VELKÁ POHÁDKA DOKTORSKÁ

To už je tuze dávno, co vedl na hoře Hejšovině kouzelnickou živnost kouzelník Magiáš. Jak víte, bývají kouzelníci dobří, kterým se říká čarodějové neboli divotvorci, a kouzelníci zlí, kterým se říká černokněžníci. Magiáš byl takový prostřední; někdy byl tak hodný, že vůbec nečaroval, a jindy čaroval tak mocně, až hřmělo a blýskalo; někdy ho napadlo, aby pršelo kamení, a jednou dokonce udělal, že napršely takové malé žabičky. Zkrátka říkejte si, co chcete, takový kouzelník není žádné příjemné sousedství, a i když se lidé dušovali, že na kouzelníky nevěří, přece se Hejšovině raději vyhýbali; to se jen tak vymlouvali, když říkali, že to je moc do kopečka, – bodejť by se přiznali, že mají strach z Magiáše! 120 Tak ten Magiáš jednou seděl před svou slují a jedl švestky, takové ty velké modročerné a krásně ojíněné slívy, zatímco v jeskyni jeho pomocník, pihovatý Vincek, pravým jménem Vincenc Nyklíček ze Zlička, míchal nad ohněm kouzelnické lektvary ze smůly, síry, baldriánu, mandragory, hadího kořene, zeměžluče, babíhněvu a čertova koření, z kolomazi a pekelného kamínku a z trenděmendě a šalvosru a kozích bobků, z vosích žihadel, krysích fousů, muřích nožiček a zanzibarského semínka, tož z takových těch čarodějských koření, přísad, dryáků a černobejlí. A Magiáš se jen koukal, jak to pihovatý Vincek míchá, a jedl švestky. Ale chudák Vincek zapomněl míchat či co, zkrátka ty lektvary se mu v kotli přismahly, připálily, připekly, přiškvařily nebo nějak přičmoudly a vyvalil se z nich hrozný smrad. “Ty nešiko nemotorná,” chtěl se na něho rozkřiknout Magiáš, ale v tom spěchu si snad spletl tu pravou trubičku v krku nebo si to spletla ta švestka, co měl v ústech, zkrátka spolkl švestku i s peckou a ta pecka mu zaskočila a vzpříčila se mu v krku a nemohla ani dovnitř, ani ven; a tak měl Magiáš pokdy zařvat jenom “Ty ne –” a dál už to nešlo, nemohl ze sebe vydat ani hlásku. Jen tak chrčel a sípěl, jako když syčí pára v hrnku, a rudl v obličeji a mával rukama a kuckal, ale pecka se ne a ne hnout; tak pevně a důkladně se mu zapříčila v hrtanu. Když to Vincek viděl, hrozně se polekal, že se snad pantáta Magiáš udusí, a řekl oučinlivě: “Panešef, počkejte tady, já letím do Hronova pro doktora.” A už si to mazal z Hejšoviny dolů – škoda, že tam nikdo nebyl, aby změřil jeho rychlost; byl by to jistě světový rekord v běhu na dlouhé trati. Když doběhl do Hronova k doktorovi, nemohl ani dechu popadnout; ale pak jej přece jen popadl za ten pravý konec a honem ze sebe vysypal: “Pane doktore, máte hned, ale hned a honem přijít k panu kouzelníkovi Magiášovi, nebo se udusí. Krucikluci, to jsem se uhnal!” “K Magiášovi na Hejšovinu?” bručel hronovský doktor. “Safra, to se mně třikrát nechce, ale když mne mermo potřebuje, tak co dělat.” 121 A šel. To víte, doktor nemůže nikomu odepřít svou pomoc, i kdyby ho volali k loupežníkovi Lotrandovi nebo k samotnému (pámbu nás netrestej) Luciperovi. To už je takové povolání, ta doktořina. Tak hronovský doktor vzal doktorský tlumok, co v něm jsou doktorské nože a kleště na zuby a obvazy a prášky a masti a dyhy na zlomeniny a jiné takové doktorské nástroje, a šel za Vinckem na Hejšovinu. “Jen abychom nepřišli pozdě,” staral se pořád pihovatý Vincek, a tak šli raz dva, raz dva přes hory a bory, raz dva, raz dva přes mokřiny, raz dva, raz dva do vrchu, až pihovatý Vincek pověděl: “Tak, pane doktore, už jsme jako tady.” “Služebník, pane Magiáš,” řekl hronovský doktor, “tak kdepak nás co bolí?” Kouzelník Magiáš místo odpovědi jenom zachrčel, zasípal a zafuněl a ukazoval si na krk, tam že to vězí. “Aha, krček bolí,” řekl hronovský doktor. “No, podíváme se na to bebíčko. Otevřte pěkně pusu, pane Magiáš, a řekněte ááá.” Kouzelník Magiáš si rozhrnul černé fousy a otevřel dokořán ústa, ale ááá říci nemohl, protože z něho nešel žádný hlas. “No tak ááá,” pobízel ho doktor. “Copak to nejde?” Magiáš vrtěl hlavou, že to jako nejde. “A jejej,” řekl doktor, který byl filuta, liška podšitá, lišák drbaný, kostelník pálený, kos vykutálený a šibal mazaný, neboť měl za ušima i za lubem, “jejej, pane Magiáš, to je s vámi tuze