Velikán Velevous

„No to byl, panečku, obr! Ten měl ale vousy!“ říkávali starci, když sedávali na lavičce před domem a na chvilku vyndali z úst své dýmající fajfky. 
„Každičký vous byl vysoký jako stožár, a tak silný, že tři muži měli co dělat, aby ho objali. Nene, takového obra jste ještě neviděli a už nikdy ani neuvidíte!“ pokyvovali starci zamyšleně hlavami. „Tehdy se mohlo v noci klidně spát, když každý věděl, že takový muž stojí na stráži. Když člověk usínal, slyšel jen, jak ten vousáč zahání zlé duchy: huš ..... huš ..... huš!“ 
„Když tedy měl tak velikánské vousy, tak asi sám také jistě nebyl malý!“ 
„To si můžete představit ..... Mohl změřit své síly s jakýmkoli větrem. Stával na kopci a díval se na moře. Ať přišel vítr jaký chtěl, obr ho brzy přitiskl k zemi. Neměl rovného soupeře. Ve svých vousech zachytil i tu nejsilnější bouři. Ta zpočátku burácí a běsní ..... zlostí fialová, až černá jako čertice ..... , ale pak vidíš, že dýchá stále tišeji a pomaleji, až usne obrovi na prsou jako dítě. A v údolích za kopci spaly zatím šťastně vesnice, kterým žádný vítr necuchal slámu na starých doškových střechách, k nimž žádná zlá síla nepronikla. Ale co nedokáže síla, to snadno dokáže lstivost.“ 
Jednoho podzimního večera seděl obr u ohně a hřál se. Ruce opíral o svou sukovitou hůl, kterou svíral mezi koleny. Jeho široká dobrosrdečná tvář byla obrácená k planoucí vatře. 
Najednou zaslechl, jak ve tmě někdo sténá: 
„Ach, to zebe! Ach, jak to zebe!“ 
„Hej, kdo je tam? Pojď blíž!“ volal obr. 
Z noční tmy vylezla shrbená poloslepá stařena. V ruce se jí jako kost bělala suchá hůlka. 
„Ach, jak zebe! Ach, jak to zebe!“ stařena stále ještě naříkala. „Dovol mi, synáčku, abych se ohřála u Tvého ohně!“ 
„Copak Ti bráním? Posaď se a hřej se!“ odpověděl jí obr. 
Ale sotva stařena natáhla k ohni své kostnaté ruce, začal se plamen stále zmenšovat. Ze stařeniných úst vycházel ledový dech jako z černé jeskyně. Pak se najednou vzpřímila a udeřila obra svou hůlkou do ramene. Oheň zhasl, obr přestal dýchat a zkameněl. 
Tak tam seděl, ať svítalo nebo přicházela noc. V jeho mramorové bílé tváři nebyla ani kapka krve. Ramena mu pokrývala jinovatka a jeho zkamenělé nevidoucí oči hleděly kamsi do dáli ..... 
Až jednou k němu sestoupila dcera Slunce a dotkla se ho rozkvetlou větvičkou. 
Jeho tvář se začala opět usmívat a oči zářit. Vstal, setřásl jinovatku ze svých ramen a narovnal si mohutné ruce a nohy. Opět žil, dýchal a zvedal svou hůl. 
Jednoho kouzla se tedy zbavil. Ale něco jiného ..... jako tříska ..... mu vniklo do těla a sladce ho pálilo. Jsou dokonce třísky, způsobující obrům smrt. Zamiloval se totiž do malé zlatovlasé princezny. Nezapomínal na ni ve svých snech ani tenkrát, když spal proměněný v kámen. Stále častěji po ní vzdychal a nakonec šel požádat o její ruku. 
Jak se sluší a patří vzal s sebou dárky. Nádvoří královského zámku zaplnily jeho vozy s medem a vzácnými kožešinami. Z nízkých a širokých žebřiňáků vydechovaly svou libou vůni hromady červených jahod a zlatožlutých malin. Spolu s nimi přivezl celý les květin. Velké modré zvonky tiše a líbezně vyzváněly, jak se houpaly na dlouhých ohnutých stoncích. Lesní růže plály jako malá červená srdíčka. Možná že to nebylo příliš vkusné, že to všechno přivezl v prostých selských vozech, ale bylo to tak velké bohatství, že ani nepotřebovalo přikrášlení. 
Zastavil svého koně a jeho stín padl na královský zámek. Žádné okno nebylo tak vysoké, aby se v jeho zrcadle mohla odrazit celá jeho postava. 
„Hej, princezno, vyjdi ze zámku! Chtěl bych si s Tebou trochu pohovořit!“ řekl obr a dvěma prsty zlehka zaklepal na okraj střechy, z níž se snesl dolů celý déšť tašek. 
V zámku se všichni strašně polekali. Strážcové začali pálit z opevněných valů. Střely bzučely kolem obrových uší jako komáři, ale ten nehnul ani brvou. 
Seběhla se dvorní rada, nikdo však nevěděl, co dělat. 
„Dovol mi, otče, abych vyšla ven,“ řekla princezna. „Co by mi mohl udělat? Však si s ním nějak poradím!“ 
A směle šla do té nejvyšší věže, aby na něj viděla a on ji. 
„Tady jsem. Co si přeješ, obře?“ 
„Chci se s Tebou oženit. Provdáš se za mne? Vezmeš si mě?“ 
„Vezmu, vezmu. Ale napřed si musíš oholit své vousy!“ odpověděla mu princezna. 
„Jsi moje malé sluníčko!“ zvolal obr, zvedl ruce a zas je poslušně přiložil k bokům. „Tak, tak, ale co bude pak ..... ,“ zakoktával se v rozpacích obr. „Myslel jsem, že budeš spát pod mým plnovousem. Mám na prsou takový malý teplý důlek; tam bys měla své lůžko a tep mého srdce by Tě ukolébával k spánku ..... “ 
„Nene, mám strach z Tvých vousů. Můj otec Ti dá tři sta mužů, kteří Ti pomohou oholit vousy. Ale své dary tu nech ..... mám z nich velkou radost!“ 
Na rozloučenou obr zamával čepicí a z okolních střech se opět sypaly tašky. Pak otočil svého koně a odjel. 
Začal se chystat ke svatbě. Tři roky mu tři sta mužů pomáhalo oholit vousy, které ležely v okolí na velkých hromadách. Obchodníci z celého světa je kupovali. Ale obr byl úplně vyhublý a na smrt nemocný, protože s těmi vousy ztratil všechnu svou sílu. 
Krásná princezna se mu už jenom vysmívala, neboť ti modroocí obři mohou sice rozbíjet drakům hlavy a držet na svých ramenou celá města a vesnice, ale ještě nikdo neslyšel, že by se někdo z nich oženil s královskou dcerou.