezna chtěla mezi nimi vybrat toho, kdo by byl hoden její lásky.
Utrhla jablko z jabloňové větve a zamyslela se. Všichni byli krásní, bohatí a urození a tak nevěděla, komu by měla dát svou ruku i srdce. Vyhodila tedy jablko vysoko k nebi a řekla:
„Kdo to jablko chytí, bude můj vyvolený!“
Mladý zbrojnoš, který princeznu tajně miloval, mlčky stál u jejího křesla. Nemohl se zúčastnit soutěže, protože byl jen sluhou a nesměl opustit své stanoviště. Musel ochraňovat mladou princeznu.
Stál tu pobledlý a tichý. Na rameni měl halapartnu, v jejímž lesklém ostří se odrážela už chladná podzimní obloha.
Cizí princ s vítězným úsměvem na rtech a s jablkem v ruce se přiblížil k nevěstě. Měl černé vousy a rudé rty. S chutí se zakousl do šťavnatého jablka. Princezna si všimla, že se mu rudý plod dobře hodí k Černým vousům, a usoudila, že to bude její vyvolený.
Věrný strážce byl pouze o něco bledší než jindy. A jeho ruka držela halapartnu tak pevně, že podzimní pavouček, který soukal své sítě v sadu, mohl klidně natáhnout pavučinku přes lesklé ostří.
Večer byla v zámku svatba. A když první spánek zavřel nevěstě oči, tu k jejímu loži přistoupil ve snu mladý zbrojnoš ..... tak tichý a bledý ..... as planoucíma očima se sklonil nad princeznou, až se jeho horký dech dotkl jejích tváří. Princeznino srdce se probudilo a ona poznala, že přišel ten pravý. Vztáhla k němu ruce, mládenec se k ní naklonil ještě více a řekl:
„Dej mi svůj dech, daruj mi svou duši!“ A když se jeho tváře dotkl dech lásky, vycházející z jejích rtů jako vůně z otevřeného květu, náhle zmizel.
Bledá a neklidná vstávala ráno mladá královna ze svatebního lože. Dlouho si prohlížela svoje šperky a drahokamy, jako by něco ztratila. Ale nic nechybělo. Pak vyšla ven a přepočítala své holoubky, zda některého z nich neodnesl jestřáb. Ale všichni byli v pořádku a radostně jí poletovali kolem hlavy. Zasmušilá královna se procházela po zahradě, až přišla k lískovému keři ožehnutému sluncem. Tady se v trávě blýskala odhozená studená halapartna. Vzpomněla si na svůj včerejší sen a dala zavolat mladého zbrojnoše, ale ten nebyl nikde k nalezení. Od té doby byla mladá královna jako strom, kterému blesk rozčísl korunu. Její tělo patřilo králi, ale duše jako štvanec bloudila po stopách ubohého zbrojnoše. Takový si zvolila osud. Mladý zbrojnoš ji stále tušil vedle sebe. Někdy se proměňovala v myšku běžící za ním a jindy v ptáčka, který sedal před ním na větev a nádherně zpíval. Brala na sebe tisíce podob, jen aby byla svému miláčkovi nablízku. A zámečtí strážci dobře vědí, že každý večer přeplouvá řeku, jež teče pod okny zámku, bílá kachnička a každé ráno se vždy vracívá zpátky .....