zlé, když nemůžete udělat ááá. Nevím, nevím,” povídal a začal Magiáše prohlížet a proklepávat, tep mu zkoušel, na jazyk se mu díval, pod oční víčka mu nakukoval, do uší a do nosu mu zrcátkem svítil a přitom bručel latinská slova. A když byl hotov s tím celým vyšetřením, začal se tvářit náramně povážlivě a řekl: “Pane Magiáš, to je vážná věc, tady nic nepomůže nežli bezodkladná a nejrychlejší operace. Ale tu já nemůžu a nesmím dělat sám, na to bych musel mít asistenci. Chcete-li operaci podstoupit, tak nic naplat, musíte poslat pro mé kolegy doktory do Úpice, do Kostelce a na Hořičky, a až tu budou, uspořádám s nimi doktorskou poradu neboli konzilium, a teprve po nejzralejší úvaze bychom podnikli žádoucí lékařský 122 zákrok čili operaci operandi. Rozmyslete si to, pane Magiáš, a přijímáte-li můj návrh, pošlete rychlého posla pro mé vysoce vážené a učené pány kolegy.” Co měl Magiáš dělat? Kývnul na pihovatého Vincka a Vincek třikrát zadupal, aby se mu dobře běželo, a už pelášil dolů z Hejšoviny. Tož do Hořiček. A do Úpice. A do Kostelce. Nechme ho zatím běžet. O princezně solimánské Zatímco si to pihovatý Vincek drandil do Hořiček a do Úpice a do Kostelce pro doktory, seděl hronovský doktor u kouzelníka Magiáše a dával pozor, aby se mu neudusil. Aby jim líp uběhlo čekání, zapálil si viržinku a mlčky pokuřoval. Když už mu to bylo dlouhé, odkašlal a hulil dál. Potom, aby si ukrátil dlouhou chvíli, třikrát zívl a zamrkal. Po nějakém čase prohodil: “Ach jo.” Asi za půl hodiny se protáhl v kříži a řekl: “Inu énu.” Po nějaké hodince k tomu doložil: “Snad bychom si zatím mohli zahrát v karty. Pane Magiáš, máte tady nějaké karty?” Kouzelník Magiáš nemohl mluvit, a tož jen zavrtěl hlavou, že ne. “Nemáte?” bručel hronovský doktor. “To je škoda. A to jste pěkný kouzelník, když ani nemáte karty! To u nás v hospodě dával představení jeden kouzelník, počkejte, jakpak on se jmenoval, nějak jako Navrátil nebo Don Bosko nebo Magorello, tak nějak, a ten vám dělal takové čarodějné kousky s kartami, že byste mrkal. Inu, čarovat se musí umět.” Potom si zapálil novou viržinku a řekl: “Tak když tu nemáte karty, budu vám povídat pohádku o princezně solimánské, aby nám líp utekl čas. Kdybyste tu pohádku náhodou znal, jen řekněte a já hned přestanu. Cililink, začíná se.” »Jak známo, za Kavčími horami a Sargasovým mořem jsou Dalamánské ostrovy a za nimi je poušť Šarivari porostlá hustým lesem, s hlavním cikánským městem Eldorádem; pak se široko daleko prostírá jeden poledník a jedna rovnoběžka, a tam hned za řekou, jak se jde přes tu lávku a pak tou pěšinou vlevo, za keřem 123 vrbovým a příkopem lopuchovým se rozkládá velké a mocné Sultánství solimánské. Tak už jste jako doma, že? V Sultánství solimánském, jak už jméno ukazuje, panoval sultán Solimán. Ten sultán měl jedinou dceru, Zubejda se jmenovala; a ta princezna Zubejda vám z ničeho nic začala marodit a postonávat a pokašlávala, chřadla a hynula a hubla a bledla, truchlila a vzdychala, že bylo žalno se na to podívat. To se rozumí, sultán k ní honem povolal své dvorní čaroděje, zaříkávače, kouzelníky, báby vědmy, mágy a astrology, mastičkáře a dryáčníky, lazebníky a felčary a kuršmídy, ale žádný z nich nemohl princeznu uzdravit. Kdyby to bylo u nás, řekl bych, že ta holka trpěla anémií, pleuritidou a bronchiálním katarem; ale v zemi solimánské není taková vzdělanost a medicína tam není tak pokročilá, aby se tam mohly vyskytovat nemoci s latinskými jmény. To si můžete myslet, jak byl starý sultán zoufalý. Můj ty Monte Kristo, říkal si, tak jsem se těšil, že holka po mně převezme kvetoucí živnost sultánskou, a zatím, chudera, mně tuhle hasne a skomírá před očima, a já jí nemohu pomoci! – A tak zavládl u dvora i v celé zemi solimánské smutek veliký. V tu dobu tam přišel jeden obchodní cestující z Jablonce, nějaký pan Lustig, a když slyšel o té nemocné princezně, povídá: “Měl by k ní pan sultán zavolat doktora od nás, jako z Evropy, protože u nás je medicína pokročilejší; tady máte jenom zaříkávače, kořenáře a kouzelníky, ale u nás, holenku, jsou praví a študovaní doktoři.” Když se o tom dozvěděl sultán Solimán, povolal k sobě toho pana Lustiga, koupil od něho šňůru skleněných perel pro princeznu Zubejdu a pak se ho zeptal: “Pane Lustig, podle čeho se u vás pozná pravý a študovaný doktor?” “To je docela lehké,” řekl pan Lustig. “Pozná se podle toho, že má před svým jménem dr. Například dr. Mann, dr. Pelnář a podobně. A když nemá žádné dr., tak to není študovaný doktor, víme?” “Aha,” řekl sultán a bohatě obdaroval pana Lustiga sultánkami; víte, to jsou takové dobré hrozinky. A potom poslal do Evropy posly 124 pro doktora. “Ale to si pamatujte,” kázal jim při loučení, “že pravý a vyučený doktor je jenom ten, který se začíná slabikou dr. Jiného mi sem nevoďte, nebo vám uříznu uši i s hlavou. Tak alou!” Kdybych měl povídat, co všecko ti vyslanci tou dlouhánskou cestou do Evropy zkusili a zažili, to by byla, pane Magiáš, moc dlouhá pohádka. Ale po mnoha a mnoha útrapách se přece jen ti poslové do Evropy dostali a začali hledat doktora pro princeznu Zubejdu. Tak ten průvod solimánských poslů, takových hromských mameluků s turbany na hlavách a pod nosem s frňousy tlustými a dlouhými jako koňské ocasy, se dal na cestu černým lesem. Šli a šli, až potkali strejdu se sekerou a pilou na rameně. “Pámbu zdravíčko,” pozdravil je ten strejda. “Dej to pámbu,” řekli poslové. “Copak vy, strejčku, jste?” “Ále,” povídá ten člověk. “Děkuju za optání. Já jsem jenom drvoštěp.” Ti pohani zastříhali ušima a pravili: “Vašnosti, to je jiná. Když vy ráčíte být dr.Voštěp, tak vás máme poprosit, abyste štandopede, šupito a presto šel s námi do země solimánské. Pan sultán Solimán se nechá pěkně poroučet a uctivě vás zve na svůj dvůr; ale kdybyste se zdráhal nebo se případně zpěčoval, tak vás tam dopravíme násilím, a to vám, blahorodí, říkáme, nepřejte si nás.” “Ale, ale,” divil se ten drvoštěp, “a co se mnou pan sultán chce?” “Má pro vás nějakou práci,” řekli poslové. “Tak to bych šel,” svolil drvoštěp. “Já totiž, páni, zrovna hledám práci. Abyste věděli, já jsem do práce jako drak.” Poslové na sebe mrkli a povídali: “To se nám, vaše slovutnosti, právě hodí.” “Počkat,” řekl drvoštěp. “Nejdřív bych chtěl vědět, kolik mně pan sultán za mou práci zaplatí. Já sic nejsem drahorád, ale snad pan sultán není držgrešle.” Poslové sultána solimánského na to zdvořile odpověděli: “To nevadí, vašnosti, že neračte být dr.Ahorád, – nám je dr.Voštěp stejně vítán; ale co se týče našeho pana sultána Solimána, můžete nám 125 věřit, že on není dr.Žgrešle, nýbrž jenom obyčejný panovník a tyran.” “Tak je dobře,” pravil drvoštěp. “A co se týče stravy, tak já při práci jím jako dravec a piju jako dromedár, víme?” “Učiníme vše, vzácný pane,” ujišťovali ti Solimánci, “abyste i v tom ohledu byl u nás zcela spokojen.” Nato dovedli s velkou slávou a úctou drvoštěpa na loď a pluli s ním až do země solimánské. Když dopluli, vylezl sultán Solimán honem na trůn a kázal je přivést k sobě. Poslové před ním poklekli a ten nejstarší a nejfousatější z nich začal: “Náš nejmilostivější pane a vládče, kníže všech věřících, pane sultáne Solimáne! Na tvůj vznešený rozkaz jsme se odebrali až na ostrov zvaný Evropa, abychom vyhledali toho nejučenějšího, nejvěhlasnějšího a nejslavnějšího doktora pro princeznu Zubejdu. Tak tady ho máme, pane sultáne. Je to slovutný a světoznámý lékař dr.Voštěp; abyste věděl, jaký je to doktor, tedy do práce je jako dr.Ak, je dražší než dr.Ahorád, jí jako dr.Avec a pije jako dr.Omedár. To jsou totiž, pane sultáne, samí slavní a učení doktoři, z čehož je patrno, že jsme kápli na toho pravého. Hm hm. Tak to je celkem všecko.” “Vítám vás, dr.Voštěpe,” řekl sultán Solimán. “Prosím vás, abyste se šel podívat na mou dceru, princeznu Zubejdu.” Inu, proč bych nešel, řekl si drvoštěp; sám sultán ho vedl do takové šeré, zastíněné komnaty, vystlané těmi nejkrásnějšími koberci a polštáři a poduškami, a na nich odpočívala princezna Zubejda, bledá jako z vosku, a dřímala. “A jejej,” povídá drvoštěp soucitně, “pane sultán, ta vaše holka je nějaká zelinka.” “To je,” vzdychl sultán. “Taková nedomrlá,” pravil drvoštěp. “Drobet jako nanicovatá, že?” “Ba právě,” přitakal sultán smutně. “Nic nám nechce jíst.” “Hubená jako šindel,” řekl drvoštěp. “Jako věchejtek. A žádnou barvu nemá, pane sultán. Já bych řek, že to ďouče marodí.” 126 “Baže marodí,” děl sultán sklíčeně. “Proto jsem vás povolal, abyste ji uzdravil, když jste dr.Voštěp.” “Já?” podivil se drvoštěp. “Propána, jak já ji mám uzdravit?” “To už je vaše věc,” řekl sultán Solimán temným hlasem. “Proto jste tady a basta fidli. Ale to vám říkám, jestli ji nevyhojíte, dám vám setnout hlavu a bude s vámi amen.” “Ale to přece nejde,” chtěl se bránit polekaný drvoštěp, jenže pan Solimán ho ani nenechal domluvit. “Žádné výmluvy,” děl přísně, “na to já nemám pokdy, já musím jít vládnout. Jenom se dejte do práce a ukažte, co umíte.” A šel si sednout na trůn a vládl. Zatrápená věc, řekl si drvoštěp, když osaměl, to jsem se dostal do pěkné bryndy! Jak já k tomu přijdu, abych uzdravoval nějakou princeznu? Vím já, jak se to dělá? Tohle mně je nadělení! Pro pět ran do pařezu, co si mám počít? Když tu holku nevyhojím, useknou mi hlavu. Kdyby to nebylo v pohádce, tak bych řek, že to ani nejde, pro nic za nic někomu setnout makovici! Čert mi byl dlužen, že jsem se dostal do pohádky! V obyčejnském životě by se mi něco takového stát nemohlo! Namouduši, to jsem sám zvědav, jak se z toho vyvlíknu! V takových a ještě těžších myšlenkách si chudák drvoštěp sedl na zápraží sultánova zámku a žalostně vzdychal. Krucifagot, řekl sám k sobě, co je to napadlo, že tu mám dělat doktora? Kdyby mně poručili, poraz tenhleten nebo tamhleten strom, já bych jim ukázal, co dovedu! To bych se do toho dal, až by třísky lítaly! Však to tu, koukám, mají kolem stavení zarostlé jako v pralese, ani sluníčko jim do sednice nezasvítí; dyť se jim v baráku musí držet vlhkota a houba a plíseň a škvoři! Počkat, já jim ukážu, jakou dovedu dělat práci! Jen si to řekl, už shodil kabát, plivl si do dlaní, popadl svou sekeru a pilu a začal kácet stromy, co rostly kolem sultánova zámku. Kdepak, to nebyly hrušně ani jabloně ani ořeší jako u nás, ale samé palmy a oleandry a kokosovníky, dracíny, latanie a fíkusy a stromy mahagonové a stromy, co rostou až do nebe, a jiná exotická zeleň. 127 To byste koukal, pane Magiáš, jak se do toho ten náš drvoštěp pustil! Když zvonilo poledne, byla už kolem zámku notná paseka; tu si drvoštěp utřel rukávem pot, vytáhl z kapsy kus černého chleba s tvarohem, co si přinesl z domova, a dal se do jídla. Do té doby princezna Zubejda spala ve své šeré komnatě; při tom rámusu, co dělal dole před zámkem drvoštěp se svou sekerou a pilou, se jí spalo jako nikdy dosud. Probudila se teprve tím tichem, když drvoštěp přestal kácet stromy, uvelebil se na hromadě dříví a ukusoval chleba s tvarohem. Tu princezna otevřela oči a podivila se: jaké to je v té komnatě nebývalé světlo? Poprvé v životě vpadlo tam slunce plným proudem a naplnilo tu šerou komnatu září nebeskou. Princeznu ta záplava světla až oslnila; přitom tam oknem zavonělo čerstvě naštípané dříví tak silně a krásně, že princezna vdechla hluboce a s rozkoší. A do té smolné vůně tam zavonělo ještě něco, co princezna dosud neznala – co to je? Vstala a šla se podívat oknem: místo vlhkého stínu paseka planoucí v slunci poledním, a tam sedí veliký strejda a s náramnou chutí jí něco černého a něco bílého; a to bylo právě to, co tak dobře princezně zavonělo. To víte, vždycky nám nejlákavěji voní to, co jí někdo jiný. Princezna to už nemohla vydržet; ta vůně ji táhla dolů, před zámek, blíž a blíž k tomu obědvajícímu strejdovi, aby se podívala, co to má dobrého k snědku. “Á, princezna,” ozval se drvoštěp plnou hubou. “Nechtěla byste kousek chleba s tvarohem?” Princezna se začervenala a zavrtěla sebou; styděla se říci, že by to strašně chtěla ochutnat. “Tak nate,” zabručel drvoštěp a ukrojil jí křivákem pořádný kus krajíce. “Tumáte.” Princezna mrkla kolem, nedívá-li se někdo. “Děkan,” vyhrkla na poděkování, zakousla se do krajíce a řekla: “Hm, to je dobrota!” Prosím vás, chleba s tvarohem, to taková princezna jakživa ani neviděla. 128 V tu chvíli se podíval oknem sám pan sultán Solimán. Ani nevěřil svým očím: místo vlhkého stínu světlá paseka planoucí v slunci poledním, a tam na hromadě dříví sedí princezna s plnou papulou, má od tvarohu vousy od ucha k uchu a krmí se s takovou chutí jako nikdy dosud. “Pámbíček zaplať,” oddechl si sultán Solimán, “tak mně k té holce přece jen přivedli toho pravého a študovaného doktora!” A od té doby, pane Magiáš, začala princezna doopravdy sílit, i tváře jí zčervenaly, a jedla jako vlčinka. To je oučinek světla a vzduchu a sluníčka, abyste věděl. A já vám to povídám proto, že vy tady taky žijete v takové sluji, kam slunce nesvítí a vítr nezavane; a to, pane Magiáš, není zdravé. Tak to jsem vám chtěl jako říct.« * Když hronovský doktor dopověděl pohádku o princezně solimánské, přihnal se pihovatý Vincek a vedl s sebou doktora z Hořiček, doktora z Úpice a doktora z Kostelce. “Tak tady je vedu,” křičel už zdálky. “Lidicky, to jsem se uhnal!” “Vítám vás, páni kolegové,” pravil hronovský doktor. “Tady je náš pacient, pan černokněžník Magiáš. Jak vidíte na první pohled, jeho stav je velmi vážný. Pacient naznačuje, že spolkl švestku nebo slívu nebo pecku. Podle mého skromného názoru jeho choroba je prudká švestkitida.” “Hm hm,” řekl doktor z Hořiček. “Spíše bych soudil, že je to dusivá slivitida.” “Nerad bych odporoval váženým kolegům,” děl kostelecký doktor. “Ale řekl bych, že v tomto případě jde o hrtanovou peckitidu.” “Pánové,” ozval se úpický doktor, “navrhuji, abychom se shodli na rozpoznání, že u pana Magiáše se dostavila prudká švestkohrtanová peckoslivitida.” “Tak to vám gratuluju, pane Magiáš,” řekl doktor z Hořiček. “To je moc vzácná a těžká choroba.” “Zajímavý případ,” dodával doktor z Úpice. 129 “Pane kolego,” ozval se kostelecký doktor, “to já jsem už míval pěknější a zajímavější medicínské případy. Slyšel jste už, jak jsem vyhojil hejkala z Krákorky? Když ne, tak vám to povím.” Případ s hejkalem »Tomu už je taky hezkých pár let, co v lese na Krákorce se zdržoval hejkal. To víte, to je jedno z nejprotivnějších strašidel, co vůbec kdy bývaly. Jde člověk v noci lesem, a najednou to za ním zahejká, zařičí, zaúpí, zakvílí, zavyje nebo se tak hrozně zachechtá. To se rozumí, člověk se vyděsí na smrt, taková hrůza na něj padne a on běží, pádí, utíká, div duši strachem nevypustí. To teda dělá hejkal, a tuhle neplechu tropil na Krákorce léta letoucí, že už se lidé báli tam za tmy jít. A jednou vám ke mně přijde do ordinace takový divný človíček, samá huba, papuli to má od ucha k uchu a krk ovázaný nějakým hadrem, a sípe, chrchlá, chrčí, skřehotá, chrochtá a chraptí, že mu není slova rozumět. “Tak co vám je?” povídám. “Pane doktore,” sípal ten chlapík, “já jsem, prosím pěkně, ňáko ochraptěl.” “To vidím,” jářku, “a kterýpak vy jste?” Pacient se drobet ošíval a pak vyhrkl: “Já jsem, prosím, ten jistý hejkal z hory Krákorky.” “Aha,” povídám, “tak vy jste ten kujón, ten sakrament jeden, co straší v lese lidi? A holenku, to vám patří, že jste ztratil hlas! Bodejť, já vám budu léčit vaši láry a fáryngitidu neboli hatar krtanu, chci říci katar hrtanu, abyste zase mohl po lese hejkat a nahánět lidem psotník! Nene, jen si spánembohem chraptěte a sípejte, aspoň bude od vás pokoj!” A tu vám ten hejkal začal s prosíkem: “Proboha vás prosím, pane doktore, vyhojte mě z toho chrapotu, já už budu dělat dobrotu, nebudu lidi strašit –” “To vám taky neradím,” řekl jsem. “Vy jste se při tom strašení překřikl, a proto jste ztratil hlas, víme? Milá brachu, strašit v lese, to pro vás není; v lese je chladno a vlhko, a vy máte drobet choulostivé 130 dýchací cesty. Nevím, nevím; snad by se ten váš katar dal vyhojit, ale to byste musel nadobro nechat strašení a odstěhovat se někam daleko od lesů; jináč vás neuzdraví nikdo.” Ten hejkal se zasmušil a drbal se za uchem: “To je těžká věc, milostpane, čím já se budu živit, když nechám strašení? Dyť já nic jiného neumím než hejkat a řvát, totiž dokud jsem při hlase.” “Ale človíčku,” povídám mu, “s takovým vzácným hlasovým orgánem, jako máte vy, bych šel k opeře za zpěváka, za trhovníka nebo za vyvolávače k cirkusu; vždyť s tím nádherným a mohutným hlasem je vás na venkov škoda, nemyslíte? V městě byste se možná uplatnil líp.” “Taky si to někdy říkám,” přiznal se hejkal. “No, já to zkusím se uchytit jinde, jen co zas budu při hlase.” Tak jsem mu, páni, vymazal chřtán jódem, předepsal mu chlorkali a hypermangán na kloktání a užívat anginol a na krk si dávat obklady. Od té doby toho hejkala nebylo na Krákorce slyšet; opravdu se odstěhoval a přestal strašit. Až po letech jsem se o něm doslechl znovu, a sice z velkého města Hurdyburdy. Prý se tam ten dotyčný hejkal chytil politiky a řečnil na schůzích tak silným hlasem a s takovým úspěchem, že se stal poslancem a dobře se mu do nynějška vede. A já to tady vypravuju proto, aby pan Magiáš viděl, jak změna vzduchu dělá někdy při různých chorobách zázraky.« Případ s Havlovickým vodníkem »To já jsem měl taky zajímavý lékařský případ, ozval se úpický doktor. U nás v Úpě za Havlovickou lávkou, v kořání vrb a olší žil starý vodník, Joudal se jmenoval; byl to takový mrzout, neruda, kakabus a bručoun, někdy dělal povodně a občas i topil děti, když se koupaly; zkrátka lidé ho v té řece neradi viděli. Jednou na podzim ke mně do ordinace přijde děda, fráček má zelený a na krku červený šátek, a heká, kašle, kýchá, frká, vzdychá, potahuje a huhlá: “Pane dochtor, já jsem chyt ňákou náchladu nebo nádchu; mně tuhle pšká a tadyhle píchá, v kříži mě bolí, v kloubech 131 mně loupe, kašel mám, div se nestrhám, a rýmu jako trám; tak bych prosil o nějaké užívání.” Já ho vyšetřím a povídám: “Dědečku, to je revma; já vám dám tadyhle to mazání, je to linimentum, abyste věděl, ale to ještě není všecko. Vy se musíte držet hodně v teple a v suchu, rozumíte?” “Rozumím,” bručel stařík. “Ale s tím suchem a teplem to, mladý pane, asi nepude.” “Proč by to nešlo?” ptám se ho. “Inu,” povídá děda, “protože já jsem havlovický vodník, pane dochtor. Jakpak si mám udělat ve vodě sucho a teplo? Dyť já si i nos musím utírat hladinou vodní, ve vodě spím a vodou se přikrejvám; až teď k stáru jsem si dal do postele měkkou vodu místo tvrdé, aby se mi měkčeji leželo. Ale s tím suchem a teplem, to bude těžká věc, že jo.” “Nic naplat, dědečku,” povídám, “v té studené vodě se vám to revma jen pohorší. To víte, staré kosti chtějí teplo. Jak vy jste vlastně stár, pane hastrmane?” “A jéj,” brumlal vodník, “pane dochtor, já jsem tady ještě z pohanských dob – to bude ňákých tisíc let a možná ještě víc. Jo, to jsou léta!” “Tak vidíte,” řekl jsem mu, “v tom věku, dědo, se musíte držet u kamen. Počkat, já mám nápad! Slyšel jste někdy o horkých pramenech?” “Slyšel, to jsem slyšel,” brblal starý vodník. “Ale tady žádné nejsou.” “Tady ne,” povídám, “ale jsou v Teplicích a v Píšťanech a ledaskde jinde, jenže jsou hluboko pod zemí. A ty horké prameny, abyste věděl, jsou stvořeny právě pro staré a revmatické vodníky. Vy se jednoduše v takovém horkém zřídle usadíte jakožto hastrman horkovodní a budete si přitom kurýrovat revma.” “Hm hm,” rozpakoval se dědek, “a co vlastně takový horkovodní hastrman má na práci?” 132 “Moc ne,” jářku, “jen musí pořád z nitra země táhnout tu horkou vodu nahoru, aby nevychladla. A přebytek té teplé vody pouští na povrch země. To je všecko.” “To by šlo,” bručel havlovický vodník. “Tak to já se po nějakém takovém horkém prameni poohlídnu. Mockrát děkuju, pane dochtor.” A belhal se z ordinace – jen loužička na podlaze po něm zbyla. A vidíte, pane kolego, havlovický hastrman měl ten rozum a poslechl; usadil se na Slovensku v horkém zřídle a vytahuje z hlubin země tolik vroucí vody, že na tom místě je teď věčný teplý pramínek. A v tom horkém zdroji se koupají lidé a taky jim to dělá dobře na revma; z celého světa se tam jezdí kurýrovat. Vemte si z toho příklad, pane Magiáš, a poslechněte ve všem, co vám my doktoři poradíme.« Případ s rusalkami »To já měl taky jeden zvláštní případ, promluvil doktor z Hořiček. Jednou vám v noci spím jako dudek, když tu někdo ťuká na okno a volá: “Doktore! Doktore!” Otevřel jsem okno a řekl jsem: “No, copak je? Potřebuje mne někdo?” “Ano,” mluvil ze tmy úzkostný a sladký hlas. “Pojď! Pojď a pomoz!” “Kdo je tam?” ptám se. “Kdo mne volá?” “Já, hlas noci,” mluvilo to ze stínu. “Hlas noci měsíční. Pojď!” “Už jdu,” řekl jsem jako ve snách a rychle jsem se oblékl. Když jsem vyšel před dům, nebyl tam nikdo. Mně bylo, páni, skoro úzko. “Haló,” zavolal jsem polohlasem, “je tu někdo? Kam mám jít?” “Za mnou, za mnou,” vzlykal jemný a neviditelný hlas; a já šel v tu stranu, odkud volal ten hlas, cestou a necestou, přes zrosená luka a černým lesem; svítil měsíc a celý svět trnul v mrazivé kráse. Páni, já znám ten náš kraj jako svou dlaň; ale té noci měsíční se zdál být tak neskutečný jako sen. Někdy tak bývá, že najdeme jiný svět v kraji nám nejbližším. 133 Když už jsem dlouho šel za tím hlasem, říkám si, namoutě, tohle by mohlo být Ratibořické údolí. “Sem, doktore, sem,” volal mne hlas – znělo to, jako když na řece se zatřpytí a zašplouná vlna, a já stojím u břehu řeky Úpy na stříbrném palouku v záři měsíční. Prostřed té lučiny něco se světlá; snad je to tělo, snad je to jenom mha, snad slyším tichý pláč, snad jenom šumění vody. “Nono,” povídám chlácholivě, “kdopak jsme a copak nás bolí?” “Ach, doktore,” ozvalo se třesavým hláskem to světlé na zemi, “já jsem jen víla, jen rusalka divoženka. Mé sestry tančily, já tančila s nimi, a pak, já nevím, snad že jsem klopýtla o měsíční paprsek, snad že jsem uklouzla na tom třpytu, co se chvěje na krůpěji rosy, já nevím, co se to se mnou stalo; najednou ležím a nemohu vstát a nožička bolí, bolí, bolí –” “Inu, slečno,” řekl jsem, “to asi bude fraktura čili zlomenina. To se dá do pořádku. Tak vy jste jedna z těch rusalek, co tady v údolí tancují? Vida, vida! A když se mezi vás dostane mládenec ze Žernova nebo ze Slatiny, vy ho utancujete k smrti, že? Hm hm. Víte, holčičko, že to je neplecha? Tentokrát se vám to vaše rejdění špatně vyplatilo, co? To máte z těch vašich tancovaček!” “Ach doktore,” zaúpělo to světloučké na palouku, “kdybyste věděl, jak mne ta nožička bolí!” “To se ví, že bolí,” povídám. “Fraktura musí bolet.” A klekl jsem vedle té rusalky, abych jí ošetřil zlomeninu. Páni kolegové, já už napravil sta a sta zlomenin, ale s rusalkami je těžká práce. Ono to má tělo jen z paprsků, a kosti to má z takzvaných tvrdých paprsků – do ruky se to vzít nedá, řídké je to jako vánek, jako světlo, jako mha, a teď to nějak narovnejte, utáhněte a fáčujte! Říkám vám, byla to páračka safraportská. Zkusil jsem ovázat ji pavučinou, ale rusalka kvílí: “Au! To řeže jako provazy!” Chtěl jsem jí upevnit tu zlomenou nožičku plátkem jabloňového květu, a ona se rozpláče, ach, vždyť to tlačí jako kámen! Ja, co dělat? Tak jsem nakonec sloupnul jenom ten lesk, ten kovový třpyt, co je na křídlech vážky čili libelly, a udělal z něho dvě destičky; paprsek měsíční jsem v krůpěji rosy rozdělil v sedm duhových barev a tím 134 nejtenčím modrým paprskem jsem přivázal ty desky k zlomené nožičce rusalčině. Byla to taková dřina, že jsem se až zapotil, – zdálo se mně, že ten měsíční úplněk praží jako srpnové slunce; a když jsem byl hotov, sedl jsem si vedle té rusalky a povídám: “Tak, slečno, teď klid, a tou nožičkou nesmíte hýbat, dokud vám nesroste. Ale poslyšte, miláčku, já se vám a vašim slečnám sestrám divím, že jste ještě tady. Vždyť přece všechny víly a rusalky, co jich kde bylo, už dávno a dávno si našly lepší místo –” “Kde?” vydechla rusalka. “No, v Americe. V Hollywoodu,” řekl jsem. “Tam, co se dělají ty filmy, víte? Hrají a tancují pro film, a za to dostanou peněz jako plev, a celý svět se na ně dívá – inu, je to náramná sláva, slečno. Všechny rusalky a víly se už dávno daly k filmu, a všichni vílové a rusálové taky, jakbysmet. Kdybyste viděla ty toalety a šperky těch víl – kdepak, ty by na sebe nevzaly takovou jednoduchou řízu, jako máte vy!” “Oho,” bránila se rusalka. “Tyhle šatičky jsou tkané ze světla svatojánských mušek!” “No právě,” řekl jsem. “To už se teď nenosí a střih je teď docela jiný.” “S vlečkou?” ptala se rusalka dychtivě. “To vám ani nepovím,” jářku, “já se v tom nevyznám. Měly byste se tam aspoň podívat, do toho Hollywoodu. Jede se tam přes Hamburk nebo přes Havre. Ale abych už šel, za chvíli bude svítat; pokud vím, vy rusalky se smíte vyskytovat jenom za tmy, že? Tak sbohem, slečno, a s tím filmem si to ještě rozmyslete.” Víckrát jsem tu rusalku neviděl; asi se jí ta zlomená bércová kostička dobře zahojila. A co byste tomu řekli: od té doby se rusalky a víly přestaly v Ratibořickém údolí vyskytovat. To teda už tak bude, že odjely do Hollywoodu a daly se k filmu. Však si toho v kině dobře všimněte: ono to vypadá, jako by se na tom plátně pohybovaly slečny a páni, ale přitom to nemá žádné tělo, máknout se na to nedá, je to udělané jenom z paprsků; z toho je vidět, že to jsou nic než rusalky. A proto se musí v kině zhasit světlo a udělat 135 tma, protože se víly a ta ostatní strašidlová havěť bojí světla a ožívá jenom potmě. Z toho je taky vidět, že se ani strašidla, ani jiné pohádkové úkazy už nepasují do dnešního světa, ledaže si najdou jiné a rozumnější povolání. Příležitosti k tomu mají habaděj.« * Propána, děti, vždyť my jsme při tom povídání málem zapomněli na kouzelníka Magiáše! No bodejť, nemohl si ani klápnout, ani špitnout, protože až do této chvíle mu vězí v krku švestka; může se jen strachem potit, koulet očima a myslet si, kýž by už mu ti čtyři doktoři pomohli! “Tak, pane Magiáš,” řekl konečně doktor z Kostelce, “teď teda přikročíme k operaci. Ale nejdřív si musíme umýt ruce, protože při chirurgii hlavní věc je čistota.” I začali si čtyři doktoři mýt ruce: nejdřív v teplé vodě, potom v čistém lihu, potom v benzínu, potom v karbolce; pak si oblékli čisté bílé pláště – prokristáčka, děti, teď se začne operace! Kdo se na to nevydrží dívat, ať raději zavře oči. “Vincku,” kázal doktor z Hořiček, “drž pacientovi ruce, aby se ani nehnul.” “Jste připraven, pane Magiáš?” ptal se vážně doktor z Úpice. Magiáš jenom kývnul; ale přitom měl strachem tak malou dušičku, co by se mu za nehet vešla. “Tak teď!” zvolal hronovský doktor. V tu chvíli se doktor z Kostelce rozpřáhl a dal kouzelníku Magiášovi do zad takovou herdu neboli bouchanec, – – že to zadunělo, jako když hřmí, a lidé až v Náchodě, Starkoči, ba i ve Smiřicích se ohlíželi, jestli snad se nevalí bouřka; – že se země zatřásla, až se ve Svatoňovicích sesula jedna štola v opuštěném dole a v Náchodě se zachvěla kostelní věž; – že v celém kraji až po Trutnov a Polici a snad i ještě dál se vyplašili všichni holubi, všichni psi lekem zalezli do boudy a všechny kočky skočily z pecí; 136 – a že ta švestka vylítla Magiášovi z krku s takovou ohromnou silou a rychlostí, že letěla až za Pardubice a teprve u Přelouče dopadla na zem, přičemž zabila na poli pár volů a zaryla se na tři sáhy, dva lokte, půldruhé stopy, sedm palců, čtyři pídě a čtvrt čárky do půdy. Tedy nejdřív vylítla z Magiášova krku ta švestka, a hned za ní vyletěla slova: “–šiko nemotorná!” To byla totiž ta půlka, co zůstala Magiášovi v krku, když chtěl říci pihovatému Vinckovi: “Ty nešiko nemotorná!” Jenže ta slova už neletěla tak daleko, dopadla na zem hned za Josefovem a přerazila přitom starou hrušeň. Potom si Magiáš urovnal fousy a řekl: “Děkuju uctivě.” “Rádo se stalo,” odpověděli čtyři doktoři. “Operace se zdařila.” “Jenže,” řekl hned nato úpický doktor, “abyste se z té choroby načisto uzdravil, musíte se ještě pár set let zotavovat, pane Magiáš. Já vám naléhavě doporučuju změnu vzduchu a klimatu, tak jako havlovickému hastrmanovi.” “Souhlasím s panem kolegou,” prohlásil hronovský doktor. “Vy potřebujete pro své zdraví hodně slunce a vzduchu tak jako princezna solimánská. Z toho důvodu bych vám vřele radil pobyt na poušti Sahaře.” “Co mne se týče,” dodával kostelecký doktor, “jsem téhož názoru. Poušť Sahara bude pro vás, pane Magiáš, mimořádně zdravá už proto, že tam nerostou žádné švestky, které by mohly vážně ohrozit vaše zdraví.” “Připojuji se k svým váženým kolegům,” doložil doktor z Hořiček. “A když už jste čaroděj, pane Magiáš, můžete aspoň na té poušti badat a přemýšlet, jak tam vyčarovat vláhu a úrodu, aby tam mohli žít a pracovat lidé. To by teda byla moc krásná pohádka.” Co měl kouzelník Magiáš dělat? Poděkoval pěkně čtyřem doktorům, spakoval svá kouzla a odstěhoval se z Hejšoviny na poušť Saharu. Od té doby už není u nás žádný čarodějník ani černokněžník, a to je dobře; ale kouzelník Magiáš je živ dosud a přemýšlí, jak vyčarovat na poušti pole a lesy a města a vsi, – snad vy, děti, se toho dočkáte